Bankovky času

Britský utopický socialista, průmyslník a reformátor Robert Owen ve svém spisu Report to the County of Lanark (Zpráva obci Lanark, 1821) napsal, že „přirozenou mírou hodnoty je z principu lidská práce“. Měl tím mimo jiné na mysli, že veškerá směna by měla být založena na principu „práce za práci“, kdy je hodnota zboží určena cenou výroby. Zřejmě nic nebylo tehdejšímu společenskému systému vzdálenější. John Francis Bray, jeden z Owenových stoupenců, popsal tehdejší společnost jako „velice nespravedlivou, protože dělníci poskytují kapitalistovi celoroční práci výměnou za její půlroční hodnotu, což rodí nerovnost, která existuje všude kolem, a to nikoliv kvůli předpokládané různosti tělesných a intelektuálních schopností individua. Nákup za jednu cenu a prodej za jinou vede nevyhnutelně k nespravedlivé směně – v takovém případě kapitalisté zůstanou kapitalisty a dělníci dělníky, jedna třída tyranů a druhá otroků, až na věčnost.“ Měnou založenou na jednotce času chtěli owenité institucionalizovat požadavek, aby lidská práce – nikoliv dynamika poptávky a nabídky – představovala kritérium hodnoty produktů.

Time Store

Dalším z Owenových následovníků byl Josiah Warren, jehož úsilí bylo v tomto směru zřejmě nejúspěšnější. Tento první americký anarchista opustil Owenovu komunitu New Harmony z rozčarování nad konflikty, které přisuzoval nedostatku respektu vůči svobodě individua. V roce 1827, kdy se utopické společenství již definitivně rozkládalo, založil v Cincinnati takzvaný Časový obchod (Time Store), který měl principy spravedlivé směny uvést v praxi. V obchodě se prodávalo smíšené zboží, u nějž Warren zveřejnil cenu, za kterou je nakoupil, spolu s náklady zahrnujícími provoz obchodu a dopravu produktů. Částku, která měla pokrýt Warrenovu vlastní práci, měl zákazník zaplatit formou časových bankovek, jejichž hodnota odkazovala k době, kterou prodavač strávil prodejem.

V obchodě visely hodiny, podle kterých Warren počítal, kdo mu má kolik zaplatit, což v dobách, kdy dohadování o ceně k obchodu neodmyslitelně patřilo, výrazně zkrátilo dobu celé transakce. Warrenův postoj byl didaktický – chtěl demonstrovat svůj specifický vztah ke zboží, které vlastně neprodával, nýbrž pouze za úplatek zprostředkovával. Když se okruh jeho zákazníků rozšířil a měna začala být žádaná, začal v časových bankovkách akceptovat celou platbu. Konkrétnímu zboží nebo službě přisoudil časovou hodnotu a všechno přepočítával na množství kukuřice (tři hodiny lékařské péče byly například rovny kilu kukuřice). Warrenovým skutečným cílem bylo založit komunitu, která by operovala na principech spravedlivé směny, a proto za tři roky svůj celkem úspěšně fungující podnik uzavřel, avšak podobné obchody při svých komunitních experimentech zřídil ještě několikrát.

Měna umělců

V posledních letech jsme svědky stále naléhavějšího volání po decentralizaci vznikání peněz a po autonomních institucích spravedlivější směny. Komunitně založené podpůrné nástroje, jakými jsou „časové banky“, se rozšiřují a v jistém smyslu zapadají do kontextu neoliberální politiky státu, který se zbavuje zodpovědnosti za sociální práva svých občanů a nepřímo je vyzývá, aby se postarali sami o sebe. Zároveň však tyto projekty představují příslib jiné, demokratičtější formy ekonomie, jež bere v úvahu skutečné potřeby lidí a usiluje zhodnotit jejich čas a ty schopnosti, které peněžní ekonomie často ani ocenit neumí. Nakolik jsou však tyto snahy smysluplné, neprovází­-li je širší politický boj za obecnější reformu společenských institucí, zůstává otevřenou otázkou.

K odkazu reformátorů předminulého století, kteří věřili, že spravedlivější společnosti lze dosáhnout dalekosáhlou proměnou prostředku směny, se dnes hlásí umělecký projekt Time/Bank Juliety Arandy a Antona Vidokla, autorské dvojice sídlící v New Yorku, jež má za sebou celou sérii počinů pod hlavičkou „e-flux“. Od jiných iniciativ doplňkových měn se jejich aktivita odlišuje svým uměleckým statutem – přítomnost na velkých přehlídkách současného umění jistě umožňuje efektivnější osvětu. Liší se taktéž intelektuálním nábojem – svým odkazem k zapomenuté tradici se pokouší narušit monopol společenského pořádku a představit vize minulosti, jež mohou být znovu oživeny. V návaznosti na časové peníze Josiaha Warrena, četné podobné pokusy v době hospodářské krize a úspěšný experiment z devadesátých let s časovou měnou Ithaca Hours ve státě New York inicioval e-flux tisk umělci vytvořeného platidla. Celý projekt balancuje na hranici pragmatického aktivismu v rámci hnutí doplňkových měn, estetického vyjádření a pokusu o rozšíření politické imaginace. Rovněž se jedná o určitý komunikační nástroj. Platidlo, které je k dispozici jak digitálně, tak ve své materiální podobě, lze získat nebo uplatnit výměnou za služby či zboží, včetně umění, v řadě lokálních center podporovaných různými institucemi. Na internetové stránky e-fluxu je navíc možné umístit poptávku a nabídku služeb, které si členové Time/Bank splácejí časovou měnou.

Autoři projektu hlasitě deklarují svou snahu vypomoci umělcům, kterým tradičně chybějí finanční prostředky. Prekérní povahu umělecké praxe se snaží zmírnit tím, že mezinárodní umělecké komunitě umožňují efektivní vzájemnou výpomoc. Důležitá je však také ekonomická vize, poskytující představu společnosti, v níž je vše hodnoceno zcela jiným způsobem. Podle svědectví jednoho návštěvníka newyorské pobočky jsou v obchodě k nalezení texty o Hegelovi (30 minut), kondomy (20 minut), štětce (15 minut), kytara (14 hodin), hodinky (2 hodiny), kolo (15 hodin)… Zřetelně tu vyvstává problém hodnoty, zřejmě nejzajímavější aspekt projektu. Je možné ocenit stejně procházku se psem, štípání dřeva nebo design webové stránky, luxus i naplňování základních životních potřeb? Hodnotu určuje ten, kdo službu či zboží nabízí, a pokud se tak děje jen na základě času, doba strávená spravováním kola nebo teoretizováním o umění vyjde nastejno.

Traumatický bod

Optimistický příslib skrytý v projektu Time/Bank poněkud narušuje paradoxní povaha uměleckého pole, jak je popisuje kunsthistorička Isabelle Grawová. Úspěšné strategie hráčů na trhu s uměním, který má nedemokratickou, pyramidální strukturu, závisejí na ostentativním odmítnutí tržních mechanismů. Pokročilá korporátní kapitalistická ekonomie (Grawová uvádí příklady velkých galerií, které otevírají pobočky po celém světě) je jen jednou stranou mince, jejíž rub představuje velice neformální síť vztahů kurátorů, umělců, sběratelů a galeristů. V těchto kruzích vládne uvolněná atmosféra, v níž tržní transakce nejsou na místě a kde často převládá ekonomie daru: „Já tě seznámím s tímto umělcem a třeba mi to někdy vrátíš, já ti daruji svůj umělecký objekt, však ona se naskytne příležitost, abys mi to mohl nějak oplatit.“ Projekt, jakým je Time/Bank, by pak zcela zapadl do této neformální polohy, nijak by nenarušoval dialektickou podstatu fungování uměleckého pole, ale naopak by ji stvrzoval. Jelikož však chce být počinem aktivistickým, i jeho se týkají otázky kladené doplňkovým měnám. Nakolik je záhodno vytvářet utopické ostrůvky uprostřed pevně zaběhnuté, jakkoliv destruktivní ekonomie? Mají tyto ostrůvky potenciál rozšířit se na celé profesní pole, potažmo společnost? Představují peníze skutečně onen traumatický bod, který může změnit vše?