Při konzumaci mediálního obsahu různého druhu narážím často na zvláštní zvolání nespokojeného občana operujícího spojením „my, obyčejní lidé“. Už když před volbami v roce 2010 tehdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek považoval všechny voliče své strany za „obyčejné“, byl jsem udiven. Jak jsem však postupně zjistil, mnoho lidí se s tímto termínem ztotožňuje, a přijímá tak i populistickou tezi o společenském rozdělení na „my a oni“. Je to snad pozůstatek onoho čtyřicetiletého období, kdy bylo normativní myšlenkou veřejného diskursu, že mají být všichni stejní (čti obyčejní)? Pochybuji, že by například nějaký občan Spojených států tímto způsobem snižoval svůj význam ve společnosti. Přijímají-li lidé roli „obyčejných“, nevědomky také podkopávají vlastní autoritu, která je velmi důležitá při zásadních střetech společnosti s vládnoucí mocí – v aktuální politické situaci může jít třeba o otázku asociálních vládních reforem. Kreativita, inovace a progres vždy vycházejí z individuálního myšlení a jednání. Pokud si to česká společnost neuvědomí a bude spoléhat, že to za ni „udělá někdo jiný“, někdo neobyčejný, nemá šanci posunout se dopředu.
Příbuzné články
eskA2látor 1
Poslance zanedlouho čeká jeden z evergreenů české politiky. Už poněkolikáté se bude ve sněmovně řešit zákaz kouření v restauracích. Tentokrát jde o návrh z dílny ministra zdravotnictví Leoše Hegera...
eskA2látor 3
O problému vzrůstající nevraživosti vůči Romům se i v tomto listu psalo a píše dost. Mnoho aktivistů se u nás snaží bránit neonacistům v jejich triumfálních pochodech městy...
eskA2látor 3
Po příjezdu do Minsku vás na první pohled upoutá absolutní čistota a pořádek. Jestli si na něčem režim Alexandra Lukašenka opravdu zakládá, jsou to pečlivě natřené fasády domů a upravené ulice...