Profesor moderních dějin na pařížské Sorbonně, autor děl o identitě a náboženském vyznání námořníků, píše o „vyhrocené dramaturgii“ výtvarných i literárních zpráv o námořních katastrofách, jež mohou posloužit jako zdroj národní paměti či novověké spirituality.
Vyprávění o ztroskotání je zároveň osobním svědectvím toho, kdo vyvázl, i vzpomínkou na čas extrémního sdíleného nebezpečí. V osobní a kolektivní paměti se mísí dotek smrti, fyzické napětí, beznaděj a záchrana. Díky své vyhrocené dramaturgii a podpoře psanými a výtvarnými doklady se takové vyprávění může dokonce podílet na tvorbě národní paměti, jak se stalo například v době ztráty Nieuw Hoornu v roce 1619 pro Spojené provincie nebo při tragédii Médusy pro Francii v roce 1816. Ale častěji je zpráva ztroskotaného zprávou oběti vítězící v drastické konfrontaci s neuchopitelným, neporazitelným prostorem. Je reminiscencí na událost, která je ve všech podobách diskursu dokonalým obrazem hrůzy. Kolik přeživších, mluvíce o svém dobrodružství, evokuje podle vzoru sestry Cécile Sainte-Croix (1630) opakující se děs z tíživého zmizení? „Jímá mě jediná hrůza: zemřít v moři.“ Zemřít v moři, a ne na moři, jako by měl čtenář ještě lépe pochopit hrůzu z pohlcení vodou, posedlost definitivním propadem do hlubin. A bouře, která často předchází ztroskotání, se stává obřadem konce času, je zároveň předzvěstí smrti a návratem původního chaosu a ničivého lijáku.
Právě takový pocit dominuje ve zprávách, jejichž význam spočívá v zažehnání morbidní vzpomínky, v uznání síly anonymní odvahy a potvrzení role prozřetelnosti: „Na konci cesty přes moře považuje každý dobrý věřící za očividný zázrak, že mohl uniknout všem nebezpečím, která ho potkala.“ Zdalipak by ti, kteří už jednou ztroskotání zažili, byli připraveni čelit mu znovu?
Konfrontace s hrůzou
Mezi léty 1824 a 1962 došlo na celém světě asi k třinácti tisícům ztroskotání, což znamená 1,7 milionu obětí. Okolo poloviny 18. století mluví někteří historici o frekvenci jednoho ztroskotání na den. Z předchozího období máme jen fragmentární data, ale i ta podtrhují četnost katastrof. Mezi léty 1665 a 1769 ztratila slavná nizozemská Západoindická společnost i její francouzský rival téměř šest procent své flotily. Ze všech lodí vypravených mezi léty 1700 a 1792 z Nantes do Ameriky se potopilo 3,4 procenta. Nestačí však znát jen čísla, je třeba hledat konstanty, které ztroskotání provázejí, a snažit se pochopit reakce mužů a žen konfrontovaných se zážitkem, jenž pro ně zůstává nadosmrti jedinečným a často posledním.
Námořní votivní umění coby expresivní a obrazná připomenutí události se pokoušejí přiblížit divákovi atmosféru bezmocné hrůzy, jež paralyzuje posádku čelící zkáze. Mezi jinými například neapolský votivní obraz z 18. století, který zobrazuje nekonečné moře, nebe barvy inkoustu a obrovskou valící se vlnu, která už zpola potopila malý jednostěžník a drtí ho tekutými tunami, zatímco ve vzdálenosti jednoho kabelu [stará námořní míra, cca 200 m – pozn. překl.] se další vlna chystá napadnout pět ohromených mužů shromážděných na přídi. Mnoho dalších podkladů, obrazných i psaných, činí nebe, bouře, blesky, mlhu zodpovědnými za blížící se ztroskotání. Zdá se ale, že nespoutanost živlů bývala příčinou námořních neštěstí pouze v chabém počtu případů ve srovnání s tím, co zavinili lidé. Nekompetentnost mořeplavců (kapitánů nebo kormidelníků), znásobená minimálně do druhé poloviny 18. století mizernými měřicími přístroji a jen velmi přibližnou kartografií, lze ve velkém množství případů považovat za příčinu katastrofy. Nemenší podíl pak nesou vojenské boje a vzpoury.
Topografie vzpomínky
Při pohledu na votivní obrazy může divák snadno podlehnout dojmu, že katastrofa se odehrává na širém moři, daleko od obydlené pevniny a možné pomoci. Zpracovaná dokumentace však ukazuje, že většina neštěstí se naopak odehrála v blízkosti pobřeží. Vyplutí z přístavu a ještě častěji vplouvání po dlouhé náročné cestě jsou výsadními časoprostory ztroskotání. Jeden příklad za všechny: mezi léty 1689 a 1759 se třetina baskických rybářských lodí ztratila mezi Bayonne a Saint-Jean-de-Luz. Vlastně velmi málo těchto nehod se přihodilo na širém moři. Je to však uklidňující zjištění? Pravděpodobně nikoliv, protože víme, že vážná nehoda, byť v blízkosti země, vyžaduje dlouhý, nejméně několikahodinový, často několikadenní zápas a že mnozí, ne-li všichni si budou muset přiznat porážku a nechat se polapit do spárů smrti. Od začátku prudké bouře v prosinci 1824 svírá loď Neptun plující poblíž Sète tísnivá atmosféra. „Blesky prosvětlují děsivé mraky, které vítr obrovskou rychlostí převaluje po nebi. Vlny se tlačí jedna na druhou, zdvihají se až k nebesům, propadají se do nejtemnějších hlubin, moře a bouře nás úděsně bičují, naše plavčíky opouští udatnost,“ píše pastor Barbauld. A dodává: „Smrt na sebe bere ohyzdnou podobu. Připraví nás o život i o řádný pohřeb.“ A v tom tedy spočívá poslední nebezpečí, jež vyvolává úděs nejméně do poloviny 18. století.
Bouře zůstává jeho symbolem, protože je po dlouhé věky vnímána jako projev aktivní a permanentní monstrozity přírody a opakování věčného chaosu. Pantagruel si v bouři, kterou zažívá, myslí, že čelí „antickému chaosu, v němž jsou oheň, vzduch, moře, země, všechny živly ve vzpurné změti“. Příčinou potopení je často zmatek vyvolaný představami příšer, draků, ohromných chobotnic a kytovců. V roce 1557 Jean de Léry zmiňuje setkání své lodi „s příšernými a hrůznými velrybami, z nichž jedna se skryla a udělala tak strašlivý vír, až jsem se znovu a znovu strachoval, že pokud se k ní přiblížíme, stáhne nás do své propasti“.
Smrt na moři je v období počínajícího novověku tolik obávaná, protože se zdá zvrácená. Zmizení těla v království pekelného zapomnění nepřipouští totiž žádnou pozdější stopu. Potopená mrtvola vylučuje jakoukoli topografii vzpomínky. Zmizení ztroskotanců se podobá „skutečné smrti“. Nevybízí k věčnému bloudění duší? Mohou se těla, která záhy poslouží jako potrava mořským příšerám, podílet na zmrtvýchvstání? Pocit naprostého opuštění je v katolickém vyznání mimořádně silný právě proto, že bere člověku možnost posledního pomazání – chybí kněz i čas na přípravu. Souboj, který svedla Aimable Pucelle při ústí Loiry, se protáhl na několik dní, od noci 25. do rána 28. ledna, během kterých bylo nutné bez přestání vylévat vodu, jež zcela plnila loď. I přesto, že některé záchranné akce předcházející potopení lodi trvaly dlouho, zmizení, které následovalo, připomínalo spíš náhlou smrt. Pro další osud duše jednu z nejhorších.
Příprava na smrt
Když se na palubě nacházel i nějaký duchovní, byl pověřen, aby se v ústraní modlil k Bohu, někdy i ve společnosti cestujících, zatímco se námořníci připravovali na velmi nejistý souboj s živly. V roce 1690 Robert Challe ve svém Deníku z cesty do východní Indie vypráví, co se přihodilo ve chvíli, kdy jejich loď čelila nebezpečnému moři hrozícímu tragédií. „Nemohl jsem se ubránit, abych se nesmál prostotě kněze, který ve své dobrotě přišel říct panu Porrièrovi, že by měli všichni prosit Boha o záchranu. Pan de la Chassé ho poslal, aby prosil Boha sám a myslel při tom na své svědomí. My, kdo máme svědomí čisté, budeme v noci pracovat a modlit se budeme až ráno.“ Často vzduch nad palubou po dlouhé hodiny křižovaly modlitby, nábožné písně, výkřiky volání o pomoc. Chateaubriand ve svých Pamětech ze záhrobí (1848––1850) mimořádně výstižně popisuje, jak se ve vyhrocených chvílích vzájemně proplétalo vzývání Boha s manévrovacími pokyny: „Vjeli jsme do průlivu La Manche, aniž bychom si toho všimli. Loď byla unášena mezi ostrovy Guernsey a Aurigni. Ztroskotání se zdálo nevyhnutelné. (…) V posádce byli i francouzští námořníci. Na lodi necestoval kněz, proto jeden z nich začal zpívat modlitbu k Panně Marii, první modlitbu, kterou jsem se v dětství naučil. Cestující i námořníci byli všichni na palubě, někdo zavěšený na lanech, někdo na obložení, někdo na vratidle, někdo na špicích kotvy, aby nebyli smeteni vlnami nebo sraženi do moře kýváním lodi. Kapitán křičel: Sekeru, sekeru!, aby mohl srazit stožáry, a opuštěné kormidlo se skřípavě otáčelo ze strany na stranu.“
Ona simultaneita činností, obojaké vnímání situace velmi rychle vyprovokovalo mezi kapitány a duchovními dilema: kdy nabídnout lidem poslední svátost? Nařídit modlitby příliš brzy by mohlo způsobit destabilizaci posádky v boji za záchranu lodi. Ale rozhodnutí nesmělo padnout ani příliš pozdě. Teprve poté, co se Saint-Géran rozlomil vejpůl, svolil kapitán Delamare, „aby kněz udělil požehnání a rozhřešení. Kněz zpíval Salve Regina a Ave Maris Stella. Všichni se objímali a jeden druhého prosili o odpuštění.“ Otec Crespel, který byl kaplanem na jedné lodi vracející se z Québeku v roce 1752, vyjadřuje svá váhání v podobné situaci. „Až dosud jsem se tomu bránil, protože jsem nechtěl stupňovat zděšení a brát lidem odvahu… Od té doby byli připraveni na smrt a očekávali ji bez reptání.“ Bez reptání? Nic není méně pravděpodobné. Vzdát se boje, byť z důvodu naprostého vyčerpání a beznaděje, vyvolávalo zastrašenou rezignaci, jakou popisuje kapitán Clark při hrozícím potopení Delight v lednu 1583. „Byli jsme zlomeni, přáli jsme si zemřít.“ Ale hrůza z blížícího se udušení provokuje jak k vroucím prosbám a projevům poníženosti, tak ke kletbám a rouhání. V takové chvíli se do představy o možném a rozhodujícím božím zásahu vkrádají pochyby. Odmítání smrti u mnohých maže účinnost božích záruk, jimiž se všichni před příchodem ničivé zkoušky obrnili.
Rituály proti ztroskotání
Než se lidé moře vydali čelit bouři nebo ztroskotání, uchylovali se k mnoha, často pradávným rituálům. Jejich účelem bylo přivolat požehnání nebes, častěji pro loď než pro posádku. Lodní stavitelé neváhali zformovat příď lodi do tvaru totemového zvířete, fantastického božstva nebo dokonce podoby některého svatého. Spuštění lodi na vodu provázely zažehnávací, zaříkávací rituály. V italských přístavech se nejméně do poloviny 15. století dokládá obětování bílého berana, jehož krev se nechávala vytéct na palubu, aby moře nežádalo další oběti. Kůže se pak vystavila na příď lodi. Ve snaze dostát pravověrným křesťanským požehnáním následovaly další, specifické rituály. V některých biskupstvích, například v Rouenu, požehnání doprovázela dlouhá četba evangelických textů – prolog Evangelia sv. Jana na přídi a na zádi, text o uklidněné bouři u hlavního stěžně. Posvátná investice dostává důležitý ochranný rozměr, jak trefně podtrhuje Delseille, novinář boloňského L’Annoteuru v roce 1850: „Není křesťanů, kteří by více zasloužili být požehnáni než ti, jimž svěřujeme to, co je nám na světě nejdražší. Loď se vám zdá jako hromada dřeva a železa, ale Bůh jí dává ještě cosi, co ji oživuje, a ona se stává živou bytostí. Žádný rybář by se nikdy neodvážil vyplout na moře na pohanské lodi, ta by ho totiž vezla vstříc jisté smrti.“ Naproti tomu je často dost choulostivé činit jisté závěry o výběru světců-ochránců jen na základě námořní onomastiky. Jméno rybářské lodi někdy vlastně jen dubluje příjmení majitele. Jména mnohých obchodních lodí byla často vybrána dopravci, nikoli mořeplavci.
Součástí tohoto blahodárného úsilí bylo i požehnání moře, ve všech pobřežních oblastech se však objevuje mnohem později a je po dlouhou dobu výrazně méně rozšířené, snad kromě několika zmínek z okolí Ostende nebo Narbonne. Objevuje se v hojnější míře teprve v 19. století, přesněji po letech 1840––1860, zvláště v rybářských přístavech jako Paimpol, Dunkerque nebo Douarnenez, kde se k námořníkům vyplouvajícím do nebezpečí připojují místní obyvatelé a davy turistů vyvržené na pobřeží železnicí.
Po očistě prostor přišli na řadu lidé, aby se duchovně připravili na cestu. V katolickém prostředí bylo důrazně doporučováno jít před každým vyplutím ke zpovědi a k přijímání. Některé posádky se dokonce vydávaly na pouť na pietní místa, kde lidé moře prosili o smírný konec. Oficiální katolické praktiky však lidem nebránily uchylovat se i k jiným ochranným prostředkům. Talisman nenápadně uložený před vyplutím blízko presbytáře, kousek svíčky svěcené na Hromnice, který se zapálí ve chvíli hrozícího nebezpečí, chleba posvěcený v předvečer Vánoc, vejce snesená na den Nanebevstoupení Páně, která provensálští a korsičtí námořníci odhazovali do moře, když bylo mimořádně neklidné, nalodění sošky svatého nebo Panny Marie, která bude zrovna tak vyhozena přes palubu, aby uklidnila bouřlivé moře. Na barbarských plavidlech v 17. století se bouře zažehnávala zvířecí obětí. Námořníci rozťali živého berana v půli, jednu část pak hodili na levobok, druhou na pravobok.
Tváří v tvář hrozivé blízkosti ztroskotání se rozvírá široké spektrum různých náboženských postojů. Někdy se tak děje skrze přežívající pozůstatky pohanství, častěji však skrze kulturní vazby naučené už v dětství, které člověku nabízí křesťanská víra. Ale epocha Rabelaise a Erasma je obdobím náboženského váhání, snahy jednou provždy skončit s praktikami považovanými za pověrčivé. Ztroskotanec povolává v zoufalé beznaději celý nebeský dvůr. Vzývá se svatý patron, patron původní farnosti, ti, do jejichž rukou svěřili námořníci svůj osud, a na prvním místě Panna Marie. Nebezpečí se také stává prostorem pro výměnný obchod – něco za něco, záchrana výměnou za příslib pokání. Erasmus Rotterdamský cituje mnoho příkladů a záměrně je zesměšňuje: hory zlata Panně Marii z Walsinghamu v Anglii, vosková socha svatého Kryštofa stejně vysoká jako jeho portrét v Notre Dame. Blízkost smrti takové prastaré smlouvání mezi božstvy a lidmi naprosto zjevně podněcuje. Některé poutě do Lorety, Říma nebo do Compostely, stejně jako ex-vota pověšená na zdi kostelů mají původ právě v úspěšném přeplutí oceánu. Tyto hmotné důsledky osobního nebo ještě častěji společného slibu jsou poděkováním za zachráněné životy, prostředek spojení se zmizelými a posílení přijímání svatých a uznání skutečného zázraku, který zcela zvrátil beznadějnou situaci. Zpráva z cesty vykonané v roce 1629 Charlesem Michonem a jeho posádkou mluví o nebeském divu: „5. dubna opustili řeku v Bordeaux. Lodí zmítala tak strašná bouře, že byli přinuceni přetít stěžně a přišli tak o všechny plachty. Ale díky jejich slibu byl trojstěžník vyzdvižen nad vodu a našli způsob, jak překonat bouři a vrátit se zpět na řeku. Vzývali blahoslavenou svatou Annu a zvedl se dobrý vítr, který jim pomohl přistát.“
Naše kosti jsou zděšené
Obecný pocit, který provází „katolická“ ztroskotání, je pocitem duchovního zmatku připomínajícím svým způsobem to, co se právě děje v přírodě. Lidé chaoticky vyhledávají duchovní ochranu, uprostřed všeobecné paniky je každý prostředek dobrý. Je-li na palubě přítomen kněz, všichni touží po zpovědi. „Tlačenice okolo řeholníků byla tak velká, že jsme ani nemohli udělat jeden druhému místo,“ poznamenává Portugalec, který v roce 1555 přežil ztroskotání lodi Conception u brazilského pobřeží. Při „protestantských“ ztroskotáních panovala očividně jiná atmosféra. Radikální opuštění kultu svatých a jejich možného zásahu, přísné odsouzení římskokatolických pověr, svatých obrázků, svíček, poutí, relikvií a svěcené vody vracelo věřícího ke striktnímu osobnímu setkání s Bohem, jak ve chvílích úlevy, tak v čase utrpení. V roce 1619 explodovala loď Willema Bontekoea u sumaterského pobřeží. Teprve když byl vymrštěn do vzduchu a pocítil blízkost smrti, s rukama rozhozenýma k nebi tento příkladný kalvinista zvolal: „Pane, část mé cesty je u konce, měj slitování a přijmi ubohého hříšníka.“
Nicméně ani luteránští, kalvinističtí a anglikánští duchovní nemohli ignorovat utrpení při ztroskotání a úzkost ze smrti na moři. Modlitební knížky různých reformovaných vyznání obsahovaly speciální modlitby pro ty, kteří cestovali přes moře, určené pro mnoho potenciálních situací, zvláště pro ztroskotání a bouři. Z těchto textů čiší zároveň vědomí boží všemohoucnosti a lidské slabosti a naprosté odevzdání se tomu, kdo jediný může člověka zachránit před rozbouřenými vlnami. V knize Book of Common Prayer z počátku 17. století můžeme číst: „Ó všemocný a blahoslavený Pane Bože, který vládneš větru, zvedáš vlny z mořské hladiny a uklidňuješ jejich hněv, jsme tvá stvoření, leč ubozí hříšníci, ve chvíli nejhlubší beznaděje voláme: Pomoc! Spas nás, Pane, nebo zhyneme! (…) Vidíme, jak strašný jsi ve všech svých dílech a zázracích. Ty jsi veliký Bůh, jehož je nutno se obávat víc než čehokoli… Zachraň nás pro lásku Ježíše Krista.“ Stejnou důvěru hříšníků v boží milosrdenství nalezneme v již citovaném díle Théophila Barbaulda, které napsal pro nizozemskou Západoindickou společnost na konci téhož století. Tento přistěhovalý pastor redigoval nejméně šedesát dva modliteb pro všechny situace, v nichž se může mořeplavec nebo jeho posádka ocitnout. I on vidí v bouři výraz božího hněvu střetajícího se s hříšným lidským údělem. „Přispěchej nám na pomoc, protože naše kosti jsou zděšené, podpoř a uklidni naše duše, protože jsou ve velikém zmatku, nedovol, aby nás nepřítel naší spásy, jenž nás už uvrhl do hříchu, uvrhl ještě do beznaděje. Pane, promluv k větru, a on se zklidní, přikaž moři a jeho vlny se sníží. Vyveď nás svou dobrotou z nebezpečí, zahraň nás svou mocí. Ale Pane, jestli nás nemůžeš ve všem vyslyšet, jestli nás nechceš ochránit před ztroskotáním, ochraň nás alespoň před smrtí, zachovej nám život a učiň nám milost, že unikneme-li, smíme ti ještě projevovat pocty ve světě živých.“ Přesně ve stejnou dobu, v roce 1689, věnoval luteránský pastor Christian Scrivers ve své monumentální sbírce modliteb jednu z nich bouři a nebezpečí vody. Jejich teologické ladění bylo velmi podobné.
Nebe bez svatých
V průběhu 18. a 19. století se vyprávění o ztroskotání a ex-vota méně a méně odkazují k nebeským přímluvčím. To se týká zvláště důstojníků, kteří své modlitby adresují přednostně Nejvyšší Bytosti. Modlitba rytíře de Cotignon vydaného napospas smrtelné hrozbě poblíž Tobaga v předvečer Francouzské revoluce podivně připomíná modlitby pastorů zmíněné výše. „Mocný Bože, jestli na nás nespočineš pohledem, jsme ztraceni! Podřizuji se tvé vůli a nebojím se před tebe předstoupit, protože jsem tě vždy miloval a nespáchal jsem nic, co by mohlo přivolat tvou pomstu.“ O několik desetiletí později přináší Savigny, chirurg z Médusy, modlitbu zachráněných, jejichž „srdce a přání směřují k nebi… Vzývali jsme ho usilovně. Je třeba zakusit všechny kruté situace, aby si člověk dokázal představit, jakou lehkost mu dokonce i uprostřed neštěstí může nabídnout vznešená myšlenka na Boha – ochránce před pohromou.“ Taková důvěrnost vůči křesťanskému Bohu, který nahrazuje nebe bez svatých, a ona „vznešená myšlenka“ na něj, už byla poznamenána atmosférou roku 1789 ve Francii. La Monneraye ve svém vyprávění o ztroskotání nenaznačuje žádné spirituální očekávání ze strany obětí a La Pérouse nechal po ztroskotání tří člunů při výpravě na Aljašku v roce 1786 napsat na kenotaf slova: „Ať jste kdokoli, nechte splynout své slzy s našimi.“ Některé dokumenty jako by indikovaly tváří v tvář ztroskotání jiné rozdělení duchovních postojů, ne sociální a dokonce ani úplně náboženské, ale geografické a kulturní. Po roce 1750 odmítají námořníci „osvícených“ národů, tedy Francie a Anglie, fatalitu smrti. Jistě se cítí ve svém boji podpořeni božskou asistencí, ale bojují do poslední chvíle. Zatímco Rusové a Španělé, přicházející z krajin ještě archaických, se vrhají na kolena a s rukama zdviženýma k nebi prosí Boha, aby je nechal zemřít dobrou smrtí a odpustil jim jejich hříchy.
Z francouzského originálu La mer. Terreur et fascination Alaina Corbina, Helène Richardové a kolektivu autorů (Bibliothèque nationale de France / Seuil 2004) vybrala a přeložila Miluše Janišová.