Situace v Alžírsku
Pravdou bohužel zůstává, že část našeho veřejného mínění skrytě předpokládá, že Arabové svým způsobem získali právo podřezávat a zmrzačovat, zatímco jiná část zase svým způsobem přijímá a omlouvá veškeré násilí [páchané francouzským státem]. Každý ospravedlňuje své jednání zločiny toho druhého. Tím se vytváří jakási kasuistika zla, v níž podle mého názoru není místo pro intelektuála, ledaže by se sám také pustil do boje. Když násilí plodí zase jen násilí v jakémsi šílenství, které svým rozdrážděným rykem přehlušuje obyčejný hlas rozumu, úlohou intelektuála nemůže být, jak o tom čteme každý den, z dálky omlouvat jedno z páchaných násilí a odsuzovat druhé, a tím rozhořčit odsouzeného násilníka až k nepříčetnosti a zároveň pobídnout k ještě větším zvěrstvům násilníka ospravedlňovaného. Pokud intelektuálové přímo nerozšíří řady bojovníků, jejich rolí musí být snaha o zklidnění situace, tak aby rozum znovu získal šanci. Prozíravá pravice by sice neustupovala ze svých ideologických pozic, nicméně pokusila by se přesvědčit své příznivce v samotném Alžírsku i ve vládě o tom, že bude třeba provést hluboké reformy a že některé dosud užívané postupy jsou velmi ponižující a hanebné. Inteligentní levice by sice rovněž neustupovala ze svých zásad, nicméně snažila by se přesvědčit arabské hnutí, že některé metody boje jsou odporné samy o sobě. Ve skutečnosti tomu tak není. Napravo se ve jménu francouzské cti nejčastěji schvalovaly takové postupy, které se této cti co nejvíce zpronevěřovaly. Nalevo se ve jménu spravedlnosti zase nejčastěji omlouvaly zločiny, které byly urážkou jakékoli skutečné spravedlnosti. Pravice tedy přenechala levici monopol na morálku a levice přenechala pravici monopol na vlastenectví. Naše země tím utrpěla hned dvakrát. Bývala by potřebovala moralisty, kteří by se tak radostně nesmiřovali s neštěstím své vlastní země, a vlastence, kteří by tak snadno nesouhlasili s tím, aby se jménem Francie zaštiťovali skuteční kati. Zdá se, že metropole nedokázala najít jiná politické řešení než ta, která říkají Francouzům žijícím na území Alžírska: „Pojděte, zasloužili jste si to“, nebo naopak: „Oddělejte je, zasloužili si to“. To jsou sice dvě různé politiky, ale jedno stejné selhání tam, kde nejde o to pojít odděleně, ale žít společně.
Úryvek z předmluvy k Alžírským kronikám, napsané v březnu-dubnu 1958
Odmítnutí socialistického realismu
Nejprve si položme otázku, zda je čistý realismus v umění vůbec možný. Podle naturalistů devatenáctého století spočívá v přesné reprodukci skutečnosti. Realismus by se tedy měl k umění jako fotografie k malířství: zatímco fotografie reprodukuje, malířství předpokládá výběr. Ale co vlastně fotografie reprodukuje a jak definovat tuto skutečnost? Ani ta nejlepší fotografie konec konců není věrnou reprodukcí, není dostatečně realistickou. Co je například v našem světě skutečnějšího než lidský život a jak lépe bychom jej mohli reprodukovat než prostřednictvím realistického filmu? Ale za jakých podmínek by takový film byl možný? Jen v podmínkách čistě imaginárních. Museli bychom totiž předpokládat ideální kameru dnem i nocí zaměřenou na příslušného člověka, jehož sebemenší pohyby by byly bez přestání natáčeny. Výsledkem by byl film, jehož projekce by sama o sobě trvala celý jeden lidský život, a který by tudíž mohli vidět jen diváci smíření s tím, že obětují vlastní život, aby se mohli seznámit se všemi detaily života cizího. Ale ani za těchto podmínek by tento nepředstavitelný film nebyl realistický. Už jen z toho prostého důvodu, že skutečnost lidského života se nenachází jen tam, kde daný člověk sám stojí. Vyskytuje se i v ostatních životech, které utvářejí život filmovaného hrdiny, tedy především v životech jím milovaných osob, jež by tedy bylo rovněž třeba natočit, ale i v životech zcela neznámých lidí, ať už mocných či ubohých spoluobčanů, policistů, profesorů, neviditelných druhů z dolů a staveb, diplomatů a diktátorů, náboženských reformátorů, umělců vytvářejících mýty ovládající naše jednání, pokorných zástupců lidu a konečně i náhody, která vládne i těm nespořádanějším lidským údělům. Ve skutečnosti tedy existuje jen jeden možný realistický film, a to ten, který je před našima očima bez ustání promítán neviditelným přístrojem na plátno světa. Jediným realistickým umělcem by tedy byl Bůh, pokud existuje. Ostatní umělci se nutně této skutečnosti zpronevěřují.
Samotný výraz socialistický realismus je ostatně vnitřně rozporný. Jak by jen mohl být možný socialistický realismus, když naše skutečnost sama není zcela socialistická? Nebyla socialistická například v minulosti a ani dnes není tak úplně socialistická. Odpověď je snadná: stačí vybrat v současné nebo minulé skutečnosti to, co předznamenává a připravuje ony skvělé zítřky. Umělec tedy bude na jedné straně popírat a odsuzovat to, co v dnešní realitě není socialistické, a na straně druhé bude oslavovat to, co socialistické je nebo se alespoň socialistickým stane. Tím se nutně dostáváme k propagandistickému umění se svými kladnými a zápornými hrdiny, k jakési červené knihovně, která je stejně jako formální umění zcela odtržena od složité živé skutečnosti. Toto umění bude nakonec socialistické přesně do té míry, do jaké nebude realistické.
Přednáška na univerzitě v Uppsale ze 14. prosince 1957
Odsouzení marxismu
Teror lze ospravedlnit jen v případě, že přijmeme zásadu: „Účel světí prostředky“. A tuto zásadu lze přijmout, jen pokud považujeme účinnost nějaké akce za absolutní cíl, tak jak je tomu v nihilistických ideologiích (vše je dovoleno, důležité je uspět) nebo ve filosofiích povyšujících dějiny na absolutní hodnotu (Hegel a pak Marx: cílem je beztřídní společnost a vše, co k ní vede, je tedy automaticky dobré). Odtud problém, který dnes stojí například před francouzskými socialisty. Začínají pociťovat zábrany. Na vlastní oči totiž uviděli násilí a útlak, o nichž si dosud dělali jen více méně abstraktní představy. A teď se ptají, zda by v souladu s vlastní filosofií byli schopni sami páchat násilí, i když jen dočasně a se zcela jiným cílem. Autor nedávno vydané předmluvy k Saint-Justovu dílu [Jean Gratien] se o lidech s podobnými zábranami vyjádřil s notnou dávkou pohrdání: „Couvli před hrůzou“. To je naprostá pravda. A tím si vysloužili opovržení ze strany dostatečně silných a svrchovaných duchů, kteří se bez zdráhání usadili uprostřed té největší hrůzy. Ale zároveň svým hlasem podpořili úzkostné volání vycházející z úst nás průměrných, kteří se počítáme na miliony, kteří tvoříme samotnou hmotu dějin a na které bude jednou třeba brát ohled i přes veškeré pohrdání.
Z tohoto hlediska je ono slavné překonání marxismu směrem k idealismu a humanismu jen jakýmsi žertem, jen bezvýznamným snem. Marx nemůže být překonán, neboť došel až do krajních důsledků. Komunisté mají racionální oporu pro užití lži i násilí, které socialisté odmítají, a jejich oporou jsou právě ty zásady a ta nevyvratitelná dialektika, kterou by socialisté rádi zachovali. Proto se nemůžeme divit, že kongres socialistů skončil konfrontací dvou protikladných postojů, jejichž neplodnost poznamenala výsledky posledních voleb.
Naděje spočívá právě v tomto rozporu, který donutí socialisty, aby si vybrali. Buď připustí, že účel světí prostředky, tedy že vražda může být ospravedlněna, nebo se vzdají marxismu jakožto absolutně platné filosofie a ponechají si z něj pouze kritické aspekty, které jsou často dodnes platné. Pokud se rozhodnou pro první řešení, krize svědomí bude zažehnána a pozice se vyjasní. Pokud naopak zvolí řešení druhé, dokážou, že skončila doba ideologií, to jest absolutních utopií, které samy sebe historicky znemožňují, neboť cena, již za ně všichni nakonec platí, je neúměrně vysoká. V takovém případě bude třeba zvolit jinou, skromnější a méně zhoubnou utopii.
Článek Oklamaný socialismus, bez přesné datace, nicméně pocházející z let 1949–50
Literatura vycházející z životní zkušenosti a odmítající abstrakce
Chápu, že takový lid [Alžířané] není pro každého přijatelný. Inteligence tady nemá své místo, jako například v Itálii. Tato rasa je naprosto lhostejná k duchu. Naopak vzývá a obdivuje tělo. Právě z těla čerpá svou sílu, svůj naivní cynismus a dětinskou pýchu, za kterou ji druzí tak přísně odsuzují. Alžířanům je často vytýkána jejich „mentalita“, tedy určitý pohled na svět a způsob života. Je pravda, že taková intenzita života se jen těžko obejde bez nespravedlnosti. Nicméně se jedná o lid bez minulosti, bez tradice, a přeci ne bez poezie. Jeho poezie, kterou dobře znám, je drsná, tělesná, vzdálená něze tak vlastní alžírskému nebi, jediná poezie, jejíž pravda mě dojímá a dodává mi sílu. Opakem civilizovaného národa je národ tvůrčí. Žiji v bláznivé naději, že tito barbaři, kteří se rozvalují na plážích, právě nevědomky utvářejí kulturu, v níž lidská velikost konečně najde svou pravou tvář. Tento národ, zcela uvržený do přítomnosti, žije bez mýtů, bez útěchy. Všechny své statky vsadil na tuto zemi, a tak zůstává bezbranným proti smrti. Byl nadmíru obdařen fyzickou krásou a spolu s ní i onou zvláštní žádostivostí, která provází všechna bohatství bez sebemenší budoucnosti. Vše, co zde lidé dělají, vyjadřuje nechuť k jakékoli stabilitě a bezstarostnost vůči tomu, co přijde. Každý chce užít života a pokud by zde vzniklo nějaké umění, vyjadřovalo by onu nenávist ke všemu trvajícímu, která kdysi vedla Dóry k tomu, aby svůj první sloup vysochali ze dřeva. A přesto je možné najít míru a zároveň sebepřekonání v prudké a zarputilé tváři tohoto lidu, na tomto letním nebi zbaveném veškeré něhy, pod nímž lze vyslovit každou pravdu a na němž žádné klamné božstvo nezanechalo znamení naděje či vykoupení. Mezi tímto nebem a tvářemi, které se k němu obracejí, není místa pro mytologii, literaturu, etiku či náboženství, ale jen pro kameny, lidské tělo, hvězdy a pravdy, kterých je možné se dotknout.
Úryvek z textu nazvaného Léto v Alžíru
Polemika s Hegelovou filosofií dějin
Pro jakobíny jsou všichni nádoby ctnosti. Hnutí, které čerpá z Hegela a které dnes slaví vítězství, vychází naopak z předpokladu, že ctnostný není nikdo, ale že jednou všichni budou. Podle Saint-Justa je na počátku všechno idylické, podle Hegela tragické. Ale nakonec to vyjde nastejno. Buď je třeba zničit ty, kdo ničí idylu, nebo ničit za účelem vytvoření idyly. V obou případech všechno překryje násilí. Hegelova snaha o překonání Hrůzovlády ústí pouze v její rozšíření.
To ale není všechno. Dnešní svět může být zjevně pouze světem pánů a otroků, protože současné ideologie ovlivňující tvář světa se od Hegela naučily pojímat dějiny v duchu dialektiky pána a otroka.
Vítěz má vždycky pravdu, to je jedno z poučení, která lze vyvodit z největší německé filosofické soustavy devatenáctého století.
Posledních sto let západní kapitalismus odolává tvrdým útokům. Je proto nutné ho považovat za oprávněný? A naopak, měli se ti, kdo byli věrni výmarské republice, od ní v roce 1933 odvrátit a věnovat důvěru Hitlerovi, protože se pod jeho úderem zhroutila? Měli lidé zradit španělskou republiku v témže okamžiku, kdy zvítězil režim generála Franka? Takové závěry by obhajovalo ze svého vlastního pohledu tradiční reakční myšlení. Překvapivé a ve svých důsledcích nevypočitatelné je to, že je přijalo myšlení revoluční. Odstranění jakékoliv morální hodnoty a principů mohlo vést, jak jsme viděli, pouze k politickému cynismu, ať už byl záležitostí jednotlivce nebo v závažnějším případě státu. Politická či ideologická hnutí inspirovaná Hegelem mají společné to, že se všechna okázale zříkají ctnosti.
Člověk revoltující, výňatky z kapitoly Les Déicides. Přeložila Kateřina Lukešová.
Lidská svoboda v ohrožení
Svět, v němž žijeme, se vyznačuje cynickou dialektikou, která staví proti sobě na jedné straně nespravedlnost a na druhé zotročení a tím jedno posiluje druhým. Když je do paláce kultury pozván Franco, Goebbelsův a Himmlerův přítel, ten Franco, jenž je vlastně vítězem druhé světové války, všichni ti, kdož proti tomu protestují a upozornují, že lidská práva uvedená v chartě UNESCO jsou ve Frankových věznicích denně zesměšňována, uslyší zcela vážně míněnou odpověď, že Polsko je také členem UNESCO a že v oblasti dodržování veřejných svobod si obě země nijak nezadají. To je samozřejmě naprosto hloupý argument! Když už máte tu smůlu, že jste provdali svou starší dceru za rotmistra koloniální armády operující v Africe, nemáte sebemenší důvod provdávat dceru mladší za inspektora z mravnostní policie: jedna černá ovce v rodině úplně stačí. Přesto je podobně hloupý argument účinný, jak se o tom denně přesvědčujeme. Tomu, kdo volá po spravedlnosti s prstem ukazujícím na koloniálního otroka, je oponováno vězněm z ruského koncentračního tábora a naopak. A když protestujete proti vraždě opozičního historika, jako v případě pražského Záviše Kalandry, jsou vám vmeteni do tváře dva až tři američtí „negři“. V této nechutné soutěži se nemění jen jedna věc, a to stále stejná oběť, stále stejná hodnota, která je neustále znásilňována a prodávána: lidská svoboda. Zároveň je možné si povšimnout, že spolu s ní je vždy tupena i spravedlnost.
Musíme už jednou jasně, se střízlivou hlavou, ale nekompromisně odmítnout všechny ty lži, jimiž jsme krmeni. Ne, svobodu nelze budovat na koncentračních táborech, na porobených národech z kolonií ani na bídě dělnictva! Ne, holubice míru nehřadují na šibenicích a síly svobody nemohou míchat dohromady syny obětí s madridskými či jinými katy! Alespoň tímto si napříště budeme jisti, tak jako si budeme jisti tím, že svoboda není dar, který můžeme získat od nějakého státu či vůdce, ale že jde o hodnotu, o niž je třeba usilovat každý den prostřednictvím snahy jednotlivce i spojením nás všech.
Chléb a svoboda, projev přednesený v Saint-Etienne 10. května 1953
Úvaha o moderních utopiích
Poté, co jsem jednou řekl, že na základě zkušenosti posledních dvou let už bych nedokázal přijmout jakoukoli pravdu, která by mne přímo či nepřímo nutila nechat odsoudit jakéhokoli člověka k smrti, někteří lidé, kterých jsem si kdysi vážil, mi připomněli, že spřádám utopie, že neexistuje žádná politická pravda, která by jednoho dne nevedla k tomuto krajnímu řešení, a že je tedy třeba buď podstoupit riziko podobných extrémů, nebo prostě přijmout svět takový, jaký je.
Tento argument byl předložen s naprostou suverenitou. Nicméně mám za to, že mí odpůrci mluvili o to suverénněji, že neměli příliš silnou představivost co do smrti druhých lidí. To je ostatně jedna z podivností našeho století. Nejenže se naši současníci milují po telefonu a pracují už ne přímo s materiálem ale na stroji, dokonce i zabíjejí a jsou zabíjeni na dálku. Je to čistější, ale o to méně názorné.
Uvedený argument však má ještě jinou platnost, i když poněkud nepřímou: nastoluje totiž otázku utopie. Obecně lze říci, že lidé mého typu by snad ani nechtěli svět, ve kterém už se vůbec nezabíjí (Takoví pošetilci zase nejsme!), nýbrž svět, v němž vraždy alespoň nejsou nijak ospravedlňovány. Ano, jde o jistou utopii a rozpor. Ve skutečnosti žijeme právě ve světě, kde jsou vraždy ospravedlňovány, a musíme jej změnit, pokud se nám tyto zvyky nelíbí. Bohužel se zdá, že změnit svět je možné zase jen prostřednictvím vražd. Vraždy nás vlastně odkazují k dalším vraždám, a tak budeme i nadále žít v teroru, ať už jej budeme odevzdaně přijímat, nebo ať se ho budeme snažit odstranit prostředky, které jej postupně nahradí terorem jiným.
Podle mého názoru by se nad tím měl každý zamyslet. Co mě totiž zaráží uprostřed těch současných polemik, hrozeb a výbuchů násilí, je dobrá vůle všech zúčastněných. Až na pár podvodníků totiž všichni, bez ohledu na to, zda zastávají pravicové či levicové postoje, soudí, že právě a jen jejich pravda učiní lidstvo šťastným. A přesto spojením všech těchto individuálních dobrých vůlí vede k nesnesitelnému světu, kde jsou lidé opět zabíjeni, ohrožováni, deportováni, kde se připravuje další válka a kde není možné říci jediné slovo, aniž by byl člověk okamžitě ostouzen či dezinterpretován. Z toho usuzuji, že pokud lidé jako já žijí v určitém rozporu, rozhodně nejsou sami, a že ti, kteří nás obviňují z utopického myšlení, možná žijí v utopii jiné, ale v konečném důsledku ještě nebezpečnější.
Proto je třeba připustit, že naše odmítání ospravedlňovat jakoukoli vraždu nás vede k nutnosti znovu promyslet samotný pojem utopie. V tomto ohledu můžeme říci následující: Utopie je něčím, co je v rozporu s realitou. Z tohoto hlediska by bylo naprosto utopické požadovat, aby už nikdo nikoho nezabíjel. To by byla skutečně naprostá utopie. Nicméně požadavek, aby vraždy už nebyly nijak ospravedlňovány, mi připadá jako daleko slabší forma utopie. Ostatně marxistická i kapitalistická utopie, které se shodně opírají o ideu pokroku a předpokládají, že uplatnění jejich principů musí nutně vést ke společenské rovnováze, jsou také daleko silnějšími utopiemi. Navíc nás obě přijdou velmi draho.
Z výše uvedeného vyplývá, že boj, k němuž patrně dojde v následujících letech, nebude probíhat mezi silami utopie a silami skutečnosti, ale mezi jednotlivými utopiemi, které se budou snažit do skutečnosti nějak vměstnat a mezi nimiž si budeme vždy vybírat tu méně nebezpečnou.
Jak vidno, odmítnutí ospravedlňovat vraždy není o nic utopističtější než současné realistické postoje. Jediným kritériem volby tedy bude cena, kterou bychom za jednotlivá řešení zaplatili. Tento problém budeme muset vyřešit, a tak mi snad čtenář promine, když se pokusím teď hned nastínit jednotlivé podmínky nezbytně nutné k jistému zklidnění jednotlivých duchů i národů. Tyto úvahy, tedy pokud budou probíhat beze strachu i bez okázalé domýšlivosti, nám mohou pomoci vytvořit podmínky pro správné myšlení i pro jakousi dočasnou dohodu mezi lidmi, kteří už nechtějí být ani oběťmi, ani vrahy. V následujících článcích samozřejmě nejde o to definovat nějaké přesné a absolutní teze, ale jen znovu promyslet některé již zprofanované pojmy a pokusit se vymezit pojem utopie co nejpoctivějším způsobem. Jinak řečeno, jde o to stanovit podmínky skromného politického myšlení, které bude zbaveno veškerého mesianismu i nostalgie po jakýchkoli pozemských rájích.
Článek s názvem Zachránit těla, který vyšel v novinách Combat v listopadu 1946
Vybrala a přeložila Eva Beránková.