Politické břichomluvectví

„Musíme prozkoumat minulé či přítomné události a subjektivity související s otázkou útlaku žen. Budeme sabotovat jakýkoliv aspekt kultury, který tento útlak nadále ignoruje,“ napsala v roce 1970 Carla Lonzi, kritička a členka skupiny Rivolta Femminile (Ženská revolta) ve svém eseji Sputiamo su Hegel (Plivejme na Hegela), v němž kritizuje nejen filosofii, jež v jejích očích legitimizuje podřízenost žen, ale i tehdejší feministickou tradici, která se k ní uchylovala. Boj za rovnost pohlaví, tvrdí, popírá ženskou subjektivitu a podřizuje ji existujícím hodnotám a institucím. „Chceme opravdu být po dlouhých tisíciletích stále součástí světa, který naplánovali jiní?“ ptá se a obhajuje feministickou revoluci postavenou na jinakosti, jež bere v úvahu individuální zkušenosti a jedinečnost modů bytí.

Ženy-monstra

Italské feministické hnutí sedmdesátých a osmdesátých let volalo po revizi dějin a hledání ženských osobností vymykajících se hodnotám a institucím patriarchální společnosti, k nimž by se ženy mohly vztahovat a které by podpořily i ostatní ženy v přijetí sebe samých. Tvorbu mladé italské umělkyně Chiary Fumai, v jejímž díle hrají ústřední roli Carla Lonzi, Rivolta Femminile a další feministické proudy, lze chápat jako svéráznou odpověď na toto volání.

Fumai se dívá zpět do historie, aby vrhla světlo na ty, jež pro jejich neuchopitelnou odlišnost nebylo možné uhnízdit v tradičních rolích matek, manželek či prostitutek a které své okolí fascinovaly i odpuzovaly, budily obdiv i odpor zároveň. Jedná se například o ženy-monstra, které své jediné společenské uplatnění nalezly v komerční exhibici vlastní odlišnosti. Příkladem budiž Annie Jones (1860–1902), žena s vousy, či dívka s nespoutaným účesem známá pod jménem Zalumma Agra, již jako „čerkeskou krásku“ a „hvězdu východu“ vystavoval v šedesátých letech předminulého století jeden americký obchodník se zábavou.

Obě ženy představila italská tvůrkyně ve své performanci Shut Up. Actually, Talk (Buď zticha, vlastně mluv) představené na loňské přehlídce Documenta. Vystoupila zde v šatech z 19. století v extravagantní paruce či s nalepenými vousy, a dává tak promluvit postavám bez čitelné identity a zahaleným do vlastního mlčení. Svým „politickým břichomluvectvím“ je osvobozuje, aby je nechala zasáhnout do současnosti a narušit náš časoprostor. V jednom z rozhovorů podotýká: „Ztělesňuji monstra přítomnosti i budoucnosti. Mé umění je ,freak show‘. Hledám formu, do níž se převtěluji, ale sama minulost mě tolik nezajímá. Moje performance je zcela současná.“ Skrze postavy výstředních žen naplňuje myšlenky radikálního feminismu – spojení této tradice s excentrickými projevy žen dob minulých dodává jejím performancím neobvyklý, subverzivní a zároveň divácky přitažlivý náboj.

SCUM Manifesto a spiritismus

To rozhodně platí i o její pražské výstavě, která na jedné straně tematizuje ženskou revoltu v podobě femininní posedlosti narušující svět vědeckého pozitivismu 19. století, na straně druhé vyzdvihuje feministický anarchismus století minulého, jenž nesmiřitelně útočí na kapitalistické a patriarchální zřízení. Jádro expozice představuje instalace zpředmětňující myšlení Valerie Solanas, která se pokusila o atentát na Andyho Warhola a je autorkou kultovního textu SCUM Manifesto (1967; česky pod názvem SCUM Manifesto čili Šlem manifest, 1998), v němž promýšlí likvidaci mužského pokolení a jím stvořeného společenského systému. Z textu, který nepřestává šokovat a fascinovat svou vyostřenou imaginací i jazykem, vytvořila Chiara Fumai vizuální schéma umístěné na zdech místnosti, jehož součástí je videozáznam působivého přednesu úryvků manifestu samotnou umělkyní. Druhou částí je pak projekt věnovaný Eusapii Palladino (1854–1918), která se proslavila jako spiritistické médium. Na rozdíl od první, striktně logicky vystavěné instalace v zadním prostoru je druhá místnost pojata divadelněji a efektněji, neboť zobrazuje paranormální jevy, jež během svých seancí Eusapia Palladino údajně zprostředkovávala a jimiž vyváděla mužské vědecké kapacity z konceptu.

Dalo by se předpokládat působivé napětí mezi vizuální střídmostí jedné místnosti, jež vyjadřuje minulost nedávnou, a divadelní atmosférou druhé s její retroestetikou. Jakkoliv ony dva výjevy ve vzájemné konfrontaci dávají v kontextu tvorby Chiary Fumai smysl, bohužel se tak děje na příliš malém prostoru a nelze se zbavit pocitu přeplněnosti. Navíc tu je ještě další místnost, vklíněná mezi zmíněnými dvěma instalacemi. Zde jsou vystaveny koláže stvořené pro Documenta, které rozmělňují význam setkání dvou světů a estetik. Evidentně bylo žádoucí vystavit co nejvíce z autorčiny tvorby. Jenže je toho zkrátka příliš, a nic proto nevyzní, jak by mělo. Chiara Fumai je bezesporu výjimečná umělkyně a po loňských Documenta její význam na výtvarné scéně roste. Absolvuje jednu výstavu za druhou, v nabitém programu pak zřejmě není čas na dlouhé úvahy o celkové koncepci a uspořádání artefaktů. Můžeme to pokládat za symptom neúprosného galerijního provozu, v němž se umělci často dlouho nenaskytne příležitost vystavovat a pak se náhle objeví příliš mnoho nabídek, které není možné odmítnout.