Stály v obchodě osaměle mezi kedlubnami a zelím. Nebylo zvláštní, že se prodávají, nýbrž kde se prodávají. Psal se rok 1991, doba se měnila a bylo možné leccos, co nebylo možné předtím ani potom. Lidé se s nadšením vrhali do podnikání, dosud téměř nikdo nestihl zkrachovat. Nadšení bylo všude tolik, že ho šlo málem hmatat – tak na tu dobu vzpomíná má anglická kamarádka, která umí česky a tehdy tu žila. Na návštěvníka z konzumně trochu unuděného Západu působila naše naděje o to víc, že ji vnímal na pozadí všeho, co se mu jevilo jako hmotná bída. Nadějeplná chudá země, kde je možné, co jinde možné není: třeba koupit lyže v zelenině. Vzpomínám na udivené tváře holandských návštěvníků v pohraničním městečku; koukají na ty lyže a fotí si je, zatímco my místní nechápeme, co na tom mají: no to je toho, lyže v zelenině, a co má být? Nejsou ti Holanďani trochu přepjatí?
Vyspělost trhu se projevuje řadou věcí. Jednou z nich je míra dělby práce: čím rozvitější společnost, tím užší pracovní specializaci nabízí svým členům. Jste germanista? Nestačí. Sháníme experta na německou literaturu druhé poloviny 19. století. Specializační tlak má svá pro i proti. Vysoký stupeň dělby práce může, i když ne vždy musí, zvyšovat produktivitu a odbornost. Často – a toho si býváme méně vědomi – posiluje naši důvěru v sociální instituce. Bylo by poněkud děsivé žít ve světě, kde třeba celer dostaneme jeden den ve sportu a druhý v knihkupectví, zatímco vybrané tituly knih – dejme tomu německou literaturu druhé poloviny 19. století – musíme dočasně kupovat v železářství. Je sice báječné mít možnost koupit si nepředvídaně lyže v zelenině, ale je ještě báječnější moci se spolehnout na to, že je dostaneme ve sportu. Sociální důvěra je křehounká květina, jež ke svému růstu potřebuje kromě mnoha proměnlivých faktorů i jeden poměrně stabilní a předvídatelný – řád. Ten může působit tiše a tak samozřejmě, že ho ani nevnímáme, a přesto zajišťuje jednu z nejcennějších věcí, o niž se ve společenském styku můžeme opřít: důvěru. Spolu s ní vnáší do našich interakcí jakousi minimální dávku mírumilovnosti, která nám umožňuje, abychom je absolvovali bez krveprolití.
Ovšem řád bývá i utlačivý – přinejmenším pro toho, kdo klesá pod jeho tlakem. Bezdomovci jsou příkladem, který bývá uváděn notoricky. Zaměřím svou pozornost tam, kde bychom lidské oběti panujícího řádu čekali nejméně: mezi nejúspěšnějšími a slavnými. Neboť i mezi nimi je spousta těch, kdo za úspěch platí svým lidstvím, pokud totiž plnost lidství chápeme jako schopnost člověka rozvíjet a uskutečňovat své možnosti. Bohatý život jsou varhany, jež znějí všemi píšťalami. Vyspělý trh na nás působí spíš opačně; úspěchu na něm dosáhneme jen stěží, jestliže se nepodvolíme dvojímu tlaku: jednak tomu, který nás nutí k maximálnímu výkonu, jednak již zmíněnému tlaku specializačnímu. Kombinace obou sil, pokud jim jedinec nevzdoruje, ho postupně mění v čím dál jednostrannější bytost, jež dosahuje úžasných výsledků ve své profesi, neboť jí věnuje naprostou většinu své energie a svého potenciálu; na ostatní stránky lidské seberealizace jí už však většinou nezbývá moc času. Systém ponejvíc tleská těm, kdo se pod jeho tlakem rozhodli vyfrézovat sebe samotné do podoby, po níž je kdesi ve společnosti poptávka. Na slávě a věhlasu se nepodílí jen nadání, ale zpravidla mnohem víc i silná vůle spojená s nadprůměrnou ochotou transformovat sebe sama ve výkonný motor vlastního vzestupu.
Systém nemá rád autonomní osobnosti. Stává se, že občas někdo prosluje svým vzdorem. Ale při bližším zkoumání se většinou ukáže, že takový jedinec vycházel systému hodně vstříc, jenže v jiné oblasti než té, která ho proslavila. Úspěch je až na vzácné výjimky také výsledkem konformity a není nic špatného na tom si to přiznat. Za slávu se většinou platí tvrdou měnou: tím, že se podstatná část subjektu přizpůsobuje nárokům systému. Subjekt se dílem mění v objekt, což je, jak praví klasik, opak emancipace člověka. Nejeden slavný člověk, který má nonkonformní aureolu osvoboditele, musel za ni zaplatit sebezotročením jisté části sebe sama. Kdo se holedbá nepřizpůsobivostí a nonkonformitou, zpravidla o sobě neříká celou pravdu.
Na lidech někdy obdivujeme úspěch a na zemích pak jeho kolektivní ekvivalent: vyspělost. Zvláštní. Vždyť šťastní lidé nebývají nutně úspěšní, ale spíš ti, kdo žijí relativně širokým životem, nesužováni touhou vynikat nad druhé – lhostejno v čem. I někdejší nevyspělá společnost, jak jsem již naznačil, může být víc prodchnuta nadějí a životním optimismem než její vyspělé protějšky. Tržně jsme bezesporu vyspělejší než v roce 1991. Zdráhal bych se tvrdit, že jsme proto jako společnost optimističtější a šťastnější.
Lyže v zelenině jako známka zaostalosti trhu? Asi ano. Ale také jako připomínka, že obecně přijímaná kritéria úspěchu, ať už jimi poměřujeme jedince nebo celé společnosti, patrně nejsou tak podstatná. Myslím, že je čas poohlédnout se i po jiných.
Autor je antropolog.