Po deseti letech panování Václava Klause se na Pražský hrad stěhuje jeho politický sourozenec Miloš Zeman. Klaus se k podpoře výtvarného umění vyjadřoval nejčastěji skrze záštity nejrůznějších výstav a zásadní podporou Milana Knížáka v roli ředitele Národní galerie. Přátelství s prezidentem pomohlo Knížákovi získat pro potřeby této státní instituce hradní budovy, v nichž se v současnosti nachází největší část jejích sbírek. Velký zájem je dlouhodobě také o nejreprezentativnější prostor určený výtvarnému umění, Jízdárnu Pražského hradu. A nemá ho zdaleka jen Národní galerie.
Vstupování soukromého sektoru do sféry kultury je nezbytný a dávno prověřený model fungování, je ale nutné vymezit jeho hranice. Jízdárna se v současné době stala místem „for rent“ – vystavuje ten, kdo nabídne nejlepší cenu. Nebo lépe řečeno ten, kdo si celou výstavu zaplatí sám. Proto dramaturgický plán osciluje mezi výstavou šperků značky Cartier a aktuální retrospektivou Karla Malicha. Můžeme namítnout, že Jízdárna na Pražském hradě není typickým galerijním prostorem, že ve výtvarném umění je dlouhodobě nedostatek peněz, a tak naše největší instituce mají tendence vyhovět nejvyšší nabídce (zdaleka totiž nejde jen o případ hradní Jízdárny). Přesto není vhodné považovat takový stav za normální či ho vnímat jako legitimní „východisko z nouze“.
Zájem soukromých sběratelů, galeristů nebo aukčních domů o výjimečné prostory pro své prezentace se stále stupňuje. Svým odtažitým vztahem k Veletržnímu paláci Národní galerie naznačuje, že kdo má zájem, může tyto prostory mít. Stejně se chovala Galerie hlavního města Prahy, když poskytla palác v centru metropole soukromé půjčovně uměleckých děl (projekt galerie Dvorak Sec byl pod novým vedením ukončen) nebo uskutečňovala výstavy v příliš úzké produkci se soukromými zájmy. Obecní dům nebo třeba Mánes byly „vytunelovány“ dramaturgií poplatnou soukromým zájmům už před lety. Podobný přístup můžeme samozřejmě sledovat i mimo Prahu – menší regionální galerie se těmto tlakům brání ještě hůře. Galeriím se nedaří oslovovat mecenáše, bohaté společnosti váhají, proč vlastně výtvarné umění podporovat. Málo srozumitelné a neprůhledné dramaturgie bez dlouhodobé vize nahrávají právě takovýmto řešením. Pak se každá nabídka na výstavu „zadarmo“ zdá jako vhodné východisko a úleva v už tak seškrtaném rozpočtu.
Problém nespočívá jen v nekoncepčním pronájmu objektů. Daleko významnější je fakt, že kulturní, sociální a intelektuální prostor začíná podléhat tlaku soukromých zájmů a strategií. Veřejné instituce mají ve všech směrech sloužit svým návštěvníkům. Často stojí na počátku vzdělávacího systému, budují povědomí o kultuře, podílejí se na tvorbě hodnoticích kritérií, spoluvytvářejí obecný vkus. Jde o podobu nejen výtvarného umění, ale celé společnosti, za kterou jsou tak spoluzodpovědné. Těžko uvěřit, že všechny výstavy vzniklé podle přání soukromého sběratele tak skvěle zapadají do dlouhodobých koncepcí, jež tyto instituce mají vytvářet. Lze namítnout, že celá řada výstav, za kterými stojí soukromý zájem, je cenná a pro veřejnost významná. Přesto dochází k potenciálně nebezpečné situaci. Pokud se tento model stane standardním a soukromý sektor bude rozhodovat o dramaturgii takových míst, jako je Jízdárna Pražského hradu, Galerie hlavního města Prahy nebo Veletržní palác, nebudou tyto instituce schopny pracovat s dlouholetými plány ani koncepcemi a nebude v jejich silách zaručit kvalitní výstavní program. Ve výsledku budou kvůli toku peněz ze soukromého sektoru nuceny před veřejností obhajovat cizí dramaturgie. Pokud takový postup přijmeme, můžeme se snadno dočkat výstav, jejichž umělecká hodnota bude minimální, jak se už ostatně leckdy děje.
V současné době probíhá ve Veletržním paláci další velká retrospektiva významného českého umělce. Po Theodoru Pištěkovi (který si svou výstavu ovšem také sám „zajistil“) je nyní ke zhlédnutí výstava Huga Demartiniho. Určitě stejně potřebná je i výstava Karla Malicha v režii sběratele Zdeňka Sklenáře v Jízdárně Pražského hradu. Sklenář na jedné straně supluje funkci významných galerijních institucí, na druhé straně dostává možnost v prostoru NG představovat umění, jehož prodejem se živí. Zmiňované výstavy spojuje vysoká kvalita. Kdo ale zaručí, že tento standard bude stále pokračovat? Ke každé kvalitní výstavě, za kterou stojí soukromý sběratel, lze jmenovat jinou, daleko méně podařenou. Nabízí se řada příkladů, které dokazují, že je nutné mít tento druh spolupráce za mimořádný a a přistupovat k němu s jasně definovanými mantinely. Leccos si totiž v naší společnosti můžete koupit. Možná bude o výtvarném vkusu příštích generací rozhodovat galerista Zdeněk Sklenář, možná Petr Šec nebo „nejúspěšnější soukromý galerista Prahy“ Miro Smolák. A taky uvidíme, jaký vkus má Miloš Zeman. Nic z toho ve mně radost nevyvolává.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.