Ti lidé nejsou klienti

Světová banka i Mezinárodní měnový fond posledních osm let říkají, že změnily svou politiku vůči chudým zemím. Je zde skutečně vidět posun k lepšímu?

Řada věcí se opravdu změnila. Nyní by v rámci programů na snižování chudoby mělo docházet k větší participaci občanské společnosti. Někde se to daří, někde vůbec, někde to sice jde, ale Světová banka ani MMF to nereflektují. Strategie už jsou nicméně lépe cílené a není to vymývání neoliberalismem jako dříve. To děláme vlastně už jen zde v Evropě v případě Řecka. Přístup k Řecku nás skutečně vrací před osmdesátá léta, kdy začalo být jasné, že rozvojová pomoc nefunguje a spíše tlačí chudé státy na kolena.

Potřebujeme systémovou změnu na mezinárodní úrovni, a to především v oblasti trhu a ve vyvažování nerovností. Pak, jako část obrovského balíku mezinárodního rozvoje, bude mít smysl i rozvojová spolupráce.

Německý filosof Thomas Pogge o současném systému říká, že chudoba v něm zabíjí účinněji než vyhlazovací tábory. Podle něj by stačilo, kdyby se globální redistribuce bohatství posunula vůči chudým o dvě procenta a lidi by to vyhnalo z extrémní chudoby. Jenže k tomu nedochází…

Zambijci v roce 2010 dostávali v rámci rozvojové spolupráce sedmdesát dolarů na hlavu a Češi v té samé době přes dvě stě dolarů. Byli jsme tudíž třikrát dotovanější než nejchudší země na téhle planetě. O tom se mlčí. Pokud říkáme, že je třeba nějaká podobná planetární redistribuce, nejde o nic nemožného a vydělali bychom na tom všichni. Dostáváme se k otázce mytického růstu, který není udržitelný. My potřebujeme jiná kritéria, než je růst HDP. Každému, kdo zná druhou termodynamickou větu, je jasné, že nekonečný růst fungovat prostě nemůže.

Mohou k té potřebné změně pomoci nevládní organizace?

Některé ano, některé ne. V postkomunistických státech EU velká část nevládek, které dělají rozvojovku, funguje na úrovni dobrovolných hasičů. Říkám to tak proto, že hasiči měli první spolky a byli to vlastně první nevládkáři, jejichž úkolem nebylo žádné výrazné politické angažmá. Starali se o to, aby v obci nehořelo, a zároveň pořádali bály a byli vedle kostela zásobárnou občanského potenciálu. V nových členských zemích tento způsob přetrvává, neboť neprošly liberalizačním vývojem jako jinde ve světě a mají málo organizací, které by spojovaly obě věci – pomáhaly na místě a přitom chtěly změnit i politiku. Pracují ve finanční nouzi a mají obavy, že když budou příliš kritizovat, nedostanou nic. Také lze často slyšet názor, že snaha o změnu politiky jsou jen řečičky, kdežto oni tu jsou, aby dělali „konkrétní“ práci.

Jsou ale přece i nevládky, které se politicky angažují, a problém s nimi je přesně opačný. Politiku sice dělají, ale jako nástroj v zájmu nějakého konkrétního státu. V České republice například Člověk v tísni.

Musím říci, že tento model není vůbec častý. Já vlastně nevím, že by to fungovalo jinde než v České republice, a pak samozřejmě v USA, kde to všechno vzniklo.

Je to dané naší závislostí na politice Spojených států, aniž bychom od nich kopírovali to dobré. Inspirace v americkém občanském sektoru by přitom mohla být přínosná. Je pravda, že s platformou, jako je Demas [Asociace pro podporu demokracie a lidských práv – pozn. red.], jsem se nikde jinde nesetkal. V Německu sice existují nějaké podobné privátní nadace, ale oni se tím nijak netají a všichni vědí, o co jde. Je paradoxní, že máme pravicově orientované organizace, které pracují v sociálních službách a ještě dnes dělají paternalistický model charity. To je možné vidět jen u nás. Nezbývá prostor pro participaci uživatelů služeb, je to v každém slova smyslu elitářství. Člověk v tísni a další české organizace se jasně profilují jako pravicové, byť je otázka, do jaké míry vůbec chápou toto slovo. Jestli to je opravdu politicky promyšlené, nebo jestli jde jen o nereflektovanou antikomunistickou a trpitelskou reakci na minulost, o níž mluví třeba Noam Chomsky, který si z nás kvůli tomu oprávněně dělá legraci.

Jak ona spolupráce nevládních organizací na české zahraniční politice konkrétně vypadá?

Klasickým příkladem je příprava transformační spolupráce, což je program, který je na hraně studenoválečnictví. Jde proti Helsinkám i standardům OSN a vede k přímému vměšování do politiky cizích států. Kdyby to bylo jen na občanské úrovni, je to v pořádku – dělá to Amnesty International a mnoho dalších. Jakmile to ale začne platit stát, který ještě určuje cíle, vzniká problém. Jestliže stát udává nevládním organizacím agendu, proti kterým vládám mají vystupovat a jak, jde o delegování neformální diplomacie na nevládní organizace – z kterých se tak stávají pouze kvazinevládky. Na Blízkém východě nebo v programech pro Kubu se nabízí otázka, nakolik jde vůbec o rozvojovou spolupráci. I strategie Světové banky jasně říká, že v rámci spolupráce musí existovat sdílená participace. I když se spolupracuje s diktátorským režimem, je s ním vždy třeba hledat styčné body, na nichž jde spolupracovat, zejména na lokální úrovni. Vždy to ale musí být schválené, protože nechceme tamní občany dostat do nebezpečí. Stačí se podívat, jak to fungovalo dříve zde: někteří disidenti a faráři také dostávali peníze zvenku, stavěly se či opravovaly kostely, někdy i z vládních fondů. Stát to věděl a nebyly to žádné tajné toky peněz. Vyjednávání musí běžet, a pokud chce někdo provádět diverzi, tak by to měl dělat za své, nikoliv za státní peníze.

Jak by se mělo přistupovat k lidem z globálního Jihu? Jako k partnerům, nebo objektům pomoci?

Pomoc je možná v kritické situaci, například při povodních, ale pokud jde o změnu životního stylu a okolní reality, musí si člověk pomoct sám. My můžeme člověku v nouzi poskytnout asistenci a technologie. V Česku se rozmohla tržní vize sociální pomoci, ale vztah realizátor – klient na této úrovni prostě nefunguje, ti lidé nejsou klienti. Pokud za tím není společné hledání řešení a vzájemné poučení, jde jen o elitářské sociální inženýrství.

Jedna cesta je přímka zadavatel, realizátor, klient. Ale existuje i jiná možnost, kdy komunita, realizátor a zadavatel tvoří propojenou síť, která věc řeší společně, kontinuálně a ve vzájemné interakci. Donor má peníze, ale neví k čemu, realizátor to umí dělat, když dostane zadání, a komunita ví, co potřebuje. Z empirických studií Elinor Ostromové vyplývá, že pokud se podaří vytvořit takovéto sítě a komunity, tak správa věcí a občin funguje mnohem lépe, než když někam přijdeme, rychle po místních chceme vědět, co jim chybí, a pak se třeba zjistí, že projekt byl spíše nadbytečný. Hovořil jsem s několika lidmi z Jihu, kteří se o tom nebáli mluvit a říkali: Nás se nikdo reálně na nic neptá, jsou to uzavřené otázky, na které prostě odpovídáme ano, protože za tím jsou peníze.

Je vůbec myslitelné, aby české nevládní organizace pomohly emancipační roli místních sociálních hnutí?

Možné to je, ale máme na to příliš malé kapacity. My se stavíme spíše do role realizátorů. Mezinárodní sítě, jako je ADRA nebo Charita, jsou na tom lépe, protože mají v rozvojových zemích zaměstnance, kteří jsou vysoce vzdělaní a věnují tomu třeba roky svého života. Potřeba sdružování do sítí se ukazuje i na Člověku v tísni, který je členem nevládní sítě Aliance 2015, což je standardní evropská levičácká skupina. Tady jde ale politika stranou a hlavní roli hraje snaha dostat se k sítím a lidem na místě, a tím i k projektům a penězům. V Česku máme lidi, kteří dokážou výborně připravit a realizovat projekty, ale chybějí ti, kteří by identifikovali místní problémy. Bylo by dobré, i když v Česku je to zatím absolutně nemožná představa, mít v potřebných lokalitách člověka, jenž by pracoval pro všechny nevládky bez rozdílu. To byla jedna z idejí Fóra pro rozvojovou spolupráci. Tehdy jsme věřili, že se Češi jednou naučí spolupracovat, ale zatím to tak nevypadá. To už spíš něco podobného vznikne pod ministerstvem zahraničních věcí.

Zmiňoval jste specifika některých českých nevládek v souvislosti s laciným antikomunismem. S tím úzce souvisí politika paměti. Je v pořádku, že i ta je často předmětem náplně nevládkářské práce, například v podobě vzdělávacích projektů na školách?

Oni tím podřezávají větev nejen sami sobě, ale i všem ostatním. Normalizaci představují zcela černobíle, jako Orwellův svět románu 1984. To je ale velmi jednoduché a neodpovídá to realitě. Musíme pochopit princip smlouvy autority a občana. Faustovské dilema, chcete-li. Například husákovská normalizační smlouva s většinou opravdu dvacet let fungovala. To přece zohledňoval ve svých esejích i Václav Havel. A právě proto, že nechceme, aby se něco jako normalizace vrátilo, musíme naučit lidi přemýšlet nad tím, kdy už s autoritou začínáme uzavírat ďábelský svazek. Stavba orwellovského mýtu žádné skutečné reflexi nepomáhá, funguje přesně naopak. Jde o stejně blbou propagandu, jako byla ta husákovská. Lehko se pak stane nedůvěryhodným celý politický režim. Když jednou přijdete na lež, tak se začnete ptát: A v čem mi ještě lhali? A to je velmi nebezpečné podkopávání naší demokracie. Právě černobílé vidění nám brání rozpoznat moment, kdy autorita moci přebírá vládu nad naším jednáním. Minimálně jednu generaci jsme poškodili vzděláváním, které bylo mnohdy ještě horší a nekritičtější než za reálného socialismu. Mluvím se studenty, kteří sami pořádají debaty o mezinárodní politice, a přitom nevědí nic ani o invazi do Iráku. Vzdělávání ke kritickému myšlení je to, co nám nejvíce chybí.