Jak doručit myšlenky k masám?

Po hvězdném nástupu světového protestního hnutí přišel v roce 2012 rychlý úpadek a iluze spojené například s hnutím Occupy vzaly rychle za své. Vy jste v bilančním komentáři pro A2 vývoj českého emancipačního hnutí označil za pozitivní. Myslíte tedy, že je na rozdíl od toho světového na vzestupu?

Již o Vánocích 2012, kdy jsem zmíněný komentář psal, jsem si uvědomoval, že hodnocení z pera mluvčího ProAltu by nemělo být jen popisné, ale i trochu normativní, což jsem se snažil zohlednit. Možná to šlo trochu na úkor skutečnosti. Myslím ale, že v českém prostředí se podařilo vyprofilovat množství lidí, kteří se aktivně zapojili do protestního hnutí a vytvořili jisté pole antineoliberálních skupin. A to stále považuji za úspěch.

Nehrozí však, že plody aktivit liberální a radikální levice bude brzy sklízet levice konzervativní?

To sice platí, ale není to nic nového. Levice obecně stojí před problémem, jak své myšlenky a postoje doručit k masám. Intelektuálové v hnutí mají často tendenci tento problém vnímat jako něco nového, ale mýlí se. Film Vzduch je cítit rudě z roku 1977, líčící osudy celosvětové levice mezi lety 1967 a 1977, jasně ukazuje, že dříve levice řešila stejnou věc. To, že plody sklízí konzervativní levice, je do určité míry logické. Za větší problém považuji skutečnost, že se zcela nepodařilo udržet intenzivní spolupráci mezi protestním hnutím a odbory, v čemž jsem já osobně spatřoval velký příslib. Spolupráce s podobně typickým aktérem konzervativní levice byla svým způsobem výjimečná, a zatímco na Západě o tom někteří teoretici fantazírovali, nám se zde něco podobného na jistou dobu opravdu podařilo vybudovat.

Proč se ji nepodařilo udržet?

Příčiny neúspěchu jsou na obou stranách.

Mohl byste to konkretizovat? Naznačujete, že české odbory už nejsou emancipační silou?

Zcela určitě mají emancipační potenciál, a pokud budou chtít v dnešním světě přežít, tak podle mě budou muset přistoupit k politické radikalizaci. Nacházejí se v dvojím klinči a navykly si svou agendu vést konzervativním způsobem, kterému já trochu posměšně říkám „boj za stravenky“. Část lidí by ale uvítala větší akceleraci politického boje, a to se české odbory zřejmě teprve učí. Navíc je třeba rozlišovat mezi jednotlivými svazy. Roli sehrála jistě i únava aktivistů, kterých není nekonečné množství, ale myslím, že míč je v této věci především na straně odborů. Tehdy jsme lidem slibovali konec vlády, a ten nepřišel. Vinou toho, že cíl nebyl naplněn, mnoho z nich ztratilo důvěru v tak širokou platformu, která se sotva začala utvářet.

Vláda nakonec padla především kvůli svému vlastnímu přičinění, než že by šlo o nějaký tlak z vnějšku…

Vláda se zhroutila sama, ale na druhé straně je třeba říci, že právě i díky ProAltu a dalším iniciativám se jí nepodařilo realizovat velkou část jejího programu, nebo jen částečně, jako v případě penzijní reformy, která sice legislativně existuje, ale fakticky takřka nikdo druhého pilíře nevyužil. Vliv protestního hnutí je samozřejmě nemožné měřit a je lehké ho přeceňovat, ale já o něm nepochybuji. Řekl bych, že naše kampaň proti sociální reformě byla úspěšná.

Proč se tedy nepodařilo v Česku vytvořit masové protestní hnutí?

Podle mého názoru je levicová kritika zkrátka náročnější na příjemce a vyžaduje kritičtější náhled na svět i na sebe sama. Českou společností poslední týdny hýbe rasismus, jenž nabízí jakoby jednodušší řešení. Jsem sice sociolog, ale nedokážu říct, proč přesně se nám nepodařilo zaujmout lidi v širokém slova smyslu, nicméně musím zopakovat, že právě i v tomto ohledu jsem spoléhal na spolupráci s odborovým hnutím. Na druhé straně považuji za nepopiratelné, že veřejné mínění je a bylo proti Nečasově vládě. Levice ale těžce artikuluje jednoznačný program, jenž by zaujal velkou část společnosti, která je velmi různorodá.

Nepotkal jste se v této souvislosti s výtkou, že podobný neúspěch může souviset s intelektuální nadřazeností či „narcismem minority“ českého protestního hnutí?

Do určité míry je jistě pravda, že například systémová kritika ProAltu je značně intelektuální, ale kdybychom měli mluvit o antineoliberálním hnutí jako celku, tak uvidíme řadu jiných organizací, které tento přístup vyvažují. Je to odvěký problém levicové kritiky, která, když je formulována intelektuálně, je dostupná jen určitému segmentu lidí. Na druhé straně některé naše kampaně se snažily tuto oblast opustit a přijít se srozumitelnější formulací. To, že se nevytvořilo masové hnutí, ale ještě nedokazuje, že se nám nedaří opouštět intelektuální pózu.

Neomarxistický myslitel Franco Berardi mluví přímo o „dezorientaci“ světového protestního hnutí.

To celkem sedí. Souvisí to právě s problémem příliš široké levicové kritiky, na nějž naráží sociální hnutí, ale i levicoví teoretikové. Jsou dvě možné strategie: tou první je kontrakulturní kritika a druhou drobná, pomalá a nepříliš radikální práce, jež může přinést malé institucionální změny, které mohou reálnému životu lidí ale velmi pomoci. Když jsem zvažoval, jak spojit aktivistickou práci s odbory, měl jsem na mysli právě tento cíl – jakési vzájemné doplnění obou přístupů.

Považujete za relevantní názory, které spíše varují před fašizací kapitalismu, než že by předpovídaly nástup nějakého emancipačního občanského hnutí zdola?

Predikovat nechci a nedokážu, ale mohu konstatovat, že když jsme v roce 2010 v ProAltu probírali tehdejší situaci, tak jsem se obecně i konceptuálně bránil historickým paralelám s Výmarskou republikou a dnes musím přiznat, že už mi bohužel nepřipadají tak neadekvátní. Nemyslím si ale, že by se dějiny opakovaly. Mohou se vracet určité tendence a je na nás, jak se s nimi vyrovnáme. Jistě tu existuje nebezpečí, že reálně těžkou situaci lidí – již způsobují mimo jiné strašáci v podobě zadlužení a exekuce majetku – budou ti, jichž se dotýká, kanalizovat nešťastným způsobem a obrátí se proti ještě slabším. Největší nebezpečí nevidím v neonacistech a fotbalových chuligánech. Větší hrozbu představují lidé, kteří nejsou organizovaní, a přesto se účastní pochodů proti takzvaným nepřizpůsobivým. Problémem jsou aktuální formy vylučování a rozdělování, které jsou samotnou podstatou toho, co by šlo označit za fašistické tendence dneška. Zhoršování podmínek práce – rozvolňování legislativních úprav zaměstnaneckých vztahů, řetězení úvazků, obecně prekarizace práce, obdoby nucených prací – vytváří sociální předpoklady pro rozdělování obyvatel na ty, kteří si zaslouží svá práva, a na ty, kteří nikoli. Dělítkem je tedy vlastně oblast práce, a tudíž je potřeba, aby levice znovu tematizovala příslušné analýzy: sociálně-třídní analýzu, podmínky práce a podobně.

Vkládáte v této souvislosti nějaké naděje do parlamentní levice?

Přemýšlím hodně nad tím, jak je možné, že po třech týdnech, kdy se opět objevují nejrůznější antiromské bojůvky, stále neslyšíme jasný a odmítavý názor levicových stran. Zaregistroval jsem jen osamocené hlasy některých jednotlivců a musím znovu opakovat, že stejný problém vidím i na straně odborů. Vzepětí aktuálních podob rasismu je klíčová otázka dneška a nelze k ní mlčet. Parlamentní levice by si měla uvědomit vlastní dějiny – původní cíle a ideály – a anticiganismus odsoudit.

Požadavek tvrdé ruky skutečně odpovídá dnešní poptávce. Nabízí se ale otázka, zda by neměla dopadnout spíše na lichváře a exekutory než na Romy a jiné lidi v nouzi.

To je vlastně pravda. Subjekty, které budou usilovat o úspěch ve volbách a považují se za emancipační, by samozřejmě měly formulovat věci opačně. Nemluvit o obraně sociálního státu, nýbrž o jeho rozšiřování, mluvit o deprivatizaci, nebýt zkrátka defenzivní. Dnešní situaci charakterizuje omezování veřejného ve prospěch soukromého. Ukazuje se, že vypjatě individualistické krédo, že každý je zodpovědný za svůj vlastní osud, je prostě naivní. Možná to je trochu primitivní příklad, ale žijeme ve společnosti, která je provázaná, a ani Kellner se nenají, pokud nebudou lidé, kteří by mu upekli housku. Vztáhnuto na dnešní situaci to znamená, že pokud se většinová společnost nepostaví na stranu Romů, tak se brzy ocitne ve stejné pozici jako oni dnes.

Když se přesuneme do světa, vidíte nějaký zásadní nedostatek, který mohl způsobit vyhoření celosvětového hnutí typu Occupy?

Ukazuje se, že je problém udržet radikalitu kritiky a zároveň být schopen pracovat na nižší institucionalizované rovině, jež by měla být zcela konkrétní. To se myslím ProAltu do určité míry stále daří. Domnívám se, že právě na tomto bodě skončilo hnutí Occupy, neboť šlo sice o potřebnou radikální kritiku, ale zároveň o příliš obecné a nekonkrétní požadavky. Stávajícímu řádu se daří tato hnutí likvidovat hlavně díky času: opadne prvotní nadšení, aktivisté musí začít chodit do práce… Jinými slovy: je třeba, aby se hnutí naučila formulovat požadavky politicky vzhledem k tématu práce a nebála se ušpinit v oficiální politice.