Nakladatelství Pavla Mervarta vydalo minulý rok v Edici současné poezie již třetí knihu překladatelky a spisovatelky Bohumily Grögerové. I tentokrát jde o výrazně autobiografické dílo: autorka se v něm vrací ke svému dětství. Zpětný pohyb paměti splývá se senzuální otevřeností rekonvalescenta, jehož medicínou je psaní.
Vzpomínkovou knihou Dva zelené tóny se Bohumila Grögerová neohlíží za svou minulostí poprvé. Pomineme-li Let let, rozsáhlé memoáry napsané společně s Josefem Hiršalem a vydávané v polovině devadesátých let, či knižní rozhovor s Radimem Kopáčem Klikyháky paměti (2005), a vezmeme v úvahu jen beletristické dílo, spadá sem próza Branka z pantů (1998) a téma paměti a vzpomínání prostoupilo i deníkově komponovaný svazek Čas mezi tehdy a teď (2004) a je přítomno i v básnické knize Rukopis (2009).
Vyhlížení bez jistot
Zatímco v Brance z pantů se rozmanité vzpomínky na různé domy a domovy spisovatelčina života splétaly s rozličně asociovanými reflexemi a snovými představami, v nové práci se Grögerová soustředí výlučně na dětská léta. Hned úvodem spojuje svůj nynější návrat v čase s hledáním kořenů své identity, samého jádra osobnostní jednoty a kontinuity, ale také oné odstředivé hybné síly, která sídlí, jak napsala před patnácti lety v zmiňované knize, „někde mezi očima“ a „směřuje ven“. Dráha života se v jejích úvahách podobá kruhu: vzdalování se postupně mění v přibližování, odlehlé v blízké. Člověk se s věkem blíží k svému počátku a první obrazy, po dlouhá desetiletí zakrývané vším prožitým a prožívaným, jsou znovu na dohled.
Nadto se ještě prokreslují nastalým šerem, nemilosrdnou mlhou slepnutí, která tlumí přítomnost, příliš oslnivou při tomto niterném ohlížení. Ztrácení zraku, které autorka tematizovala v předešlé knize, připomíná i v souvislosti s přítomným rozpomínáním. Obdobou němých knih z Rukopisu je všudypřítomný nečitelný proud textu: „Tok písmen je bez mezer, beze smyslu. Skupiny písmen se posouvají, proměňují, ale nemizí. Nepodobají se žádné lidské řeči, nelze je ani vyslovit.“ Podobně jako se knihovna své čtenářce uzavřela a zúžila její životní prostor, zanechává ji i tento modrý tok, text kdysi důvěrně známý a sžitý s vlastním bytím člověka, v bezslovné pustině, bez jistot, o něž se dříve bylo možné opřít. Jak sama poznamenala ještě v Brance z pantů: „Jisté je, že budu psát odleva doprava, tak jak čtu. Píšu i čtu v horizontále, tak jak běží můj čas.“ Soulad těchto dvou pohybů je tedy nově znejistěn a tomu odpovídá i způsob autorčina vyprávění.
Dvojdomost života
Grögerová proniká do svého dětství retrospektivně řazeným pásmem volných drobných příběhů, zážitků a obrazů. Zachycuje sebe, rodiče, příbuzné, spolužáky a kamarády a líčí místa s těmito lety spjatá. Jednotlivé útržky nespíná, doplňuje je nanejvýš jen těmi nejnezbytnějšími souvislostmi, a každý záznam tak vyznívá samostatně a celistvě. Jediným pramenem je její paměť, tedy ona sama, a jen když se přiblíží k dosud plně nevytanuvším scénám vlastního narození, nahlédne do otcových zápisků.
Začíná svým jedenáctým rokem a ubírá se k počátku. V souladu s tímto sestupem se také mění povaha jednotlivých vzpomínek. Záběr se zužuje a s vytrácejícím se dějem roste intimita reflektovaného prostředí. Je to dáno sžitím s věcmi v těch nejranějších letech, v nichž jsou předměty (a mezi nimi především hračky) souměřitelné s lidmi a tragika jejich opouštění srovnatelná s mizením blízkých osob. Grögerová tak spontánně vystihuje proměny dětského světa a jeho hodnot. Soustředěně studuje své tehdejší reakce a snaží se aspoň v obrysech zachytit nejranější projevy jáství. Bylo to poprvé při prvních záchvěvech hrůzy, veselí nebo výčitkách svědomí? Jednoznačná odpověď nemůže přijít. Každý prožitý okamžik byl významný a nezastupitelný.
Vzdor fragmentární struktuře je celek soudržný. K jeho jednotě přispívá rovněž polyfonní výstavba knihy, příznačná i pro autorčiny předešlé prózy. Podobně jako Let let spoluutvářely vedle hlasů obou vzpomínajících citované básně, novinové články a dopisy nebo jako vyprávění Branky z pantů prokládaly komentované ukázky z otcovy korespondence a deníku, mají i Dva zelené tóny dvě základní pásma. Mozaiku rozmanitých epizod, rovněž místy doplňovaných citáty z rodinných dokumentů, stmelují drobné, typograficky odlišené básnické vsuvky, jimiž vstupuje do líčení prožitého náhlý hlas přítomných myšlenek zasazujících střípky zapamatovaného do procesu vzpomínání. Nad dvojdomostí svého života neoddělitelně spojujícího prožitky s jejich literární projekcí, již jedno takové intermezzo výslovně připomíná („Mám dva životy,/ napřed žiju/ a pak o tom píšu“), se autorka zamýšlela i v předchozích knihách a přes jisté pochyby se ujišťovala o nezbytnosti tohoto uspořádání.
Věčná rekonvalescence
Jeden z nejvýznamnějších klíčů k autorčinu já nalezneme ve vzpomínce, v níž evokuje svůj prožitek dětského stonání, jež „pozlatila“ četba: „…to vrcholné blaho s knížkami v posteli. A v tom dávném čase a v tom dávném dění bylo snad už obsaženo skoro všecko štěstí, potěšení a láska, které mne v životě měly potkat.“ Tomuto nenápadnému vyznání, zvýznamňujícímu úlohu literatury v životě, vévodí prožitek rekonvalescence, již například Charles Baudelaire vykládal jako stav obnoveného senzuálního vnímání, naprosté otevřenosti dojmům a usouvztažnil ji s dětstvím. Dětská dychtivost poznávat nové, vidět vše stále čerstvě a nepředpojatě, nově to pojmenovávat je srovnatelná se stavem po překonání krize. Věčný rekonvalescent nikdy neustává v hledání, a nachází tak svět jako proteovské území, jež ho nenechá spočinout a bezoddyšně jitří jeho pozornost, ale v němž se současně nepřestává cítit doma.
Tato vůle k pohybu je charakteristická pro celou autorčinu tvorbu, ba i pro její osobnost, což sama přiznala již v Brance z pantů, v níž ji s nadsázkou označila za špatnou vlastnost a popsala jako „nepřekonatelnou touhu být právě teď, v tomto okamžiku někde jinde, na mnoha místech současně, pohybovat se všemi směry, nepobývat, nezakořenit, ale neustále někam mířit, mít cosi před očima“. Její neutuchající hledačství potvrzují i díla z posledních dvou desetiletí, včetně této nové knihy. Navzdory ochabujícímu tělu Grögerová ve své cestě neustává a všechny překážky se snaží zdolat – například v Brance přímo spojuje překonání tělesné krize s nabytím trpělivého soustředění, které poskytlo její touze po dálkách nové území: paměť. I psaní o prožitém je tvorbou, která může onen životní pohyb zachovat.
Autor je bohemista.
Bohumila Grögerová: Dva zelené tóny. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012, 56 stran.