Už to tak vypadá, že to, na čem Česká republika stojí a s čím se hroutí, je Ústav pro studium totalitních režimů, respektive působení Daniela Hermana v jeho čele. Tak silná slova, jaká padají v souvislosti s jeho odvoláním z funkce, už dlouho nezněla. Marek Benda z ODS hovoří o puči levice, premiér Petr Nečas sahá po argumentu ještě silnějšího kalibru. Pro něj je odvolání Hermana rovnou něco jako únor 1948, což je střelivo, které v ČR naposledy létalo v roce 2006, kdy Jiří Paroubek těsně prohrál volby. Tehdy se mu Petr Nečas a ostatní lidé z ODS smáli, obviňovali ho z politického přehánění, z chucpe čili nemístnosti. Námitka se jim nyní vrací a směšní jsou pro změnu oni sami.
Nečas, Benda a další politici, kteří nyní bojují za záchranu politické čistoty ÚSTR, vůbec neposuzují argumenty rady, která Hermana odvolala. Nepozastavují se nad jeho prací, která neměla manažerské ani odborně historické kvality. Daniel Herman je možná slušný a hodný člověk – i když katolíci mu asi nikdy neodpustí, že se zbavil kněžského svěcení, protože po letech přiznal, že dlouhodobě porušoval celibát –, avšak rozhodně to není vůdčí typ, někdo, kdo by nejen dobře organizoval práci, ale dal Ústavu hlubší smysl.
Hledání smyslu je největší problém Ústavu pro studium totalitních režimů. Z politické hysterie, která nyní kolem něj vznikla, je zřejmé, že zejména pravicoví politici berou tuto instituci jako protikomunistický bič. Má to být nástroj politické propagandy, která nestuduje minulost, aby lépe porozuměla současnosti a budoucnosti, ale která minulost zneužívá pro aktuální politický boj. Když premiér řekne, že Ústav je poslední pojistkou proti nástupu komunistů k moci, musí každý historik, včetně těch pracujících v ÚSTR, nespokojeně zakroutit hlavou. Ne, vědecká instituce nikdy nesmí a nemůže suplovat politický boj!
Nástupu komunistů k moci, pokud bychom přijali premiérovo stýskání, by přece měla zabránit politika demokratických stran, které mohly přesvědčit voliče, že mají lepší nabídku, než s jakou přicházejí komunističtí politici, které nikdo nikdy nezakázal, jsou v Poslanecké sněmovně a podílejí se na legitimizování českého politického systému po listopadu 1989. To, že voliči dávají dnes stejný počet hlasů komunistům jako ODS a někdy dokonce víc, není chyba nějakého zákeřného levicového spiknutí či puče, nýbrž vyprázdnění pravicové politiky. Topolánek ani Nečas nebyli schopni dát politickému přemýšlení ODS žádný moderní směr, dokonce by se dalo říct, že ODS na přemýšlení o politice v měnícím se světě na rozdíl od jiných pravicových stran (například britských toryů, ale třeba i CDU) úplně rezignovala, proto jí padají preference. Komunisté s tím nemají nic společného.
Hysterické zveličování jedné výměny na postu ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů tuto prázdnotu pravicové politiky ODS dále jenom potvrzuje. Dělal to už Václav Klaus a po něm Mirek Topolánek: když už strana nebyla schopná nabídnout pozitivní politický program, něco, čím by oslovila nejen své tvrdé voličské jádro, ale i širší střední vrstvy, sáhla po antilevicové munici. Klaus, který později paradoxně napsal do Lidových novin esej o prázdném antikomunismu, brojil proti levici jako celku, Topolánek zejména proti komunistickému nebezpečí, proti návratu starých pořádků, na nějž ovšem v dnešním světě už těžko někdo může věřit.
Nečasovo zneužívání změn v ÚSTR je stejného typu. ODS nemá program, nemá voličům co nabídnout, proto se vozí po vedlejších tématech a snaží se pracovat s iracionálním strachem z komunistů, jako by boj s komunistickým dědictvím byl centrálním problémem české společnosti, ačkoliv hlavním problémem je stále bytostnější dysfunkce politiky. Neschopnost politiky produkovat pozitivní programy a lidi, kteří by tyto programy vymýšleli, přesvědčovali o nich voliče a dokázali je efektivně prosazovat.
Pokud by mělo skutečně jít o ÚSTR, a nikoli o jeho politické zneužívání, bylo by od premiéra užitečné a inspirativní, kdyby naznačil, k čemu tuto instituci vlastně máme, když za celou dobu jejího působení si veřejnost zřejmě pamatuje jen to, že její pracovníci objevili záznam o udavačství Milana Kundery, které se ukázalo jako velmi pochybné. Co by měl společnosti Ústav přinášet, aby byl užitečný a našel svůj smysl? Do konstruktivní debaty, o niž českým politikům vždycky tak nějak šlo především, by se dala nabídnout vstupní teze. Co kdyby Ústav nabízel širší reflexi života v totalitách, pokoušel se o interpretaci proměny každodennosti a zajímal se i o to, jak totality poškozují společenské vědomí a nevědomí a jak se to podepisuje přímo na dnešním životě? Šťourat se v seznamech konfidentů a dokola opakovat, že komunisté provozovali zločinný režim, dvacet tři let po listopadu 1989 asi už opravdu stačit nebude.
Autor je komentátor Hospodářských novin.