Jsme designéry vlastního vězení

Poslední dobou se věnujete podmínkám samotné umělecké produkce. Čím si vysvětlujete současný zvýšený zájem o tuto problematiku?

Myslím, že se za tím skrývá celkem jednoduchý sociologický, statistický fakt. V moderní době bylo umění diskutováno pouze uvnitř estetického paradigmatu, umění bylo něco, na co se díváme. Z tohoto hlediska se jedná o umění pro konzumenty. Když ale zapátráme hlouběji v dějinách, v antickém Řecku se uměním nerozuměla estetika, nýbrž poetika – umění bylo chápáno jako techné. Tato původní definice odkazovala k určitému produkčnímu procesu s vlastními pravidly a nástroji. Podle mého se do této epochy navracíme. Už jen z pohledu statistiky počet lidí, kteří se uměleckou činností zabývají, roste; je čím dál více těch, kteří se na umělecké tvorbě nějakým způsobem podílejí. Nejde jen o takzvanou kreativní třídu, designéry, reklamní kreativce a tak dále. Jedná se rovněž o fenomén masové umělecké produkce na úrovni každodenního života: lidé vytvářejí a upravují své webové stránky, své profily na sociálních sítích, designují své byty, své oblečení, jsou čím dál více ponoření do procesu vytváření sebe samých. Jejich každodenní život na sebe vzal podobu tvůrčího procesu, performance. Každá produkce je zároveň produkcí vlastní subjektivity. Tento proces v poslední dekádě akceleroval, což samozřejmě souvisí s internetem.

Dřív bylo normální pracovat, vyrábět běžné věci. Pak tu byli nenormální lidé: šílenci a umělci. Dnes jsou všichni umělci a všichni jsou šílení. Žijeme v neurotické a psychotické společnosti, v surrealistickém snu, který se stal skutečností. Všechno, co nám média ukazují, působí trochu jako surrealistický sen, koláž obrazů násilí, konzumu a touhy. Tak vypadá vše kolem nás, včetně současného designu. Nikdo z nás není normální. A to souvisí s masovou uměleckou produkcí.

Jak sám hodnotíte tento proces?

Neřekl bych, že masová umělecká produkce je sama o sobě pozitivní nebo negativní. Musíme se vždy ptát, jaké konstelace – geopolitické, sociální, ekonomické, subjektivní – vůbec otevírají prostor pro diskusi. Tvrdím, že touto konstelací je masová umělecká produkce ve své odlišnosti od tradičních forem reprodukce, které se nyní v podstatě stávají menšinovými.

Jaký ale postoj zaujmout k tomu, že se život zcela rozpouští v umění, a ne umění v životě, jak si původně představovala emancipační vývoj avantgarda?

Začnu trochu odjinud. Nejsem zrovna fanouškem sociologického přístupu, ale někdy může být užitečný. V době před Francouzskou revolucí všichni věděli, jak se mají oblékat podle svého sociálního statusu, všichni věděli, co mají jíst, nikoho například nezajímalo spojení japonské a italské kuchyně. Nyní jsme v odlišné situaci a v tom spočívá náš problém. Jsme totiž vězni vlastní autonomie. Neděláme nic jiného, než že si designujeme vlastní vězení. Umění je designová úprava vězení naší autonomie, jeho stěn, oken, nábytku atd. Už Platón poukazoval na to, že tělo je vězením duše, jenže na rozdíl od nás věřil, že je z toho možné uniknout. Pokud už nevěříte, že lze utéct z vězení, začnete ho zkrášlovat. Umění představuje velkolepou odpověď na problém sekularizace. Je odpovědí, která se objevila na počátku 19. století a která řeší otázky, jak reagovat na konečnost našich životů, co s touhou po nesmrtelnosti. Nevěřím, že se něco od té doby zásadně změnilo, jen se tento romantický fenomén stal masovým. Mám na mysli romantizaci sebe sama, každý je dnes Byronem, obklopeným svým publikem, nebo Shelleym.

Ve svých úvahách se často zaměřujete na nevědomé opakování původně uměleckých aktů v každodenním životě, které na nás, jak se zdá, bylo prostě uvaleno. Neskrývá oproti tomu uvědomělé opakování emancipační potenciál?

Otázka umění, ale také technologie, sahá mnohem hlouběji než celá tato problematika. Když se narodíte, neptáte se, jestli je vhodné dýchat nebo nedýchat, nejste schopni se tím zabývat. Abyste mohli celou záležitost vůbec problematizovat, musíte mít čističku vzduchu. Ta celému tomuto zpochybnění nutně předchází. Stejné je to s uměním. Umění a technologie vytváří nějaký svět a my se mu přizpůsobujeme. Jistě, můžeme se snažit je zničit, ale toto úsilí je také způsobem, jak se přizpůsobit, byť negativně. Všechny naše reakce na nějaký fenomén předpokládají, že už existuje a že se s ním musíme vypořádat. Můžeme něco opakovat v pozitivním nebo v negativním smyslu, vrátit se ale lze jen do momentu, kdy se ta věc objevila. Povím vám jeden sovětský vtip. Jakýsi člověk přijde k obchodu, před nímž stojí dlouhá fronta, a diví se, proč je tak strašně dlouhá. A ostatní mu říkají: kdybyste přišel včera, byl byste první. Problém samozřejmě spočívá v tom, že včera přijít nemůžete – tato nemožnost je to, co nás činí závislými na umění. Umění jistě závisí na nás, ale my také závisíme na umění.

Mluvíte o analogiích mezi současností a 19. stoletím, jako kdybychom cestovali ve spirále…

Nejedná se o spirálu, ale o vlny, sinusoidy. A necestujeme, nýbrž jsme vtaženi – životem, dějinami. Ocitli jsme se v nějakém místě a čase, a tak čteme, co se píše v historických dokumentech, ptáme se, co bylo jiné a co stejné. Pokud tu máme znovu koncepci národních států, náboženství, návrat etnicity, masové kultury, liberalismu, trhu, terorismu, pak nejsme tak daleko od některých obrazů 19. století. Samozřejmě v 19. století nenajdeme internet, tehdejší doba byla epochou masového konzumování umění, nikoliv masové produkce umění jako dnes. Devatenácté století bylo také epochou socialistických utopií, které pak byly uskutečněny ve 20. století. Dnes máme také utopie, ale jsou reakční a regresivní.

Nevracíte se k 19. století také proto, abyste zdůraznil, že doba vážných pokusů o realizaci nějakých emancipačních myšlenek, pokud se tedy vůbec takové dnes vyskytnou, je ještě velice vzdálená?

Ano, je to tak. Ale vlastně si nemyslím, že je zas tak hrozně vzdálená. Domnívám se, že náš národní, liberální model je už vyčerpán. Věřím, že se posouváme směrem k většímu geopolitickému napětí, novým válkám a světovým revolucím. Podle mého internet ve své nynější podobě vůbec nepřežije, a to i kvůli nebezpečí kybernetických válek.

Internet je podle vás médium, jež je konečné a veskrze materiální. Je ovládán společnostmi, které nás jako uživatele internetu vykořisťují. Znáte Googleplex v Silicon Valley? Jedná se o jakousi vesnici zaměstnanců Googlu, kde mají potraviny zadarmo a nadstandardní lékařskou péči, rovněž zadarmo. Není příznačné, že takovou utopickou existenci privilegované skupinky umožňuje nespočet prekarizovaných uživatelů internetu?

Slyšel jsem o tom, ale pro mě je ještě zajímavější skutečnost, že ve školách, kam obyvatelé Silicon Valley posílají své děti, se nesmí používat internet a počítače. Myslím, že právě oni předjímají dobu, která přijde po internetu.

Soustavně kritizujete evropskou levici a zvláště levicovou teorii. Zaujal nás váš výrok, že současná evropská levice je proti autoritě a že tento postoj je dnes zcela impotentní a konformní. Můžete to nějak vysvětlit? Domníváte se, že kritika moci a autoritářství, která tento pojem spojuje s útlakem a nesvobodou druhých, je irelevantní?

Myslím si, že politika je smysluplná, pokud se chce stát autoritou. Pokud nechce, pak podrývá samu sebe. Nelze být proti autoritě obecně, je třeba být proti té, o níž si myslíte, že je špatná, a podporovat naopak tu správnou. Je to stejné jako s internetem: být pro ani být proti nedává smysl. Když chcete být politický, chcete mít autoritu. Každý politický akt, ať už levicový nebo pravicový, ji předpokládá. Téma násilí a s ním spojené otázky nejsou naším problémem, ale problémem našich nepřátel. Toužím-li po autoritě, prostředky, jimiž tohoto cíle chci dosáhnout, jsou určeny těmi, kteří to nechtějí. Nekonám přece v politicky neutrálním prostoru. Je absurdní, když politici chtějí po lidech, aby se nebránili, aby jenom přijímali. Pokud chcete dělat politiku, pak jste obklopeni nepřáteli. Tak se zkrátka věci mají – je to definice politiky. Dnes je čím dál rozšířenější nesmyslná idea, že existuje něco kolektivního, obecného, co všichni sdílejí, co všechny spojuje. Žijeme ale po Freudovi, Nietzschem a Marxovi, takže víme, že svět je rozdělen, rozdroben, není nic, co by bylo společného. Je iluze se například domnívat, že existuje něco jako umělecký svět. Je to spíše místo konfrontace různých přístupů, které však dohromady nedávají umělecký svět, jedná se spíš o uměleckou válku. Konfrontace a fragmentarizace jsou skutečností našich životů. Musíme to přijmout, ne si projektovat nějakou absurdní utopii, v negativním smyslu slova. Pokud chcete něco změnit, musíte to akceptovat.

Řekl byste tedy, že problém současnosti je, že autority předstírají, že autoritami nejsou?

Ano, lžou nám ze všech stran. Vezměte si koncepci takzvaně demokratických institucí, které když obhajují svou legitimitu, tvrdí: Vy jste si nás zvolili, nejsme autoritou, jsme vyjádřením vaší vůle. To je samozřejmě nesmyslné, jsou autoritami, a když to vyjde najevo, může začít konflikt. Jenže pak přijde pseudoidealistická levice a začne tvrdit: oni jsou autoritami, my ne, my pouze projevujeme vaší vůli. Všichni se tedy tváří, že vyjadřují moji vůli. Jenže já nemám žádnou vůli, jsem prostě tady, nejradši bych zůstal v posteli a četl si něco hezkého. Nemám vůli, respektive politickou vůli. Přicházejí však druzí a říkají mi, že musím to a ono, musím platit daně, musím se chovat tak nebo onak k životnímu prostředí… Jsou to ale druzí, kteří přicházejí a vyjadřují tak svoji vůli. Když tvrdí, že je to moje vůle, nevěřím jim, protože moje touha to není, je to něco, co po mně chtějí oni. Je pak na mně, jak se rozhodnu a zachovám. Pokud budu chtít být aktivní a vstoupit do této arény, formulovat program a získat pro něj tisíce lidí, potom to budu já, kdo chodí za ostatními…

… kteří také nemají politickou vůli…

Ano. Budu všem tvrdit: Tohle je tvoje vůle, to je to, co vlastně chceš. Pokud si nepřeješ ekologickou katastrofu, musíš chtít to a ono a tak dále. Každá touha potřebuje politickou vůli, která je nám ale vnucena. Nelze říct, jestli je to dobré nebo špatné, taková je skutečnost. Všechno je nám vnuceno, náboženství, jméno, pohlaví, národnost, rodiče, všechno. Vidím to, jsem zmatený, ale musím s tím žít – s tímto stolem, s tímto uměním, s těmito médii, s mým vlastním jménem. Nelíbí se mi to, nechci to, ale musím s tím žít, a především musím najít nějaký postoj, takový, který není jen můj, ale je sociálně smysluplný, protože žiji ve společnosti. Je naprosto pokrytecké tvrdit, že druzí vyjadřují moji vůli nebo já jejich. To zkrátka není pravda, ať už to tvrdí levice či pravice.

Vystupují takto i umělci?

Ano, snaží se o to. Například Malevič přišel a tvrdil, že všichni musíme chtít jeho černý čtverec, který vlastně podmiňuje všechny obrazy. Řeknu si, proč ne… Ale je to moje rozhodnutí, můžu se rozhodnout také jinak, říct, že to neuznávám. Ale je nám to vnuceno, ne tedy ten černý čtverec, ale nutnost se rozhodnout, nějak se k tomu postavit. Nelze tomu uniknout. I odmítnout se na ten černý čtverec vůbec podívat už předpokládá nějaký postoj. Tomuto dilematu nelze utéct. Ve chvíli, kdy se na vás někdo obrací a o něco vás žádá, musíte reagovat, ale nevychází to z vás. Naše akce je vždy reakce. Nejsem žádným fanouškem Heideggera, ale myslím, že v tomto smyslu přemýšlel správně. Naše rozhodnutí je vyprovokováno okolím, není to naše rozhodnutí. Je to ontologická provokace, které nemůžeme uniknout.

Vzpomeňme performanci Mariny Abramović v newyorském MoMA, při níž umělkyně seděla nehnutě několik stovek hodin, zatímco návštěvníci výstavy si postupně sedali proti ní. Její tělo podle vás zrcadlí živoucí mrtvoly, naše odcizená těla vykořisťovaná internetem. Může být dnes umělec paradigmatem také jiného těla než těla současného, tj. odcizeného?

Samozřejmě. Je ale otázka, co hledáte. Pokud je to „něco jiného“, pak možná zjistíte, že každý hledá něco jiného. Když se zeptáte lidí, co chtějí, každý odpoví, že chce hlavně něco jiného. Umění má tendenci přehlížet to, co je. Permanentní touha dělat něco jiného nás oslepuje vzhledem k životní realitě a tomu, co už existuje. Jenom málo umělců je schopno nedělat něco jiného, nýbrž ukázat realitu naší existence, tak jako Marina Abramović touto svou performancí. Já v zásadě nejsem proti tomu dělat něco jiného, naopak, ale především mě zajímá, co už tu je.