Váchal versus silovozy

Kázání ad calendas graecas proti hříchu spěšnosti je dílo pro Josefa Váchala příznačné již promyšlenou intertextualitou a také snahou o tvarovou a obsahovou jednotu. Ta u něj vyvrcholila v autorské knize, svébytném uměleckém útvaru, v němž se slovesné rovnomocně spojuje s výtvarným, neseným promyšlenou typografií, ilustracemi, použitými materiály a odpovídající vazbou.

V literární tvorbě vycházel Váchal především z okrajových slovesných žánrů. Jejich charakteristickou strukturu, motivický rejstřík a výrazové prostředky vždy důsledně aktualizoval a využíval je k tematizaci vlastních, vesměs polemicky profilovaných látek. Ať již šlo o kramářskou písničku, krvavý román, kalendář či homilii, vždy dokázal výstižně napodobit styl parafrázovaného žánru a vyhraněním jeho expresivní stránky jej zkarikovat. Zpravidla tak dosahoval dvojího komického efektu: vedle toho, že se vysmíval pojednávanému jevu, dospěl i k vytříbené jazykové a stylistické hře, která nejednou vygradovala až k perzifláži.

Pro svou homiletiku nacházel vzory v barokním kazatelství a v předmluvě ke Kázání tuto inspiraci sám přiznal, polarizuje zvoleným historickým žánrem uspěchanost moderní doby (netečné k jakýmkoliv „mravným naučením a výkladům“), oceňuje jeho „kuriosní“ estetiku (pro svéráznost, humor i kouzlo nechtěného) a pokládaje jej za nejvýmluvnější pramen pro poznání tehdejší společnosti.

Během rekatolizace vznikla řada literárně cenných postil, jejichž autoři se snažili svou rétorikou přizpůsobit hledisku předpokládaných posluchačů a čtenářů a vyvolat u nich hluboký duchovní prožitek a podnítit je k sebereflexi. V jejich projevu se tak spojovala zemitost a syrovost, odstiňovaná připomínkami pozemské pomíjivosti, se zázračností, promítanou do obrazotvorného vyjadřování a mluvy symbolů. Tento styk profánního a sakrálního spolu s teatrálností starých kazatelů, hýřících apostrofami, zvoláními, citáty a exemply a poutajících hlubokým vnitřním zaujetím a emocionální naléhavostí, Váchala obzvlášť přitahoval. Umožňoval mu v jeho parafrázích provokovat jak heretizujícími postoji, tak společenskou mimoběžností.

Filipika proti lidstvu

Podobně jako někteří barokní konceptuální homiletici usouvztažňovali vykládanou duchovní látku s vybraným okruhem světských motivů, které mnohostranně nahlíželi a symbolicky prohlubovali, zaměřil se Váchal na oblast moderní dopravy jako na zjev dobově nejpříznačnější a vztáhl ji k tématu obecného etického úpadku. Kritiku všeobecné uspěchanosti, doprovázené lhostejností ke všemu živému, bezmyšlenkovitostí a nevkusem, ovšem místy proměnil v nesmiřitelnou filipiku proti lidstvu, reprezentovanému mj. prvorepublikovou politikou a kulturou, avantgardním uměním a snobstvím. Zahořklý kazatel káže tak nevybíravě a nešetří antisemitskými a protifrancouzskými poznámkami, ba ani zlomyslnými poukazy na Hitlerovo tažení, že si zděšený čtenář až pomyslí, že by se snad byl měl raději koncentrovat na svůj boj proti automobilismu, a ne jen při žlučovitých politických reminiscencích a vizích skládat související motivy v obludnou satirickou grotesku.

Vrcholnými pasážemi jsou totiž právě ty, v nichž vemlouvavý kazatel podněcuje posluchače k trpělivosti a paroduje loci communes homiletické literatury a její rétorické prostředky: prochází českými kraji a nachází jejich krásy znectěné přítomností „silovozů“, rozmlouvá s mrtvými řidiči a piloty a ponouká ty živé k časnému upuštění od „hříchu spěšnosti“, uchyluje se k jazykové obraně, proměšuje svůj výklad exemply, prokazujícími ďábelský podíl na šířícím se soudobém automobilismu, a občerstvuje jej duchovními písněmi. Půvabné jsou rovněž Váchalovy stylistické i argumentační anachronismy, ať už jde o fúzi řidičského slangu s ohlasy barokní češtiny nebo o průnik motoristického tématu do světa starodávných slovesných projevů.

Je záslužné, že nakladatelství Pragma vydalo Kázání formou faksimile. I tuto knihu totiž Váchal nápaditě vysázel a ilustroval. Sazbu složil z různých písem, dílem je zdánlivě ledabyle smísiv, čímž posílil tematickou roztříštěnost celku a současně navodil představu „kvaltujícího“ sazeče, který nestihl sazbu zkorigovat, jak je patrné z překlepů. Přesto i zde lze shledat úsilí o pravidelnost, odkazující k distribuci gotiky, antikvy a alfabety ve starých tiscích. Podobně jako v nich i zde zvolená písma zpravidla odpovídají jednotlivým využitým jazykům, potažmo odrážejí stylistický příznak právě sázeného textu. Vedle toho také posilují emotivnost sdělení, již podporují i černobílé a v různých obměnách kolorované dřevorytové ilustrace, které reflektují téma automobilismu. I v nich Váchal spojil světské s duchovním: do primitivisticky řezaných scén hrůzných výjevů (převážně) ze silnic vstupují nadpřirození činitelé, zpravidla bytosti trestající hříšného řidiče nebo jej k hříchu svádějící. Drastičnost scén přitom vyvažuje soustrastná blízkost přírody (především truchlících psů) jako memento zbytečně promarněného života. Tento motiv pak odkazuje i k textu kázání, v němž příroda kontrastuje se zpupnou rozpínavostí moderního člověka, který ji ničí a ujařmuje.

Uspěchaná edice

Faksimile doprovází transliterace Váchalova rozmanitě sázeného textu, jedna ze slabin vydávané knihy, k jejíž bezchybné edici by bylo ještě nezbytné porovnat dochované známé exempláře, reflektovat související archivní materiál i barevnou variantnost ilustrací (a následně zvolit nejvhodnější exemplář a ostatní dostupné popsat či prezentovat digitalizované na přiloženém cd-romu; ve veřejných knihovnách a archivech je jich uloženo přinejmenším sedm). K provizornosti předkládané publikace lze připočíst i absenci vysvětlivek, především těch jazykových. Váchal zde sice provokativně vykládá svou makarónštinu jako prostředek zpomalující nedočkavého čtenáře, nicméně dnešní běžná míra znalosti latinského jazyka již ani tak nebrzdí, jako spíše porozumění znemožňuje.

Další vadou je absence kritické edice Váchalova textu, již nahrazuje pouhý opis, nadto značně nespolehlivý. Přestože by podle ediční poznámky mělo jít o nijak neupravovaný přepis, jsou některé Váchalovy „překlepy“ opraveny a řada nových chyb přibývá (včetně omylem vypuštěné části textu a místy i nedodržení původního rozložení odstavců). Kdyby se editoři Petr Teichmann a Petr Kleňha pokusili Váchalův text editovat, museli by se vyrovnat s řadou problémů vzcházejících ze sazby, především s interpunkcí a překlepy. Domnívám se, že právě překlep i rozkolísaná interpunkce, podobně jako různé tiskové defekty, jsou významotvorné ve Váchalově sazbě, zatímco v běžně sázené moderní edici již svůj účel neplní. Zasloužily by si tedy být podrobně evidovány v ediční poznámce, zatímco v textu samém opraveny; ostatně ani Váchal překlepy neplýtval, jak vypovídají dochované korektury i jeho vlastní exemplář s dodatečnými korekcemi.

Matoucí je i poznámka v tiráži: „Vydáno z rukopisu Josefa Váchala, ze soukromé sbírky sběratele.“ Dle vlastního Váchalova sdělení Josefu Hodkovi sázel svůj text „bez rukopisu přímo z kasy na ruční lis“. Váchalovo kázání má zřetelně procesuální povahu, o čemž svědčí překotné střídání látek a řada tematických paralel s jeho deníkovými záznamy, které umožňují nahlédnout Kázání v jeho autobiografické dimenzi.

Fragmentární povahu Kázání Váchal vyzdvihl absencí tištěné tiráže, již dodatečně nahradil u některých výtisků rukopisným (variantně psaným) kolofonem. Druhotně zdůraznila torzovitost i absence (jednotné) vazby, která poněkud znejasnila samotný konec knihy. V některých případech totiž nesouvisle paginované nesešité archy uzavírá společenskokritická meditace pojatá jako truchlivá bilance dvacetiletí první republiky, kterou editoři pokládají za nedokončenou první kapitolu druhého dílu. Především na základě Váchalova autorského výtisku se domnívám, že jde o doslov, což ostatně naznačuje i rukopisná tiráž nadepsaná „Kolofon, i doslov“, po níž teprve vysázený text následuje (zatímco v přítomném vydání knihu ukončuje ona tiráž). Ostatně jeho resumující ráz to potvrzuje. Chybně byly rovněž umístěny přinejmenším dvě celostránkové ilustrace. Editory nepovšimnutý Váchalův seznam dřevorytů této knihy (uložený v jeho pozůstalosti v literárním archivu Památníku národního písemnictví) umísťuje růžové ilustrace Chaufer v pekle a Jízda k záhubě nikoliv vedle sebe, jak je tomu v novém vydání, ale rovnoměrněji na strany 161 a 167. O definitivním umístění úvodní celostránkové ilustrace a posledních dvou by bylo možné rozhodnout až srovnáním všech dostupných výtisků. Na základě rozboru čtyř z nich bych doporučoval svatováclavským motivem uzavřít první arch a závěrečnou dvojici umístit za sebou.

S mnohými Váchalovými výroky je možné nesouhlasit, nad leckterými lze přemýšlet a jeho hořkým příkladem poměřovat i naše současníky, ale hlavní gnómě celého díla „Spěchej pomalu“ je třeba přitakat. Nové vydání Váchalovy knihy to jen potvrzuje.

Autor je bohemista.