Po ulicích českých měst se pohybují hladovějící lidé. Někteří jsou bez domova, jiní patří k nízkopříjmovým skupinám. Obchodní řetězce se přitom zbavují tun stále ještě poživatelných potravin, aniž by existoval jednoduchý a zároveň legální způsob, jak je využít pro strádající občany. Jde o jeden z mnoha paradoxů současné doby.
Žijeme v ambivalentní době, kterou charakterizuje současně nadbytek i nedostatek. Supermarkety vyhazují velké množství zboží, které je buď krátce prošlé anebo se jeho expirace teprve blíží. Bylo by logické darovat přebytečné potraviny těm, kteří je upotřebí. Někde, například v mnoha sousedních státech, se to i děje, nikoli však v České republice. Pokud by obchody chtěly místo kontejnerů naplnit prázdné žaludky bezdomovců, stát je za pokus o konání dobra potrestá patnáctiprocentní daní z hodnoty darovaného zboží. Každý si potom dvakrát rozmyslí, zda se mu takhle drahý dobrý skutek vyplatí. Někteří tak přesto činí. Skutečností ale zůstává, že velká část potravin stejně končí v kontejnerech a lidé hladovějí.
Zdaněné dobro a plné kontejnery
Ministři financí se přes opakované žádosti o udělení podobných výjimek, jež jsou běžné v okolních zemích, zatvrdili a nadále trvají na tom, že zadarmo krmit hladové prostě není možné. Hájí se argumentem, že okolní země mají pouze dobíhající výjimky z evropských nařízení. Jako by to při troše snahy nešlo i zde a jako by se nedalo Bruselu občas postavit a říct rezolutní „ne“. Dlužno dodat, že ministerstvo financí alespoň navrhlo postup, jak by šlo problém obejít, a sice prodat potraviny za symbolickou jednu korunu. S tím se ale pojí zase jiné potíže. Opakované konání dobra tímto způsobem může přilákat pozornost finančního úřadu, neboť se jím vlastně maskuje zdanitelný dar. Prodej se ztrátou se také negativně odráží na účetnictví firmy.
Existují ale skupiny dobrovolníků, například Food Not Bombs, které vybírají kontejnery u supermarketů a z nalezených potravin, ověřených jako nezávadné, vaří potřebným. Za tuto aktivitu zaměstnanci supermarketů již nejsou zodpovědní, obchod tedy nemůže být postižen daní z dobročinnosti. Kontejnery jsou však často nedostupné, zamčené ve dvorech obchodních center. (Bojíli se zmíněné subjekty nájezdů „podezřelých existencí“, nedaly by se alespoň klíče propůjčit důvěryhodným dobrovolníkům?)
Bílý kůň pro hladové
Politici sice slibují, že s problémem něco udělají, ale takových slibů už bylo mnoho. Existuje ještě jedna možnost, jak celý problém vyřešit. Není však zcela legální. V obchodech s alkoholem, pohonnými hmotami a dalšími nadměrně zdaněnými komoditami se osvědčil koncept nastrčených firem s bílými koňmi. Taková firma na sebe píše transakce a přijímá daňovou zodpovědnost, své závazky však neplní a časem spontánně nebo násilně zaniká. Bílý kůň je pak fyzická osoba v pozici majitele a/nebo jednatele firmy, jenž nese za daný stav zodpovědnost. Jdeli o větší peníze, pak – jelikož obvykle ví příliš – někdy zaniká i on.
Vzhledem k tomu, že nic není jen dobré nebo jen špatné, mohl by podobný princip fungovat i pro nasycení hladovějících. Založí se firma, předmětem jejíhož podnikání bude určitá forma nakládání s prošlými potravinami, například ekologická likvidace nebo jejich svoz. Úlohou takové firmy bude vystavovat prodejcům doklady o převzetí potravin k likvidaci a tím je vyvázat ze zodpovědnosti za platbu daně. Tu převezme sama nastrčená firma.
Svoz potravin zajišťují řidiči třetích stran, nejlépe dobrovolníci. Přijede dodávka, pytle se vymění za lejstro, dodávka odjede a potraviny se pak dovezou někam, kde se vytřídí nepoužitelná složka. Zbytek se dopraví do potravinových bank, případně přímo ke koncovým spotřebitelům.
Řidiči nemusí o principu celého schématu vůbec nic vědět – pouze vozí zboží, a nemohou být tedy voláni k právní zodpovědnosti. Potravinové banky taktéž nemusí být zpraveny o „papírové“ podstatě dodávaného nákladu; pro ně je důležitá pouze nezávadnost zboží a formální správnost případných dokladů v účetnictví. Za formální správnost, která však vůbec nemusí odpovídat faktickému stavu, je pak zodpovědná výše zmíněná firma.
Pokud není co ztratit
Potraviny se dostanou do hladových žaludků a zároveň nikdo nikomu nic neukradl ani se „neoprávněně neobohatil“. Jen svaté účetnictví bylo znesvěceno. To nás vrací zpět k „bílému koni“. Na rozdíl od hřebce operujícího s miliony litrů paliv nebo chlastu nese tato varianta riziko daleko menší: pod jeho rukama netečou žádné peníze, natož aby tekly třetím stranám, zainteresovaným na jeho mlčení. Hrozí mu pouze postih ze strany státu – odnětí majetku (například formou pokuty) či svobody. Ideálním adeptem je tedy dobrovolník, jenž je ochotný sám sebe obětovat a nemá přitom příliš co ztratit. Bezdomovce bez majetku efektivně pokutovat nelze, poslat na něj exekutora je pak naprosto směšné. Jeli dobrovolník navíc ochoten pro dobrou věc strávit nějaký čas s čistým svědomím v teple a s pravidelným jídlem v kriminálu, nemá stát již žádný prostředek, jak jej od podobné formy obecně prospěšné činnosti a trestného činu se zápornou hodnotou společenské nebezpečnosti odstrašit.
Nyní je již pouze na ministerstvu financí, zda ustoupí ze svých nepochopitelných pozic, nebo zda bude nutné sáhnout k výše zmíněným „extralegálním“ metodám nasycení hladovějících.
Autor je hacker.