Od 1. prosince 2013 umožnila Moravská galerie přístup do všech svých prostor za dobrovolné vstupné. K obdobnému gestu přistoupila (díky mecenáši) také Slovenská národní galerie. Obě instituce tímto gestem vysílají k veřejnosti jednoznačně pozitivní signál. „Virtuální ředitel“ Národní galerie Jiří Fajt, jehož nástup do funkce byl ministrem znovu odložen, tento záměr vyhlásil již před časem, avšak současné provizorní vedení o něčem podobném neuvažuje. Ostatní galerie a muzea na území naší republiky v tomto směru dlouhodobě zaostávají za evropskými. Otázka v titulku se jich teď týká více než kdy dříve. – Pro koho vlastně svoji práci dělají?
Vnímámeli vstupné jako překážku zvýšení návštěvnosti – a tou při své výši jednoznačně je –, pak musí být odstraněna. Pokud je prostor, který kulturní instituce spravují a jenž je primárně určený občanům této země, navštěvován jen sporadicky a drtivou většinu jeho návštěvníků tvoří školy, které tam chodí povinně, znamená to, že je spravován špatně. V takovém případě je třeba se snažit všemi prostředky o nápravu. Vzhledem k zanedbatelnému finančnímu výtěžku, který ze vstupného plyne, by mělo jít o poměrně snadné rozhodnutí. Národní galerie se k němu pravděpodobně tak jako tak dopracuje, jde tedy jen o ten zbývající (ztracený) čas. Na druhé straně: je toto potřebné gesto ještě samozřejmou službou veřejnosti, nebo se už dnes spíš jedná o jedinou možnost, jak ji vůbec do svých prostor přilákat a obhájit tak svoji existenci?
Většina zahraničních institucí či soukromých galerií ví, že bez zájmu návštěvníků svůj význam obhájit nemohou. U nás tomu tak není. Neustálé volání po zvýšení toku peněz do kultury má sice svůj reálný důvod, ale samotná finanční podpora problém, jak galerijní či muzejní instituce otevřít veřejnosti, nevyřeší. „Námitka, že ‚na to nejsou peníze‘, neobstojí – vždy jde o stanovení preferencí. Za důležité považuji, aby muzeum či výstavní síň braly vážně úkol zprostředkovávat, a tedy aby si vážily všech možných návštěvníků a nebagatelizovaly jejich zájmy a potřeby,“ říká kunsthistorička Milena Bartlová, jež dlouhodobě kritizuje poměry v našem galerijním prostředí.
„Pro koho to děláš, když to nikoho nezajímá?“ zní častá otázka, kterou při snaze prezentovat současné výtvarné umění dostáváme. A byl to i název nedávného sympozia, na němž se řešila otázka doprovodných programů současných galerií. Ředitelé institucí, lektoři, pedagogové nebo kurátoři se vyjadřovali ke smyslu své práce v systému nastaveném svými zřizovateli. Ukazuje se, že na tuto základní otázku chybí odpověď. Jestliže jsou opravdu cílem a smyslem galerijní a muzejní práce návštěvníci, tak kde potom jsou? A jde tedy o dobře vykonanou práci? Z nabídnutých odpovědí si troufám tvrdit, že naše lektorská oddělení pracují dobře, vlastně na hranicích svých možností. Většina mluvčích se ale shodla na paradoxní situaci, kdy státní a krajské galerie tato oddělení sice platí, ale jejich činnost je nezajímá, neumějí je začlenit do svého provozu a často je berou jako uměle vyžadovanou úlitbu veřejnosti. Neuvědomují si, že došlo ke změně ve vnímání těchto institucí, a i proto zaostávají za požadavky, jež na ně společnost nově klade.
Státní galerie a muzea ve Velké Británii, Dánsku, Irsku, Kanadě či Spojených státech nabízejí volný vstup již léta. Ve většině ostatních zemí si můžete i ty nejnavštěvovanější a nejslavnější galerie zdarma prohlédnout v určené dny či hodiny, a to i několikrát v měsíci. Zdarma je možné se zúčastnit i řady doplňkových aktivit pro nejrůznější skupiny zájemců. Jde tedy o všeobecný trend, který v zásadě nereaguje na úbytek návštěvníků, jako je tomu u nás. Jedná se spíš o vstřícné gesto směrem k občanům, kteří se prostřednictvím odváděných daní na provozu galerií finančně podílejí. I v tomto světle je chování například Národní galerie v Praze sebevražedné a neomluvitelné.
Abychom však nenačínali nový rok jen popisem negativních projevů: jedním z nečekaných úspěchů na výtvarné scéně je jmenování umělce a pedagoga Tomáše Vaňka rektorem pražské Akademie výtvarného umění. To, co se ještě před půl rokem zdálo velmi nepravděpodobné (viz Na oprátce v A2 č. 5/2013), se stalo skutečností. Věřím, že tento výsledek nasměruje AVU k aktuálnímu výtvarnému dění a větší otevřenosti. Tomáš Vaněk si rychle získal respekt a pochopení pro svoji vizi. Asi ví, pro koho to dělá.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.