minirecenze

Václav Böhmsche

Neřestné ulice

Druhé město 2014, 62 s.

Je po dešti, stmívá se a v první z básní Neřestných ulic čteme slova dekadentního hrdiny: „Stoupl jsem si před zrcadlo, vlasy sčesal, knírek přistřihl jsem mírně. Upraven vykročil do neřestných ulic u řeky.“ Ještě předtím se ale dozvídáme, jak se „z lesů na kopcích pařilo“ a že hrdinovi „přirození stálo od plného měchýře“. Následuje série propitých nocí střídaných stupňující se kocovinou, kterou je třeba přepíjet exponenciálně se zvyšujícími proudy vodky, neboli ji „krutě vyhánět pryč ze svého těla“. Padesát básní v próze čtenáře provází světem nočních hospod a nonstopů, bizarní rej postav a blábolení zlitých a poblitých kunčoftů však tlumočí podivně zaumný, stylizovaný jazyk, evokující literární dekadenci a zároveň fascinující svou tuhostí a mírnou syntaktickou vyšinutostí. Böhmsche tak zahaluje děj do somnambulního oparu, z něhož čpí hmatatelná špína, zvratky, puch záchodů a potu, opilé románky na jednu noc, všednost a především spousta samoty. Autor z okraje literatury píše o okraji společenském a neštítí se přitom ničeho. Jeho popis lidského dna je chladnokrevný a nevzrušený. Básně postupně gradují a v podstatě vytvářejí jakousi povídku, jejíž jednotlivé epizody popisují spaní na hospodských stolech, cikánské tancovačky, kupování prostitutek i homosexuální lásku. Na úplném konci čeká bolestivé ráno plné letargie a rezignované bezmoci: „A všechno spustilo se ve mně slabostí. Nižádný svěrač již jsem neudržel.“ Řečeno slovy Ivana Wernische: „zjev zcela mimořádný“.

Karel Kouba

Lee Hall

Malíři ze šachty

Přeložil Pavel Dominik

Pistorius & Olšanská 2014, 121 s.

Námětem hry britského dramatika Lee Halla je úspěšný sociální experiment, který nezamýšleně odstartoval vysokoškolský učitel, když pro horníky z ashingtonských dolů ve třicátých letech otevřel vzdělávací kroužek. Původně se měl zabývat dějinami výtvarného umění, ale nedařilo se mu s dělníky nalézt společnou řeč. Když se chlapcům pochlubil společnou stáží s Henrym Moorem, odpovídali: „Jste známej proto, že jste byl na dovolený s někým, o kom jsme v životě neslyšeli.“ Pedagog se proto odhodlal k výuce praxí – rozdal malířské potřeby, zadal dostatečně obecná témata, a netrvalo dlouho a frekventanti zformovali úspěšnou uměleckou skupinu. Kromě zamyšlení nad tím, jestli se umělci rekrutují téměř výhradně ze střední třídy a jak to omezuje výrazové prostředky a spektrum námětů výtvarného umění, či do jaké míry je estetický vkus univerzálně přítomnou lidskou vlastností, kterou stačí jen správně zvoleným pedagogickým gestem dotáhnout, nám hra nabízí příklady nebývalé solidarity. Když je Oliveru Kilbournovi, patrně nejnadanějšímu členu skupiny, nabídnuto soukromé stipendium, díky němuž by mohl opustit tvrdou práci a plně se věnovat nově objevené umělecké vášni, odmítne: „Já je přece nemůžu opustit. Pracujeme společně.“ Odpůrci podobně dojemného sociálního cítění mohou hru brát alespoň jako svérázný doklad toho, že se někdy vyplatí navštěvovat namísto kursu ekonomie hodiny výtvarného umění.

Martin Zajíček

Zygmunt Bauman, David Lyon

Tekutý dohled

Přeložil Martin Ritter

Broken Books 2013, 160 s.

Pustí­-li se dva profesoři sociologie do výměny korespondence nad dopadem technologií a jimi umožněné byrokratizace na globalizovanou společnost, vyznění jejího obsahu nemůže dopadnout příliš optimisticky. I jako sociologové pouze amatérští najdeme na kdejakém rohu oko kamery coby hmatatelný důkaz o všudypřítomnosti nevyžádaného cizího dohledu. A o tom, že „účty“ na sociálních sítích zdaleka nejsou tak osobní, jak se tváří, nás jistě hned zpočátku přesvědčil spam, který se rozeslal všem našim „přátelům“ jen proto, že jsme klikli na neškodně vyhlížející video s hrajícími si koťátky. David Lyon, odborník na informační společnost, jemuž česky vyšla kniha o strastech křesťanství na prahu 21. století Ježíš v Disneylandu, a jeho ještě věhlasnější polsko­-britský kolega Zygmunt Bauman se zaplétají do neveselých úvah o mizející vazbě mezi tajemstvím a soukromím, o „sociální smrti“, která nám hrozí, pokud se budeme těžko zabezpečitelným komunikačním kanálům vyhýbat, nebo třeba o rapidním nárůstu adiaforizace – což je pojem, jímž Bauman pojmenovává oprošťování procesů a postupů v mezilidském kontaktu od mravních ohledů (kdo je například morálně zodpovědný za chybu dálkově řízeného dronu?). Vzhledem k různorodosti témat překvapivě tenkou publikaci lze číst i jako memento – pokud si s někým chcete na dálku opravdu osobně popovídat, použijte papír a tužku. Jinak pište jen to, co se dá rovnou vydat knižně.

Marta Svobodová

Karel Hvížďala

Jak myslet umění

Mladá fronta 2013, 240 s.

Dědkovské dialogy s Ivanem Wernischem, Zdeňkem Zieglerem, Viktorem Kolářem, Václavem Bláhou, Pavlem Diasem a Jiřím Sozanským – tak zní podtitul knihy rozhovorů Karla Hvížďaly. Šest osobností, které svou uměleckou dráhu započaly v šedesátých letech minulého století a dnes patří k uznávaným tvůrcům, je nejen generačně spřízněných, ale pojí je především poctivá snaha v hledání východisek pro tvorbu a s ní související zodpovědnost vůči sobě samému i vůči svému umění. Všemi šesti osudy jako by prosvítalo potvrzení dávné pravdy, že ztrátu duše upsané ďáblu nelze ničím nahradit. Hvížďala se po tematické ose člověk – umělec – prostředí – doba dostává až k obecným lidským otázkám, diskutuje o základech tvořivosti a ptá se na tajemství obestírající tvůrčí akt, jímž je v posledku nejen umělecká činnost, ale i život samotný. Ačkoliv mohou tyto relativně nedávné příběhy v překotném tempu dneška působit místy až malebně starosvětsky, nenechme se mýlit – s ďáblem v podobě totalitního moru se dnes už nesetkáváme jen proto, že i on jde s dobou a objevuje se v odění mnohem rafinovanějším. Hvížďalovy rozhovory jsou něčím víc než příběhy umělců, kteří větší část života tvořili a žili v časech, kdy bizarnost a absurdita byly denním chlebem. A pozor, tahle kniha není žádný existenciální suchopár – i drahně po půlnoci nabízí přesvědčivé argumenty, že čtyři hodiny spánku jsou vlastně docela dost.

Petr Váně

Olga

Režie Miroslav Janek, ČR, 2014, 87 min.

Premiéra v ČR 13. 5. 2014

Mladá česká dokumentaristika se v poslední době hodně politizuje, případně se pouští do zkoumání moderních světových přístupů k dokumentu. Osobně pojatý portrét ženy, která už se dávno stala ikonou, nepochybně představuje dosti odlišnou tendenci. Jde o film, u kterého už trochu automaticky předpokládáme, že patří spíše do televize, ostatně portrét Olgy Havlové také původně vznikal jako televizní formát. Miroslav Janek tentokrát nevychází z rozsáhlého časosběrného materiálu jako v případě dokumentu Občan Havel, v němž vlastně dokončoval práci zesnulého kolegy Pavla Kouteckého, ale převážně z archivu. Přesto nejde o pouhý pietní medailonek, doplněný vzpomínáním mluvících hlav. Jankovi se daří velmi organicky propojit materiály z archivů se vzpomínkami přátel, kolegů, ale třeba i prezidentských bodyguardů do podoby jakéhosi společného rozjímání, ale i vášnivé disputace, která nejspíš dosti věrně odráží atmosféru zachycované doby. Film se nepokouší o sumarizaci základních fakt ze života Havlové, spíše se snaží dostat co nejblíže k protagonistce nikoli jako k první dámě či ženě významného disidenta, ale jako k lidské bytosti. Zní to možná pateticky, ale film přesto patetický není. Je spíše kamarádský. Na televizní obrazovce by mu to však slušelo víc, neboť tam by mohl být žádaným protipólem přehnaně mramorizujících, neživoucích portrétů.

Tomáš Stejskal

Simona Petrů

P.Š.T.! aneb Pohádkáři

Husa na provázku, Brno, premiéra 14. 11. 2013, psáno z reprízy 11. 4. 2014

Divadelní inscenace P.Š.T.! scenáristky Simony Petrů, stálé spolupracovnice režisérky Anny Petržalkové, uvádí na scénu skupinku obskurních postav, jež nelze vytěsnit z paměti. Petrů, mimochodem autorka úspěšné inscenace o fotografovi Miroslavu Tichém s názvem Tichý Tarzan, tentokrát sáhla hluboko do minulosti a vytáhla trojici fantomatických figur. Jednou z nich Strýček Jedlička strašil dětské publikum již v padesátých letech, jinou konejšila děti éterická Štěpánka Haničincová a v letech osmdesátých se k nim přidala obří žížala infantilní dominy Dády. Úvodní situace je prostá – zoufalí zaměstnanci televize nemají peníze na produkci nových pořadů, a tak vyhrabou staré záznamy, jejichž hrdinové vytvoří vykloubenou scénickou fantasmagorii. Té vévodí besídková pokleslost, záliba ve šmíře a ochota ukázat nejen pochroumané duše televizních hrdinů, ale také jejich možný dopad na dětské publikum. Prasátko, čertík Bertík a žížala Julie, všichni v lidské podobě, ukazují své temné stránky a významně dokreslují vykloubenost své doby i těch, kdo v ní zajišťovali zábavu. Petrů s Petržalkovou v inscenaci P.Š.T.! ukazují, že naše dětství bylo vydáno do rukou pochroumaných osobností a normalizační zábava zanechala vaší psychice hlubokou stopu. Je ovšem otázka, zda toto dětství skončilo a zda je náš dnešní smích osvobozující.

Lukáš Jiřička

Bílá tma

Etc. galerie, Praha, 30. 4. – 2. 6. 2014

Etc. galerie, jeden z dlouhodobě fungujících nezávislých galerijních prostorů v Praze, byla otevřena na podzim roku 2004, a brzy ji tedy čekají oslavy desátého výročí. Během posledních let se její vedení generačně obměnilo a letos se galerie navíc přestěhovala do nových, větších prostorů, kde je možné realizovat ambicióznější projekty. Tím má být i skupinová výstava Bílá tma kurátora a umělce Radima Langera. Vedle studentských prací Viktorie Valocké, Juliuse Reichela nebo Tomáše Roubala lze vidět díla již zavedených umělců Filipa Smetany, Dominika Langa nebo o několik generací staršího Vladimíra Skrepla. Expresivní obrazy tohoto malíře a pedagoga Akademie výtvarných umění doplňují objekty a koláže. Díla na výstavě působí na návštěvníka zvláštním dojmem – trochu jako kdyby byla vytržena z kontextu a navzájem si k sobě těžko hledala cestu. Hlavním kamenem úrazu je však kurátorova ambice, které výstava nemůže dostát. Kurátorský text je poněkud zašmodrchaný, ale pokud jsem jej rozluštil správně a tématem výstavy je opravdu romantická revize moderny, pak se zdá být několik vystavených děl trochu málo na to, aby onu tendenci v českém umění, kterou se text snaží definovat, přesvědčivě vyjádřila také výstava. Jakkoli je kombinace děl etablovaných umělců s pracemi teprve začínajících výtvarníků zajímavá, někteří junioři až příliš pokulhávají za svými mistry.

Jakub Singer

T/SMS

TSTS 19–22

MC, Belgian Home Optimisation 2013

T/SMS je název sólového projektu amerického hudebníka Toma Smithe, známého především ze skupiny To Live And Shave in L.A. Po ukončení činnosti tototo neortodoxního souboru, jenž se kromě velké fluktuace členů proslavil bujením všemožných autorizovaných i neautorizovaných odnoží, se Smith usadil v dolnosaském Hannoveru a s neutuchajícím úsilím rozvíjí svůj působivý koncept významného umělce, který se nestal slavným. Založil vydavatelství Karl Schmidt Verlag a také několik hudebních uskupení – všechna jsou svým způsobem jedinečná, avšak v každém se skrývá nějaké ale. Rope Cosmetology je improvizující kvintet se smlouvou s významným labelem a natočenou deskou, jejíž vydání se už pár let odkládá, trio Merkwürdig Riechen, hrající v podstatě taneční hudbu, je čím dál populárnější, ale bohužel asi brzy skončí a Smithův projekt s Aaronem Dillowayem a Kevinem Drummem je prostě super – akorát jsou tyto „megahvězdy“ experimentální scény tak drahé, že si skoro nikdo nemůže dovolit uspořádat jim koncert. Z tohoto pohledu představuje T/SMS zřejmě jediný Smithův neproblematický projekt. Pár elektronických mašinek vytváří křečovité, zasekávající se hudební pozadí, do něhož Smith vstupuje svým symptomatickým hlasovým projevem, pohybujícím se na pomezí bluesové procítěnosti a čiré choromyslnosti. Stačí zkrátka sbalit kufřík a jít. Možná nejde o tak výjimečný počin, jakým byly Smithovy rané nahrávky, ale pořád je to hudba, která může být – obzvlášť naživo – silným zážitkem.

k!amm