Ruiny zblízka

Pohled na zříceninu patříval k nejvybranějším požitkům. Parky byly zdobeny napodobeninami antických ruin, trosky a torza se těšily velkému obdivu a přízni cestovatelů. Hovořilo se o melancholické nádheře a formální kritéria umění postupně ustupovala citům a schopnosti vyvolat vzpomínky. Zříceniny přinášely nejrůznější asociace a romantici se u nich opájeli úvahami o ztrátě, úpadku a pohnutém osudu někdejší slávy a vznešenosti. Trosky k nim promlouvaly, jak napsal Shelley, „řečí němých svědků, kterou neumlčí čas“.

Na výstavě Kruhové zříceniny je zřícenina pojata jinak – jako přelud, který otevírá pohled na současný svět. Zbytek kdysi kompletní lidské stavby je nyní podroben archeologickému výzkumu, stává se cílem nedělního výletu, je opuštěným, zchátralým prostorem, kde se odkrývají kousky historie. Francouzský kurátor a kritik Jean­Marc Avrilla pomocí vybraných uměleckých děl analyzuje relikty minulého režimu, ale také trhliny a osobní dramata, která ve společnosti zůstávají. Sleduje tak dějiny spjaté s Českou republikou a v širším smyslu s celou střední Evropou.

Co je to zřícenina?

Jednolitý příběh společnosti, která přešla od komunistického režimu k volnému trhu a liberální demokracii, se zde roztříštil do jednotlivých drobných příběhů. Jejich prostřednictvím se dějiny „píší“ z bezprostřední blízkosti. Tato mikrohistorie se snaží stát co nejblíže dějinným událostem. Popisuje, jak různě byly tyto události vnímány, a ukazuje minulost v množství odlišností. Avrilla si neklade vůbec jednoduché otázky. Zjišťuje, co se děje ve společnosti během transformace, jak se mění kultura, která byla čtyřicet let pod vlivem Sovětského svazu a musela přehodnotit své dějiny, a co vůbec takovéto přehodnocování znamená.

Výstava je rozdělena do dvou částí. Instalace v Galerii 35 ve Francouzském institutu přibližuje českou a slovenskou situaci. Avrilla pro tuto část vybral umělce činné od roku 1980 až po současnost, jejichž díla reflektují proměnu věcí v čase a jejich pomíjivost. Nejde tu ale, jak tomu bylo u romantiků, o melancholické pohledy na historii. Díla odkrývají spíše bezprostřední vnímání jednotlivých historických okamžiků. Druhá část výstavy, umístěná v MeetFactory, pak představuje umělecká díla a site­specific instalace převážně evropských nebo v Evropě žijících autorů. Analyzuje se tu a podrobně rozpitvává, co to zřícenina vůbec může být a jak se o tomto „pojmu“ dá uvažovat v kontextu současného světa. Téma drží pět klíčových bodů, ke kterým se vybraná díla vztahují: zobrazení zříceniny, její archeologie, entropie, přízraky a příběhy.

Nelehký úkol

Na první pohled se výstava více než třiceti umělců z Česka, Polska, Francie či Portugalska může zdát jako mišmaš nesourodých částí, skrumáž myšlenek, které jdou všemi směry a není možné je urovnat nebo aspoň zachytit. Tento shluk myšlenek nad historií propojený s uměním však při – aspoň minimální – snaze pochopit, o co kurátorovi jde, přece jen začíná dávat smysl. Souvislosti se postupně rozplétají a odkrývají. V tiskové zprávě navíc Avrilla popisuje, proč jednotlivá díla vybral a jak nad nimi přemýšlel. Ostatně výstava vznikla na základě několikaměsíční rezidence v MeetFactory, během níž se mohl kurátor blíže seznámit s uměleckou tvorbou střední Evropy.

Nejde tedy o děravou myšlenkovou konstrukci, kterou by občas podpírala nahodile vybraná umělecká díla. Podařilo se vytvořit otevřené a chytré zamyšlení nad možnostmi čtení historie. Posunutím zříceniny z pouhého architektonického motivu do společenských souvislostí otevřel Avrilla nový pohled na všudypřítomné přízraky času, které prostupují současností. Zříceniny tu představují paměť lidí, v nichž se dějiny píší znovu.

Autorka studuje dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.