Boj o společná místa

Ve vašich posledních pracích tvrdíte, že jedním z nejdůležitějších bojů ve 21. století bude boj o „společné“ (the common). Můžete přiblížit vaše chápání tohoto pojmu?

„Společné“ je pozapomenutá, ale v podstatě velmi prostá věc: to, co všichni sdílíme, například příroda nebo vzduch. Celý ekosystém, jehož jsme součástí, tvoří to, co nazývám „všeobecným“ nebo „univerzálně společným“. Jazyk také může být dobrým příkladem. Člověk totiž může být definován jako mluvící zvíře a neexistuje žádný vysloveně soukromý nebo státní jazyk. „Společné“ se ale obtížně vysvětluje v prostorových pojmech, protože jsme si zvykli třídit věci na soukromé a státní či veřejné. Například architekti jen těžko uvažují o něčem, co není vlastněno ani státem, ani soukromou osobou.

Takže tento pojem umožňuje překonat ustavené dělení na veřejné a soukromé, jednotlivce a masu, přírodu a kulturu?

„Společné“ je třetí kategorií. Také autoři jako Antonio Negri a Michael Hardt ve své knize Commonwealth (Společenství národů, 2011) nebo Slavoj Žižek hledají třetí možnost mezi totálním státem, který devastuje soukromí, a totální kapitalistickou privatizací všeho možného. Vidíte, začali jsme u prostého sdílení a končíme u politického programu. Jde o spojité jevy.

Jak souvisí „společné“, určené způsoby každodenního používání, s „obecným“, které má výraznější právní a politický rozměr?

Pojetí „obecného“ je ještě nejasnější než po­­jem „společného“. Pochází z Anglie a do­­dnes naleznete v Londýně víc než osmdesát míst pojmenovaných jako Common. Nejslavnější se jmenuje Clapham Common. Jde o území, které podle práva patří panovníkovi, ale prakticky ho nikdo nevlastní a každý je může využívat. Americký marxistický historik Peter Linebaugh ve své inspirativní knize Magna Charta Manifesto (Manifest Velké listiny, 2009) mimo jiné vysvětlil, že Velká listina svobod, právní dokument z roku 1215, obsahuje důležitý a dlouho ignorovaný doplněk, The Charter of the Forrest (Listina lesa). Zde je uvedeno, že kdokoli má oficiální právo používat dřevo z lesů ke stavbě domů nebo nástrojů, k chovu prasat v lese, ke sběru lesních plodů a podobně. Můžeme říct, že se z živobytí těchto „společníků“ (the commoners), jak byli nazýváni, stalo v podstatě politické hnutí. Měli právo používat obecné a sdílené bohatství. Každá praxe sdílení je rovněž svým způsobem „vytvářením společenství“ (commoning). Podobné to je i s veřejným parkem. Ačkoliv je vlastněný státem nebo městem, každý jej může používat. Park proto můžeme považovat za „společné místo“ či místo pro vytváření společenství.

Pochází zájem o „společné“ a „obecné“ z vašeho studia otázek urbanismu a pojmu heterotopie, jak byl rozpracován filosofy Michelem Foucaultem nebo Henri Lefebvrem?

Pravděpodobně narážíte na knihu Heterotopia and the City (Heterotopie a město, 2008), kterou jsem editoval spolu s teoretikem urbanismu Michielem Dehaenem. Vedle své filosofické profese jsem kunsthistorik a v disertaci jsem se věnoval filosofii a teologii Waltera Benjamina. K architektuře jsem se dostal přes umění, přes architekturu zase k městskému prostoru a přes město k politice. Nemůžete mluvit o městě, aniž byste nemyslel politicky. Například osobní auta představují osobní práva ve „společném“ centru města. Pokud zaútočíte na auta, vyvoláte revoluci. Poté co jsem strávil několik dní v Praze, jsem čím dál více přesvědčený, že potřebujeme skutečnou válku proti automobilismu. Protože většina lidí žije ve městech, není těžké si uvědomit politickou dimenzi a důležitost urbanismu. „Společná místa“ ale nejsou výhradně politickým konceptem. Jejich definice přesahuje politiku a komunita je také něco jiného než polis. Piknik je příkladem zespolečenštění či přivlastnění veřejného místa. Gentrifikace, například v newyorské Greenwich Village nebo v Berlíně je naopak příkladem vyvlastnění „společného“ trhem s realitami. Realitní kanceláře nakupují a prodávají hlavně to, co je v okolí místa, které zpravidla zatraktivnil někdo jiný. Vyvlastnění „společného“ je základem produkce nadhodnoty v kapitalismu nejen v jeho rané fázi, zůstává jím i nadále. „Společné“ je privatizováno a zúročováno pro soukromý zisk.

Pokud je „společné“ dnes zásadně ohroženo, jakým strategiemi je můžeme bránit?

Pokusím se to vysvětlit na příkladě semen. V podstatě jsou společné celému lidstvu, jsou naším sdíleným dědictvím. Zemědělci semena po staletí směňovali a kultivovali. Nadnárodní korporace je ale považují za volné a nyní můžete vidět pokračující masivní privatizaci osiva. Například vznikl geneticky modifikovaný (tzv. roundup ready) druh sóji. Roundup je herbicid a nadnárodní korporace jako Monsanto takto vydělávají dvakrát, protože prodávají výrobek a jed. Tímto způsobem učiní zemědělce úplně závislé na jejich odběru a navíc otráví půdu. Jedinou cestou, jak zastavit tuto katastrofu, je právo. Díky veřejnému tlaku na evropskou legislativu se podařilo zakázat použití geneticky modifikovaného osiva ve většině zemí Evropské unie. Proto je možné dokázat, že právo od Velké listiny práv a svobod do současnosti je jedním z nejlepších obranných prostředků „společného“.

Není ale mezinárodní právo obvykle na té špatné straně?

Ano, to můžete vždycky namítnout. Máte částečně pravdu, ale ne úplně. Právo není perfektní ani definitivní a můžete jej vylepšit. Také věřím, že organizace jako OSN by neměly být odmítány. Kdo bude bránit severní pól? Pomyslete na squatting, Indignados, hnutí Occupy Wall Street nebo na filosofy jako Gior­gio Agamben. Zastávají silně antisystémové, antiprávní postoje. Pokud je ale na světě síla, která může ochránit severní pól, je to OSN. Samozřejmě je k tomu ale musíme donutit. Monsanto a podobné korporace vystrašilo ničení testovacích polí. Své působení v Evropě ale vzdaly až po řadě protestů.

Právní normy jsou vytvářeny v parlamentu. Jaká je role státu a vlády v zápase o „společné“?

Na celoplanetární úrovni mohou superstáty jako OSN a EU hrát významnou roli a jednotlivé a navíc malé státy jako Belgie a Česká republika mnoho nezmůžou. Věřím, že globální problémy potřebují globální řešení. Nejsem utopista, taková politika nebude perfektní, ale musí být skutečná. OSN se snadno kritizuje, ale Mezinárodní soudní dvůr existuje. To, že máme k dispozici právní formu, která umožňuje, aby suveréni a představitelé států mohli být souzeni za zločiny proti lidskosti a válečná zvěrstva, je historický precedent. Kritikové namítnou, že jde o soud jen pro africké diktátory a válečné zločince z bývalé Jugoslávie. Ano, ale věřím, že jednoho dne mohou být souzeni lidé jako Paul ­Wolfowitz, George Bush mladší a členové jeho bývalé administrativy. Už teď začínají mít strach. Bush dokonce v roce 2011 zrušil svou cestu do Švýcarska, protože hrozilo, že na něj bude podáno trestní oznámení a bude zadržen.

Proto je důležitý skutečný politický boj za definici právních norem. Není pak pojem „společného“ jen pastí, která vede k nostalgickému hledání autenticity, vzývání Matky Země a romantice pouličního protestování?

Velká listina práv a svobod vznikla po revoltě. Vzbouřenci přitlačili krále ke zdi a jeho vůle se podrobila zákonům, které mimo jiné garantovaly také právo na protest. Jde o radikální dokument a velmi jasně to cítíte z tónu formulací. To vše vzniklo díky akci, proto je důležité uvědomit si vztah mezi aktivismem zdola a proměnami právního rámce, například v ochraně či omezování „společného“.

A co je špatného na romantice? Opět použiji příklad pikniku. Uděláte si hostinu na náměstí, přímo před bruselskou burzou. Je to romantické, hipísácké, ale také politické, protože například v Bruselu připomenete primátorovi jeho slib mít městské centrum bez aut. Na nedělní odpoledne můžete proměnit celou politiku bruselské radnice. Squatting, vytváření společenství, pořádání společných hostin a městské zahradničení jsou rituály, které nazývám „dílčím společným“ (particular common). V Belgii parky masově používají přistěhovalci z Maroka nebo Turecka pro pikniky nebo různé hry. Využívají parků daleko více než majetnější vrstvy společnosti. Squat­terské hnutí může po čase dosáhnout změny městské správy nevyužívaných budov. Městské zahradničení může změnit politiku udržitelnosti naší potravní sítě.

V Bruselu jsme také založili mezinárodní tribunál o válce v Iráku a sám jsem inicioval přímo lidový soud. Tribunál stále existuje jako organizace a soud byl typickou aktivistickou akcí: pokud zde není oficiální soud, uspořádáme lidové přelíčení. Inspirovali jsme se mezinárodním tribunálem o válce ve Vietnamu, který uspořádali Bertrand Russell a Jean­Paul Sartre v letech 1966 a 1967. Jde sice o symbolickou, ale přesto významnou událost. Proto považuji za podstatnou dialektiku mezi právními opatřeními a akcí zdola.

Mluvíme o napětí mezi používáním a vlastněním, mezi místními taktikami a mocenskými strategiemi panství. Nezůstává ale zápas o „společné“ jen obranným úsilím?

Jako intelektuál se snažím zachovat si nezávislost, ale rozhodně nejsem proti stranické parlamentní politice. Strany zelených by určitě měly být radikálnější a více levicové, pak se stanou skutečně podstatnou politickou silou. Pokud budeme čekat na to, až se ze všech lidí stanou levičáci a uvědomělí občané chránící „společné“, pak vše společné zanikne. Potřebujeme radikálně levicovou, radikálně ekologickou, radikálně zelenou parlamentní stranu, ale také najít konsensus napříč stranami a zájmovými skupinami o základních faktech (například: že semena nemohou být privatizována a severní pól má být chráněn). Čtenář si pomyslí, že jsem naivní. Naopak jsem velmi pesimistický a vážně se domnívám, že tuto bitvu prohráváme na plné čáře. Poslední správa Mezinárodního panelu pro změny klimatu je velmi neradostná.

Jaké postavení má v tomto zápase vysoké školství? Univerzity soustřeďují obránce „společného“, jsou ale také součástí agendy legitimizující jeho privatizaci nebo se podílí na výzkumu genetické modifikace.

Nyní dochází k privatizaci znalostí, protože univerzity stále více následují logiku nadnárodních korporací, zejména v oblasti výzkumu. Privatizování univerzit, omezování státní podpory a zavedení školného vede k vyloučení části populace z přístupu ke vzdělání. Ve znalostní ekonomii potřebujete prosazovat otevřené a veřejně dostupné informace a maximální míru jejich sdílení. Abychom oponovali privatizaci vědy, založili jsme s kolegy takzvané hnutí pomalé vědy. Moje kolegyně z univerzity v Lovani Barbara van Dyck ale byla propuštěna za protesty proti testování genetické modifikace.

Můžete přesněji popsat, co se Barbaře van Dyck přihodilo?

Je to hrdinka, zaslouží si pomník, ne vyhazov. V květnu 2011 se účastnila přímé akce Fronty za osvobození polí (Field Liberation Front) proti testovacímu poli geneticky modifikovaných plodin na univerzitě v Gentu. Tato událost vzbudila v Belgii velký ohlas, protože byla namířena proti nekomerčním, vědeckým experimentům. Barbara byla okamžitě vyhozena z univerzity a jedenáct lidí zadrženo. Byli obviněni a fakticky usvědčeni jako organizovaná kriminální organizace. To je absurdní. Stejně jako letitý soud s ­Greenpeace coby kriminálním gangem. Univerzita se ale zachovala hloupě a vyvolala tím bouřlivé reakce. Proč? Když někoho vyhodíte, uděláte z něj mučedníka a hrdinu, naštvete veřejnost, přestože ta je orientovaná značně technokraticky a důvěřuje vědě a technice. Tím proti sobě poštvete i ty, kteří relativně genetickou modifikaci podporují.

Kriminalizace aktivismu, obzvláště po útoku na Světové obchodní centrum v roce 2001, je také častým tématem vašich textů i veřejného působení…

Jsem něco jako metaaktivista – bráním aktivisty. Díky případu Barbary van Dyck se širší veřejnost dozvěděla o testovacích polích na univerzitách, o kterých předtím nebylo moc známo. Takže univerzity hrají významnou, ale rozporuplnou úlohu v aktivismu. Tvrdit, že geneticky modifikované plodiny spasí všechny hladovějící na světě, je obscénní lež. Monsanto produkuje jedy od počátku své existence. Je to chemická a biotechnologická firma, která vyrobila smrtící směs herbicidů Agent Orange, již použila britská armáda proti malajským povstalcům v padesátých letech a USA ve vietnamské válce. Monsanto vyvinulo pro komerční účely vysoce toxické polychlorované bifenyly nebo Posilac, rakovinotvorný růstový hormon pro dobytek. Nyní produkují nejvíce výnosný herbicid na planetě a univerzity jsou součástí tohoto procesu. Belgický molekulární biolog Marc Van Montagu, jeden z vynálezců genetické modifikace, loni získal Světovou cenu za přínos v oblasti potravin (World Food Prize), jakousi Nobelovou cenou za zemědělství, která je sponzorovaná Monsantem. Cenu dokonce získal i samotný zástupce Monsanta. Na příkladu obou vědců opět vidíte dynamiku vztahu mezi mocí panství a opoziční mocí. „Společné“ a „obecné“ jsou abstraktní předměty, ale město, aktivismus, politický odpor, univerzita, právní ochrana jsou konkrétní věci. Jak jsem řekl na začátku, představují pro mě jeden propojený celek.

Potom nemluvíme jen o přímé politické akci, ale také o zápasu o hegemonii na symbolickém, kulturním bojišti. Můžeme ještě více přiblížit zmíněný tribunál o válce v Iráku, který je významným činitelem v tomto zápase?

Přestože Irák se dostal mimo hlavní pozornost médií, protestuje se zde od roku 2011 a události v Iráku jsou součástí arabského jara. O organizaci Irácké jaro ale nenajdete v tisku žádné zprávy. Co je ale horší, v provincii Anbár pokračují rozsáhlé represe a Falúdža je opět bombardovaná, a to již potřetí. Dvakrát ji bombardovali Američané a nyní na ni útočí al­Málikího irácká vláda. O těchto věcech není moc slyšet, jako by existovalo zpravodajské embargo na zprávy z Iráku. Je to frustrující. Soudní tribunál o válce v Iráku jsme založili v Bruselu v roce 2004 a poté následovalo přes dvacet zasedání v Jižní Americe, New Yorku, Istanbulu, Londýně, Ženevě a na dalších místech. V Bruselu jsme demonstrovali za intelektuální odpovědnost amerických neokonzervativců za tuto nelegální invazi a zejména proti Projektu pro nové americké století. Tento think tank měl blízké vztahy k administrativě George Bushe mladšího a poskytl řadu argumentů pro jeho politiku. Další kolegové se zabývali použitím ochuzeného uranu ve výzbroji amerických sil v Iráku. V polovině letošního dubna uspořádala v Bruselu velkou konferenci Mezinárodní asociace demokratických právníků (IADL), jež měla shromáždit lidi a podklady pro zásadní právní postup proti zločincům zodpovědným za Irák. Pevně věřím, že George Bush mladší, Donald Rumsfeld, Tony Blair a další se jednoho dne dostanou před řádný soud.

Do Prahy jste byl v dubnu pozván na sympozium Prostor a kurátorství, které pořádalo Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru. Pojem „společného prostoru“ také předpokládá společnou nebo sdílenou odpovědnost. Myslím, že umění může vytvořit takovýto prostor sdílené odpovědnosti. Jakou pozici umění zaujímá v procesu ustavování nových „společných míst“?

Sympatizuji s uměleckými aktivisty, ale myslím si, že se nemůžeme vzdát umění o sobě. Umění vytváří složitosti, nejednoznačnosti, nejistoty, porušuje tabu. Nejlepším politickým románem je takové dílo, které v co největší míře představí složitost světa. V nedávno vydané knize Art and Activism in the Age of Globalization (Umění a aktivismus v době globalizace, 2010) jsme s kolegy velmi kritičtí k uměleckému aktivismu. Umění má být pomalé a důkladné, ne rychlé a jednoznačné. Aktivismus a imaginace jsou v neustálém napětí, jde o velmi nestabilní spojení. Aktivismus musí být morální, jasný, přímočarý, programový. Imaginace je amorální, nejasná, rozporuplná a komplexní. Jen osobnosti jako Bertolt Brecht a skutečně výjimeční tvůrci jsou schopni představit velké umění spolu s jeho politickou dimenzí. Pokud mám reagovat na vaši otázku, pak je v perspektivě „společného“ prostor vytvářený divadlem vždy jiným místem, heterotopií, uskutečněnou jinakostí.