Příští měsíc uvítá petrohradská Ermitáž ve svých honosných prostorách jednu z nejprogresivnějších přehlídek současného umění – bienále Manifesta. Stane se tak přes hlasité protesty kritiků porušování lidských práv v Rusku a odpůrců ruského postupu na Ukrajině.
Ani v umění dnes nelze uniknout vážným ekonomickým, ekologickým a politickým krizím, které nás nejen v Evropě sužují. A není tu řeč o samotných obsazích či formách uměleckých děl, jež tuto situaci reflektují, ale o samotném uměleckém provozu, který je tím vším ovlivňován. Nejedná se jen o nedostatek financí na provoz galerií a přehlídek, který krize prohloubila, nýbrž i o to, že řada předních institucí přijímá podporu od subjektů zodpovědných za nehumánní zacházení s lidskými bytostmi či ničení životního prostředí. Otázka, zda jít na tu či onu výstavu, v mnoha případech přestala být pouhou konverzační frází, ale stala se součástí politického postoje a ústředním bodem nesnadno řešitelného morálního dilematu, před nímž stojí umělec, kurátor, kritik i divák.
Experiment v Ermitáži
Asi nejkřiklavějším příkladem takové situace je letošní ročník Manifesty, jedné z experimentálních uměleckých přehlídek, kterou bude v létě a na podzim hostit Petrohrad. Manifesta, jež je specifická tím, že se koná pokaždé v jiném městě, představuje původně dánský pokus o vytvoření celoevropské platformy současného umění. Hned prvního ročníku, který se uskutečnil v polovině devadesátých let v Rotterdamu, se zúčastnili umělci z celé Evropy. Bienální přehlídka, jejíž rozpočet většinou pokrývá hostitelská země, se záměrně vyhýbá známým centrům světového umění, usiluje o to, objevovat neotřelá kulturní centra a vyvíjet stále nové modely výstavnictví.
Letošní ročník, situovaný do nově otevřeného křídla Ermitáže, se měl odehrát ve znamení experimentálního spojení toho nejprogresivnějšího umění a jedné z nejtradičnějších světových institucí. Ve světle skutečnosti, že Petrohrad zcela jistě není Mekkou současného umění a město do něj nikdy neinvestovalo, je pozoruhodné, že se nyní rozhodlo jej podporovat téměř třemi miliony eur.
Rozpolcení umělci
Ačkoliv Berlíňan Kaspar König, hlavní kurátor přehlídky, není žádným velkým milovníkem politického angažmá, bylo jasné, že se politice nevyhne – už kvůli nepřekonatelnému kulturnímu rozdílu mezi Ruskem a Západem. Od samého počátku Manifestu provázely diskuse. Poprvé kulminovaly vloni v červnu, kdy ruská duma odhlasovala zákony, které ještě více prohlubují všudypřítomnou diskriminaci LGBT komunity. Jednalo se o zákaz „propagace homosexuality“, umožňující de facto postihovat jakoukoliv veřejnou podporu práv homosexuální menšiny. Už v srpnu minulého roku kvůli tomu vznikla petice – Manifesta se podle signatářů měla odložit, přesunout do jiného města, případně zrušit.
Otázka, zda bojkotovat Manifestu v Petrohradě, tehdy rozdělila uměleckou komunitu. Organizátoři přehlídky a někteří místní umělci celkem oprávněně namítali, že přesunutí Manifesty by dále prohloubilo izolaci Ruska a posílilo místní konzervativní atmosféru (zatímco uskutečnění přehlídky současného umění by ji mohlo narušit). Manifesta je ostatně proslulá tím, že se nevyhýbá konfliktním regionům a situacím. Jejich oponenti zase argumentovali tím, že ruský stát tak jako tak nepřipustí jakékoliv porušování svých zákonů.
Výstava bude
Diskuse se dále vyhrotila s vypuknutím politické krize na Ukrajině. Na počátku března vyzvala k bojkotu přehlídky skupina umělců z Amsterdamu a Düsseldorfu – Manifesta by se podle nich neměla v Petrohradě uskutečnit, dokud se ruské jednotky nestáhnou z Krymu. Bývalá členka Pussy Riot Maria Aljochina navrhla, aby se Manifesta konala na Ukrajině. Umělecká skupina Čto dělať? – jediní petrohradští umělci, kteří se měli výstavy zúčastnit – vyzvala Königa, aby se vyslovil na podporu protiválečných demonstrací v Rusku.
Organizátoři Manifesty se však rozhodli, že bienále nezruší ani neodloží. König se nechal slyšet, že umělecká svoboda končí v momentě, kdy se konání dostane do rozporu s ruskými zákony, a že nedopustí, aby byla Manifesta zneužita politickými aktivisty k jejich vlastní prezentaci. Po tomto prohlášení se někteří umělci, například zmíněná skupina Čto dělať? nebo polský autor Paweł Althamer, odmítli přehlídky zúčastnit. Vše nasvědčuje tomu, že Manifesta se v Petrohradě v uvedeném termínu nakonec uskuteční, je ale otázka, jak bude probíhat a co nás během ní čeká.
Bojkot Manifesty však v současnosti není ojedinělým gestem tohoto druhu. Nedávno jsme byli svědky podobných výzev, jež se týkaly právě probíhajícího bienále v Sydney. Rozbuškou nespokojenosti se stal hlavní sponzor výstavy, firma Transfield, jež vydělává na provozu nehumánních internačních táborů pro ilegální uprchlíky v Austrálii. V tomto případě nakonec byla spolupráce s problematickým subjektem skutečně rozvázána.
Je každopádně zjevné, že s politickými krizemi a institucemi, které jsou do nich zapleteny, přichází i zvýšená protestní aktivita potenciálních účastníků. Ať už jsou ve výsledku úspěšní či nikoliv, nastavují celé společnosti zrcadlo a ukazují, co leckdo nechce vidět: před těžko řešitelnými problémy současnosti se nikam neschováme a už vůbec ne do světa umění.