Když před čtyřmi lety Ján Mančuška v pražské Arše inscenoval svoji Hru pozpátku (a později v Berlíně), zdálo se, že jde o výjimečný projekt. Nebylo zvykem, aby se konceptuální umělec pokoušel vypořádat s tradiční divadelní formou. Mančuška tehdy pracoval simultánně se dvěma dějovými směry. Vypravěč, umístěný v publiku, vypravoval v lineárním sledu příběh vycházející z autorova textu. Pět tanečníků na pódiu současně ztvárňovalo stejný příběh pozpátku. Projekty současných umělců, kteří mají za sebou studia výtvarných oborů, naznačují, že spojení výtvarného umění a divadla se už zdaleka neuplatňuje jen ve scénografii. Formát divadelního představení se pomalu, ale jistě začleňuje mezi běžné umělecké výstupy.
Forma videa, filmu nebo třeba zvukových instalací jako svébytného výtvarného projevu dokáže české publikum stále udivovat, ale jde spíš o ukázku nedostatku tolerance vůči netradičním médiím než o cokoliv jiného. Tato média již mají své jisté místo ve výstavním prostoru. Divadelní realizace se však oproti tomu podobné důvěře netěší. Jistě je to i pro jejich značnou realizační náročnost – vyžadují technické, prostorové a produkční zázemí –, časovou omezenost a také z důvodu nedůvěry vůči nevyzkoušenému prezentačnímu modelu.
Divadlo bylo s výtvarným uměním nezbytně propojeno od svého počátku, v drtivé většině však ve zmíněné roli výtvarníkascénografa, jenž je v českém prostředí vnímaný nejčastěji jako ten, kdo „maluje kulisy“. Jen postupně a pomalu dochází k proměně tohoto stereotypu a k pochopení současného divadla jako homogenního celku, kterou sice rovněž tvoří skupina autorů, ale vizuální a dramaturgická stránka nevznikají odděleně. Nakonec není ani tak podstatné, zda je výsledkem tradiční divadelní představení nebo projekt kombinující divadelní a výtvarné přístupy. Zajímavý je nový jazyk, který tímto spojením vzniká. Nebo alespoň vznikat může.
Fascinace textem, mluveným slovem a způsoby interpretace jsou pravděpodobně hlavní příčinou zájmu výtvarníků o divadelní prostor. „Nepotřebuji si určovat hranice jedním žánrem nebo oborem. Zajímá mě myšlenka a její vývoj, to jsou moje mantinely,“ říká v rozhovoru Aleš Čermák, jeden z nejvytrvalejších autorů divadelních představení vycházejících z konceptuálního a kontextuálního přístupu. Ten nalezneme nejen v Mančuškově tvorbě, ale i u jeho generačních souputníků (především u Zbyňka Baladrána či Jiřího Skály).
Zhruba v té samé době, kdy Mančuška uvedl zmíněnou hru, realizoval svou inscenaci Muži malují Michal Pěchouček, další z výrazných umělců, který v tomto přehledu reprezentuje jakýsi „činoherní“ přístup. „Zkoušel jsem od samého začátku rozvíjet příběh. Nejdříve lineární formou fotografických montáží a videa. (…) Pokud teď vstupuji do dramatického prostoru divadelního jeviště, je to jen logicky další krok, kterým se mohu vzdálit od určitých monotónních možností galerijního prostoru,“ komentoval to tehdy autor.
Za poslední tři měsíce se v Praze uskutečnilo, především v galerijním prostředí, několik jevištních realizací, které ukazují různé možnosti, jak pracovat s divadelní formou: například inscenace Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové Spáči nebo autorské představení Aleše Čermáka Občan a věc (rovný rovného nemá právo soudit). Komu v těchto dílech snad scházel humor a nadsázka, tomu doporučuji hru Fantom Morgalu (Rubato 2014) všestranného tvůrce S.d.Ch., při které se mimo jiné dozvíte, proč je Milan Knížák opravdový umělec.
Považuji tento fenomén za nejzajímavější část dění na současné výtvarné scéně, bez ohledu na to, že některé z projektů trpí všemi možnými neduhy debutů i malou, případně vůbec žádnou zkušeností autorů v této oblasti. Očekávání často nejsou naplněna, přesto stojí za to tuto stopu sledovat.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.