Po brněnském Domě umění představuje také Galerie hlavního města Prahy dnes již kanonickou tvorbu Jiřího Kovandy. Neotřelá prezentace akcí ze sedmdesátých let se však míjí s běžnými diváky, kteří dobové umění hlouběji neznají. Veřejná instituce v tomto případě zůstává veřejnosti uzavřená.
Pokud je posláním Galerie hlavního města Prahy jakožto veřejné instituce zprostředkovávat české umění, výstavou Jiří Kovanda proti zbytku světa se jí to rozhodně nepodařilo. Jedná se o projekt francouzských kurátorů Guillauma Desange a Françoise Pirona, poprvé prezentovaný už v galerii GB Agency v Paříži a posléze v několika dalších evropských institucích. Právě „osvědčenost“ projektu zřejmě představitele galerie přesvědčila. Umožnili tak konání výstavy, jež při zprostředkování prezentovaného díla laikům zcela selhává – divákovi, který není odborníkem, nic nepřináší.
Konceptuální umělec a performer Jiří Kovanda, který spolu s Petrem Štemberou, Janem Mlčochem a Karlem Milerem proslavil české performativní umění, v posledních osmi letech zažívá období celosvětové i domácí slávy. Jeho díla se objevují na zahraničních přehlídkách a také u nás už není k vidění jen v nezávislých galeriích, nýbrž i v zavedených institucích. Nedávno skončila Kovandova retrospektiva v brněnském Domě umění, původně připravená pro Muzeum současného umění ve Vratislavi. Kovanda se o ní vyjádřil, že je na jeho vkus příliš konzervativní (viz rozhovor v A2 č. 6/2014). Expozice dvou francouzských kurátorů představuje opačný extrém. Zdá se, že si s momentálně nejslavnějším českým umělcem nevíme rady. Naznačuje to ostatně i fakt, že obě expozice byly převzaty ze zahraničí.
Obrázky záhadného původu
Výstava v Galerii hlavního města Prahy je rozdělená do dvou částí, situovaných ve dvou patrech nově otevřených výstavních prostor Domu fotografie. V prvním patře nalezneme dokumentace nejslavnějších akcí ze sedmdesátých let, například Dal jsem si sraz s několika přáteli… stáli jsme v hloučku na náměstí a hovořili… náhle jsem se rozběhl, utíkal přes náměstí a zmizel v Melantrichově ulici… (1978) nebo Čekám, až mi někdo zavolá (1976). Dále jsou zde některé instalace z let osmdesátých, například Věž z cukru (1981), pod nimiž jsou umístěny reprodukce a fotokopie výtvarných děl mnoha světových tvůrců, která nějak s Kovandovým dílem souvisejí – někdy jen formálně, jindy hlubší logikou. Jde mimo jiné o díla Bruce Naumana, Lee Lozana, Base Jana Adera. Cílem tohoto srovnání bylo zasadit Kovandu do světového kontextu, zdůraznit, že jeho díla jsou více méně svázána s pracemi výtvarníků té doby. Kovanda v jistém smyslu skutečně patří spíše k světovému než lokálnímu umění – jeho akce se svou neokázalostí vymykaly z českého performativního umění sedmdesátých let, kam bývají obvykle zařazovány, a také jeho „comeback“ v posledních letech se odehrál především v zahraničí.
Kurátorské gesto, spočívající v „ledabylé“ instalaci laciných fotokopií a reprodukcí, jejichž spojení s Kovandovou tvorbou není nikterak systematické, ale spíše asociativní, možná působí neotřele. Bohužel chybějí jakékoli informace, které by naznačovaly, o jaké práce či autory se vlastně jedná. Pár fajnšmekrů se jistě zabaví hrou na určování děl od ikon umění 20. století. Má ale být cílovým divákem městské galerie kurátor, umělec či teoretik? Pro ostatní, kdo se sice zajímají o současné umění, ale kurs o konceptuálním umění sedmdesátých let neabsolvovali, z výstavy zbude jen změť obrázků záhadného původu. O kontextualizaci Kovandova díla tak nemůže být řeč.
Zaplácnout prostor
Druhé patro je věnováno nejnovější Kovandově tvorbě. Černobílé záznamy čtyřicet let starých akcí jsou přelepeny pestrobarevnými ústřižky z novin a časopisů – vzniká tak jakýsi dialog samotného autora se svou předešlou tvorbou. Koláže doplňují typicky neokázalé intervence: zmačkaný papír mezi dvěma sokly, hrníček zavěšený na provázku, napnuté barevné šňůrky. Jenže tu vyvstává podobný problém – kdo má uhodnout, že se jedná o nejnovější Kovandovu tvorbu? Na místě se to nedozvíte. Navíc není jasné, proč na výstavě založené na kontextualizaci starších Kovandových akcí je takto odděleně prezentována i jeho aktuální výtvarná činnost. Působí to trochu dojmem, že výstava byla pro velkou galerii příliš malá a prostor v druhém patře bylo třeba nějak „zaplácnout“.
Výsledek nevyčítám ani tak autorovi či francouzským kurátorům – expozici si lze představit v menším, alternativnějším prostoru, kde by snad dávala větší smysl. Jenže to by zase neodpovídalo Kovandovu statusu a neuspokojilo by to touhu veřejné instituce jej z tohoto důvodu vystavovat. Takhle v Galerii hlavního města zabili dvě mouchy jednou ranou: Kovanda byl vystaven a hlavní práci odvedl někdo jiný. Co na tom, že se do této galerie podobný experiment nehodí.
Jiří Kovanda proti zbytku světa. Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie, 1. 4. – 15. 6. 2014.