Koleno

Pár tejdnů předtim, než jsem nastoupil na fildu, jsme šli s Mírou na pivo do Dražíče. V Dražíči jsou dvě hospody: horní, kde vaří kvasnicový pivo Lipan, a dolní, kde se řiká U Páji. Vzadu za hospodou je dřevěná pergola a betonový hřiště. K Pájovi jsme přišli už s několika Lipanama v hrbu. Dali jsme si pivo a kořalku a šli jsme si sednout dozadu. Na hřišti pár kluků mastilo nohejbal a my se k nim po chvilce připojili. Při jednom pokusu o odkop zůstala moje levá noha stát na místě, kdežto zbytek těla se otočil o devadesát stupňů proti směru hodinovejch ručiček. V koleni podivně prasklo a zabolelo. Šel jsem si sednout. Jak jsem měl v hlavě, dělal jsem si srandu z toho, že mi nateklo. Hrál jsem si s nim, pěkně v něm lupalo a otejkalo čim dál víc. Po pár hodinách jsme to zatáhli a šli domů. Koleno bolelo, ale došel jsem.

Nastoupil jsem na vejšku. Po prvnim tejdnu jsem kvůli stresu shodil deset kilo. Spolu­­bydlící byl nudnej adept práva. Praha mě děsila a srala a já si řikal, že to tu zabalim. Ale nakonec jsem se kousnul. V koleni přitom furt přeskakovalo a občas i dost bolelo. To podle toho, jak se v něm naprasklej meniskus vrtěl.

O rok pozdějc jsme s Mírou podnikli opileckou výpravu do Koloměřic, v tehdejší sezóně poslední. V Koloměřicích je betonovej venkovní parket a od června do září se tam každej tejden pořádá klasická venkovská diskotéka. Mám vesnický diskárny rád, protože je to bizarní směs špatný muziky, lacinýho chlastu, rvaček, nametenejch holek a v případě Koloměřic i nočního nebe. Jihočeská vidlácká alkoromantika, něco mezi Hájíčkem, Haklem a Máchou. Na vrcholu pijácký sinusoidy někdo přitáh na parket stůl a lidi na něm začali tancovat, mě nevyjímaje. Po deseti minutách mě to přestalo bavit, a tak jsem seskočil. V koleni opět podivně prasklo a zabolelo, tentokrát ale hůř. Noha se zafixovala v jedný pozici, nešlo ji pokrčit ani natáhnout. Odkulhal jsem ke stolu a tušil průser.

Ráno jsem kromě palčivý kocoviny detekoval, že noha se furt ani nehne. Jeli jsme na budějckou ortopedii. Diagnóza: meniskus v hajzlu a natrženej zadní zkříženej vaz. Hned druhej den jsem musel pod kudlu. Na vaz se tehdy vykašlali, bez něj se totiž chodit dá.

Po probrání z narkózy mi bylo nádherně. Dostal jsem asi slabší dávku nebo co já vim, každopádně jsem byl ještě několik hodin parádně vyjetej. Horší to bylo, když mi z kolene vytahovali drén, takovou hadičku, co z rány odvádí krev a kdovíco ještě. Přišel zřízenec a povídá: „Teď vám vytáhnu drén“, načež ho jednim vrzem vyškubnul a já se mínil bolestí posrat. Rekonvalescence ale probíhala rychle a za pár tejdnů jsem byl na nohou. Bez vazu jsem to vydržel šest let.

V říjnu roku 2013 mě to ale přestalo bavit. Koleno se rozjíždělo a nedrželo. V Budějcích jsem proto absolvoval vstupní prohlídku a po pětiměsíční čekací lhůtě jsem se dostal znovu pod kudlu. Klíčový bylo projít příjmem. Nesměl jsem bejt nastydlej, na operovaný noze jsem nesměl mít ránu. Vstupní brána infekce, řikali. Prošel jsem. Až na pokoji si zřízenec s opileckejma očima všim, že mám přímo na koleni drobnej škrábanec. Přes chlupy si ho do tý doby nikdo nevšim. Kdyby na to přišli předtim, měl bych smůlu, odklad a několik měsíců těšení navíc. Nad koleno mi zřízenec lihovkou nakreslil šipku. To aby mi operatér náhodou nevykuchal špatnou haksnu.

Zkoumal jsem spolupacienty. Chlápek bez nohy. Vyprávěl, jak mu před lety dělali nový koleno, totální endoprotéza, ale že to nějak posrali a ucpala se mu tam žíla. Nateklo mu lejtko, že ho měl jako balón. Museli mu to opakovaně nařezávat a upouštět nahromaděnou krev. I když ho pak po měsících dali jakžtakž dohromady, dostával různý záněty, trápily ho nekonečný horečky a bolesti. Nakonec si tu nohu nechal vzít dobrovolně. Hopsal po pokoji celej šťastnej. Když volal domů, vesele vysvětloval mámě, že už má klid. Máma brečela, to jsem slyšel na tři metry, ale chlápek se smál. Měl někde poblíž hospodu a už se těšil, až tam bude obsluhovat s protézou. Sestra z rehábky mu vysvětlovala, že až mu ji nasaděj, bude na tom muset hodně skákat, aby kůže na pahejlu ztvrdla, zmozolnatěla, a tudíž nekrvácela a nezaněcovala se. Chlápek extaticky máchal pahejlem a přikyvoval, celej vodvařenej ze svý zlepšený situace.

Pak tam byl tlusťoch, co ho čekala nová kyčel, a ten bez ustání prděl, a aby to přebil, rozstřikoval kolem sebe deodorant. Odhadem padesátkrát denně. Ani nevim, kterej z těch dvou smradů byl horší, ovšem v kombinaci to mělo fakt grády. Ten samej chlápek si taky pořád vyplachoval hubu ústní vodou, protože ho bolely zuby, ale nechtěl to přiznat, protože by mu napařili odklad a on by musel zase kdovíjak dlouho čekat. A to se holt nechce nikomu.

Když přišla moje chvíle, narvali do mě nějaký prášky, odvezli mě výtahem na sál, do levý hnáty mi prdli kanylu, párkrát si zavtipkovali na téma Ordinace v Růžové zahradě, na ksicht mi flákli masku a už to jelo. Plná narkóza a doktor Pertlíček do akce. Pozdějc mi jedna holka na koleji řikala, že si nechala dát jen částečnou a celou dobu pozorovala, jak ji kuchaj, a povídala si přitom s doktorama.

Když jsem se probral, bylo mi na blití. Jakási sestra mě odvážela do dospávací místnosti a já se jí ptal, jak operace dopadla. Prej je ale zákonem dáno, že tyhle informace můžou poskytovat jenom doktoři. Když jsem se dostal zpátky na pokoj, pokusil jsem se napít vody. Kufr se mi zvednul tak rychle, že jsem se nestačil ani leknout. Jelikož mi bylo blbý poblejt to sněhobílý nemocniční povlečení, spořádaně jsem všechno zase spolknul. Takhle jsem pil vodu a žral vlastní zvratky až do večera. Pak mi dali nějakej oblbovák a já se vzbudil až druhej den. Doktor Pertlíček mi přišel vysvětlit, jak taková rekonstrukce vazu probíhá. Dozvěděl jsem se, že člověku odříznou kus čéšky a přivrtaj ho na místo, kde bejval vaz. Jednoduchý jako facka.

Haksnu jsem měl několik dní na nějaký podpěře, aby se mi neohejbala a zůstala zafixovaná v jedný poloze. V pravidelnejch intervalech mi dávali různý tlumidla a mně se udělalo docela dobře. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se měl vychcat. Nešlo to. Narkóza to prej dělává. A že když se nevychčiju do večera, dostanu cévku. Nevim, jestli to fakt bylo tou narkózou nebo spíš kombinací studu a strachu, ale toho jejich bažanta jsem nenakrmil. Večer proto nakráčela eskadra složená ze dvou sester a nějakýho mladýho doktůrka, chytli mě za něj, pomazali ho lidokainem a vrazili mi do něj šlauch. Tlačili a sunuli, dokud mi tu cévku nenacpali pěkně až do močáku. Řval jsem jako malá píča a asi jsem tak i vypadal. Když skončili, zavěsili mi na pravou stranu postele pytlík, kterej se pomalu začal plnit tmavě žlutou, téměř neprůhlednou tekutinou. Prej mám víc pít. Na protest jsem nepil asi tři hodiny. Druhej den se v pytlíku vznášel malej chomáček krve.

Na cévku jsem si postupně zvyk, i když první noc to pálilo tak, že jsem nemoh usnout. Jelikož už jsem v sobě měl nějakej oblbovák, nemohli mi zároveň dát prášek na spaní. Prej bych skončil na psychině. Tři dny jsem ležel na zádech a pokoušel se neexistovat. Tlusťoch prděl jako o život, kdežto jednonohej si vesele odhopsal domů.

Třetí den už jsem byl sžitej s cévkou natolik, že jsem si k ní vytvořil docela pěknej vztah. Jenže ten samej den se mi poprvý po tom třídennim chemickym masakru postavil. Erekce s cévkou je téměř mystickej zážitek. Jak se penis zvětšuje, kousek po kousku šplhá vejš a vejš a požírá šlauch. Had požírající hadici. Čuroboros. Prostata je přitom vyztužená supertvrdým plastem a penis je v tý chvíli doslova nezlomnej.

Odcévkování bolelo podobně jako zacévkování, ale aspoň jsem pak měl klid. Koleno mi pak párkrát denně dávali do elektrické dlahy, která ho ohejbala do odborně nastavenýho úhlu. Děsil jsem se, že se ta mašinka posere a ohne mi koleno až nadoraz. Ani si tu bolest nechci představovat. Naštěstí jezdila spolehlivě a já si i k ní vytvořil docela pěknej vztah.

Potom mě přinutili začít chodit s berlema. Hned při první příležitosti jsem se odbelhal na hajzl, kde jsem se nejdřív v euforii vychcal a hned nato si to udělal. Chtěl jsem si ověřit, že mi ty potvory doktorský nepoškrábaly trubky. Naštěstí všechno fungovalo bez problémů a víceméně i bez bolesti. V pondělí mě pustili domů. Sestřičky i doktoři mě už měli plný zuby a já jich taky.

Koleno mě bolí dodneška, ale horší je, že kdykoli se mi postaví, vzpomenu si na tu zkurvenou cévku.