Velký pád

Když dorazil na práh vnitřního města, správně by měl herec, tak jak byl navyklý opouštět místa, ujít zas pár kroků pozpátku. Ale to už teď nepřicházelo v úvahu. Až do konce svého příběhu už pozpátku chodit nebude, už se ani přes rameno neohlédne, a také nebude chodit oklikami; bude se pohybovat rovnou za nosem, i kdyby se mu přitom znovu a znovu nabízely nějaké odbočky. Konec krále Zpátečky.

Práh vnitřních čtvrtí vyznačovaly veřejné toalety, všude teď nově zřizované. Zvenčí se zdály spíš malé, ale rozšířily se, podobně jako předtím ta předměstská kostelní loď. A rozšířily se dokonce ještě víc, jakmile za sebou zasunul a uzamkl dveře. Shora z báně se tlumeně snášelo světlo na azurově modré kachle, jimiž byl celý prostor obložen a jež světlo mírně odrážely. Byl by tyto kachle mohl položit sám, včetně vynechaného místa pro klozetovou mísu. Slavnostní varhanní hudbu, která se nesla prostorem, vydávala nepřetržitě zurčící voda. Nebylo to tu cítit veřejnými toaletami ani ničím jiným, a ani moč nebyla cítit. Nic než jemný van vzduchu ze všech stran, jako na báni nějaké výšiny na kraji světa. Poté, co se důkladně omyl a i jinak se vlastně uchystal do města, dlouho, dlouho v místnosti setrval. Pokaždé když se vypnul časový spínač, zprvu ho vždy znovu zase zapínal. Potom zůstal ve tmě. Temnota tu byla naprostá, nikde ani škvírky, kterou by zvenčí přicházel i jen náznak nějakého zásvitu. Zůstat tak v té černotě na věky? Zmizet v ní? Nikdy už zpátky na světlo? Herec nehnutě stál a naslouchal. Pro zurčení vody nebylo z města slyšet nic než sirény hasičů a policie, a i ty jen tak slabě, jako kdyby pocházely z jiné planety a z jiné doby. A zároveň ve všech buňkách těla cítil, že je ve městě a že město na něho, jako sotva která bytost, čeká. Potřeba se pro ně převléct, pro jeho centrum, přinejmenším obrátit některý kus oděvu. – Otočil klobouk zadní krempou dopředu.

Venku pak nanovo proměna světla, ne ještě ve světlo večerní, a přece byl sluneční svit už protkán závojem temnoty. Není temnějšího světla než někdy v létě, světla zatmělého slunce, aniž před Sluncem stojí Měsíc či co jiného. Setrvat dlouho na tomto prahu prostoru a času. Chůze sem a tam, opět v roli geometra. A pak na ulici vedoucí do center tak jednotný hukot, podložený hukotem z rovnoběžných ulic, že tu až vládla jakási neslyšitelnost; jasně se už nedalo vyposlouchat nic jednotlivého. Nanejvýš bylo nápadné, jak mladí mluví hlasy starých nebo mnohem starších.

Městem neputovali skoro žádní starší nebo staří, opět na rozdíl od čtvrtí na okraji a na rozhraní. Ještě patrnější to bylo z lesklých schematických tabulí, které dělaly reklamu právě stavěným výškovým domům: už nyní se na nich procházeli, jakoby trojrozměrně, jen promluvit, pod tisíci balkony ověnčenými květinami, v Parku Věčné Zeleně, sami, ve dvojicích, s dětmi, jejich bezstarostní budoucí obyvatelé, a ani jediný z těch vyprojektovaných nebyl někdo starší, nebo snad stařec, a už vůbec ne někdo o holi; ba ani střední věk tu u kupce bytu nepřicházel v úvahu. Na chodníku pod tím vším pak přesto mezi tabulemi bloudila od jedné autobusové zastávky ke druhé a zase zpátky živá stará žena a hledala autobus, který by ji odvezl zpět na její periferii anebo ještě dál za ni: marně, ani mladí policisté, jakožto místa neznalí, jí nemohli pomoci, krom toho měli na práci něco jiného, totiž konat úřední akt kontroly průkazů právě tak mladistvých, jako byli sami, takže stařena musela být zdvořile vybídnuta, aby udržovala poněkud odstup, aby oni, policisté, mohli jednat svobodněji. Kdyby se byl herec na konci oné dlouhé ulice ohlédl, zaznamenal by tu zmatenou bělovlasou ženu, jak dál se svou větou, jedinou široko daleko po městě slyšitelnou, krouží kolem uniforem: „Kde prosím staví autobus do…?“ Místo toho, jak si tak vykračoval rovně za nosem, otáčel při chůzi hlavu doleva doprava, kde budovy určené k stržení byly na jedné straně pomalované, na druhé posprejované, malby působily jako napodobeniny sprejování, až na své harmonické barvy, harmonické byly i znázorněné postavy, a také situace, scény a k nim příslušné znaky a slova, věty, zvolání byly srozumitelné, zatímco posprejované zdi se hemžily útvary blesků a hrotů a výkřiků, vesměs v černých barvách, ty však všechny srozumitelnost postrádaly. Zajisté měly i ony nějaký smysl, jejž graffitoví vědci dávno rozluštili. Ale herec ho za žádnou cenu nechtěl znát, vykřičníky opatřená nesrozumitelnost mu vyhovovala. A ačkoliv se vyhýbal tomu, aby pohlédl přes rameno, znovu pomyslel na trojrozměrná modrozelená schémata budoucnosti a představoval si je postříkaná černými zubatými blesky a v jedné dlouhé vteřině spatřil, jak se stříkání zvrátilo v amok šíleného běhu. Po jedné straně malby, smířlivé. Po druhé graffiti: „Nesmíření.“ A zároveň je viděl jako písmena z polospánku, jako zrcadlové písmo, nerozluštitelné.

Už delší dobu do města nezavítal, do toho vnitřního, a co všechno se tu změnilo! Nový starosta nedal obnažit jen kameny na baště, ale navíc i přítoky velké hlavní řeky, jež byly poslední jedno dvě staletí zazděné a protékaly pod zemí; a několik z těchto přítoků, spíš širších potoků s vodou jen u dna, se dalo překročit nejen přes mosty nebo lávky, ale i přes brody, a šel-li člověk po vlastních, přes kamenné bloky vroubící brody z obou stran. Z nábřeží hlavní řeky bylo odstraněno poznávací znamení dřívějšího starosty, palmy postavené tam přes léto v dřevěných bednách a kdovíodkud přitransportované písečné duny, a řeka se opět jako odevždy vinula ve svých zeměpisných šířkách od východu na západ. Stejně tak nebyl na jednom místě nábřeží, kde měly oba nejbližší mosty po levici a po pravici mezi sebou v celém městě největší rozestup, zbudován plánovaný most navíc, zato tu však byla zřízena osobní přeprava, což ale neodpovídalo žádné tradici: na onom místě se ještě nikdy přívoz neprovozoval. Nově odkryté brody a loďky přívozu, ještě nikdy a nikde jinde takto nevybudovaného: herec, jak tak brázdil město, po nich přešel, na nich se svezl, v myšlenkách na film, kde Spencer Tracy představoval starostu či primátora, o kterém se říkalo asi toto: „Místo státníků nechť světu vládnou starostové!“

Připadlo mu pak, že už je „fatálně pozdě“. A přitom svítilo slunce, pravda opět pozměněným světlem, ale bez nádechu stmívání, však také bylo vrcholné léto, i když od osamělého suchého listu platanu, jak se tak snášel na asfalt, přicházel šelest časného podzimu. I sestoupil na protějším břehu, odkud se vnitřní čtvrtě táhly dál, do podzemní dráhy. Chvíli se tam nazdařbůh projížděl. Ve vlacích metra, jako ostatně ve veškerých veřejných dopravních prostředcích města, platil předpis nového starosty, dle něhož ten, kdo tam, jak se tomu dřív říkalo, chce vést dálkový hovor, si přes hlavu musí překlopit speciální helmu, která učiní telefonistu neslyšným, s odůvodněním, že ruší veřejný pořádek a sociální mír stejně, jako kdyby konal tělesnou potřebu všem na očích. A podle toho, opět novinka, se mu na jeho po letech zas první pouti do centra ukazovali ve vagónu jednak tihle pasažéři, němě a se znetvořenými tvářemi za helmami z plexiskla či čeho, anebo tamhleti, v menšině, bezhelmicoví a právě tak bezsluchátkoví.

Žádný z těch druhých nemluvil. Při jeho poslední jízdě vnitřním městem ještě hodně cestujících četlo, knihy, většinou tlusté, ve kterých zpravidla již daleko pokročili, tak jako by v podzemí jezdili už odedávna, nezaměstnávajíce se ničím jiným než svým nepřestajným slabikováním – jejich rty se v jednom kuse pohybovaly –, luštěním a četbou. Tentokrát spatřil s knihou v ruce jen jednoho jediného a ten seděl vzadu na jednom ze sklopných sedadel, tam, kde bylo světlo tak slabé, že bylo zapotřebí mocné touhy anebo zvídavosti, aby se tam někdo ponořil do knihy. Co asi ten člověk v přítmí, takřka odloučen od ostatních, co on asi čte? Už jenom jak ten muž nadměrné váhy, který by vlastně k sezení potřeboval nejméně ještě jedno sklopné sedadlo, jak tu knihu držel otevřenou, s něhou promísenou plachostí a zbožností. Mého herce to ponoukalo zjistit jméno autora a titul knihy, a tak se blížil, nenápadně, jak jen on to dovedl, ke čtenáři. Ani k němu nemusel chodit tak blízko, písmena na obálce už zdálky bila do očí, tak obří byla, a navíc fosforeskovala, jako světelné písmo. Jak se ta kniha nazývala a kdo byl jejím autorem? Dost na tom, když zmíníme, že právě tato kniha spočívala při jednom letu, dejme tomu z Amsterodamu do Edinburghu, na kolenou alespoň každému druhému pasažérovi v plně obsazeném letadle, s právě takovým světélkujícím písmem na deskách.

Nad čtenářem pak jeden z plakátů, zde v podzemí obvyklých, zarámovaných, malých, černobílých. Dělal reklamu večerní škole a ukazoval učitele při opravování sešitů, text sděloval, že on, učitel, by si musel vyčítat, kdyby navzdory večerní únavě dál nepomáhal svému žáku a místo toho si zapnul televizi. Reklamní text, který spolu s pokojně vážnou tváří „učitele“ – tváří na reklamním plakátu! – herce dojal, a když pak jeho pohled klouzal vagónem, jevily se mu obličeje cestujících, a to i obličeje telefonujících, a mezi nimi obzvláště těch, kteří jen dělali, že telefonují, nasáklé smutkem, jejž už ani nešlo dál vystupňovat. A to se tak pouze nejevilo – tak tomu bylo. Vůbec pak i jinak zůstávali neproniknutelní a nic, ale vůbec nic, ani krapet, neprozrazovali o své existenci, své prehistorii, své historii, svém Proč a Kam. Vytušit se z nich dalo jedině něco jako přání zabít, vést válku. Ne, ne vytušit: dešifrovat to, zvětřit, vycítit. Ve vagónu to smrdělo násilím, opravdový zápach moru. Příští okamžik jeden z nich vytáhne nůž nebo co a vyrazí na ostatní. Už ho také viděl, rozpoznal ho, tiše tu stál vysoko vzpřímen, podle jeho strnulých očí a ještě zjevněji podle jeho napjatých tváří. A tím, že ho nechal přejít do sebe, si všiml, že to je on sám, jeho zrcadlový obraz v černých oknech vagónu. Vlastně zvláštní věc, že jich tak málo zachvátí amok šíleného běžce. A co když – náhlá myšlenka – se ten, který se do šíleného běhu pustí, chce zároveň obětovat, chce někoho nebo něco zachránit? Dal by se snad ten příběh, ten film, přece jen podat takhle? A podzemní tváře se v takové fantazii jevily zvláštně ukonejšeny. Takto je viděl jinýma očima. Každý obličej se stal obličejem slavné hvězdy, především ty se zavřenými víčky: Hle, Anna Magnaniová. Tamhle Montgomery Clift. Všechny velké filmy dávné minulosti se vracely v těchto obličejích, na těchto obrazovkách víček.

Sundal si klobouk a přišlo mu, že za ten jediný den se mu nadměrně prodloužily vlasy, a také – sklonil hlavu – nehty. Jeho dosavadní sklánění hlavy: nemá to snad něco společného s onou bájnou postavou, která sotva se dotkne nohama země, navrátí se jí síly, dokonce obrovské síly právě v okamžicích vnitřní rezignace? (Jméno té postavy: slavně zapomenuto.) Ihned hlavu zvedl a pohled se mu rozběhl vagónem a úzkými prosklenými dveřmi na jeho konci do druhého vagónu, kde se těch pár viditelných pasažérů jevilo ve zmenšení, jako by byli ve velké dálce, vycestovalci v oslabeném světle, tábořící na lodi, v jedné z jejích nejspodnějších kabin, a cestující už jen vytušitelní ve vagónu za ním, v tom třetím, ubohé duše z limbu, zrušeného předpeklí – jejich zsinalost ovšem vyjasněna marilyn-monroeovskou plavostí –, zatímco vedle něho si mladá žena v nesrovnatelně jasnějším světle obtahovala víčko a její stejně mladá sousedka si právě tak důkladně líčila rty. Pohupovaly hlavami k hudbě, která, jinak než u spolucestujících, nevycházela ze špuntu v uchu. Dvě panny, sebevědomé, a jak! Ano, což to ještě existovalo? Existovalo. Vedle v košíku novorozeně, které k němu vzhlíželo a naznačovalo mu: „Otče, proč jsi mě opustil?“

Z podzemí vystoupil do dne, na jedno z mnoha náměstí, z nichž každé o sobě představovalo náměstí hlavní. Podle hodin, podle letního času – on sám pro sebe dál počítal v normálním čase a pokaždé hodinu odečetl – nastal večer, a na druhé straně přetrvával den, i když už ne ten jasný, protože slunce, ač stále ještě nezašlo (kdy konečně zajde?), bylo zakryto temnými a ještě temnějšími kupovitými mraky vršícími se na západě, vysoko a ještě výš. Během jeho jízdy metrem byla modř nebe uhašena; vybledlá modř na východě se dala spíš tušit než spatřit, a pak i ona odtáhla za obzor, odcestovala na dobu neurčitou.

Náměstí, jak se na hlavní náměstí patří (nebo také ne), bylo kulaté. Kroužily po něm tisíce aut, jedno těsně za druhým, jedno vedle druhého, a po okraji jako by se v kruhu pohybovaly i myriády pěších. Vprostřed náměstí obrazovka veliká jak pro stadion. Na ní v neustálých prostřizích reklamní šoty a zprávy ze světa. Co se jeho týkalo, obešel si náměstí pěšky, ještě jedno kroužení přidal, a pak třetí, jako by to patřilo k nevyhnutelnému směřování přímo. Obrazovka přitom znásobena do všech globálních směrů, beze zvuku, anebo zvuk ve večerním ruchu neslyšný.

Ve zprávách ze světa stále znovu, v záběru zblízka, k vidění část ramen, prezident v tmavém obleku, před stěnou z knih, vydává slavnostní prohlášení. Herec se naučil odečítat ze rtů, a tak si mohl řeč prezidenta – proti němuž měl vlastně právě stát – seslabikovat dohromady. Šlo o vyhlášení války, kterému tak neříkal, on říkal „zásah“, „intervence“, „protiúder“, „reakce“. V jiné zemi, jak pochopil odečítač rtů, byli zabiti občané zdejší země, s vědomím, a bez veškerých pochyb i spoluúčastí tamních mocnářů, a to, pro Boha, tvůrce stvoření, nebylo možno jen tak bez dalšího nechat být. A nakonec řekl prezident doslova: „Nemáme jiné volby než intervenovat proti nepřátelům naší civilizace a našeho náboženství. Operace se rozeběhnou ještě dnes v noci, aby se jednoho dne v našich dějepisných knihách nepsalo, že naši krajané zanechali života pro nic za nic. Nikoli, naši občané nezemřou, a to je moje svatá přísaha, nadarmo! Historie si žádá práva a musí jít svou Bohem vyvolenou cestou. Bůh nechť nám přitom pomáhá! Náš Bůh je veliký, Velký Bože, chválíme tě…“

Závěr byl zpívaný. Kamera se vzdaluje, prezident ze svého křesla před knihovnou povstává v celé své velikosti, opouští dějiště vyhlášení intervence. Jak si vykračuje s pažemi odtaženými od těla, sotva se pohupujícími, chůzí vyučeného státníka, nejen při státních aktech. Po ránu běh, pak vykračování, vykračování, napříč dnem, napříč nocí. Herec to vykračování bezděky napodobuje, jak tak krouží kolem náměstí, v náznaku. Přerušit to. Zastavit se? Strnout? Nemožno. Kroužit kolem náměstí stále dále. Jít s určitostí bylo něco jiného. Aby se k ní vrátil, musel by rozhodně oproti spoluchodcům zpomalit. Jako je třeba síly ke zrychlení, je třeba i síly ke zpomalení. Tu už touto dobou neměl, a tak se pohyboval právě tak rychle jako ostatní kolem něho s rameny vpřed a kroky, které předstíraly činorodost a které, v myšlenkách na prezidenta, a nejen na něho, nazval „aktivní chůzí“. Kdosi z toho davu, kdo zůstal neviditelný, náhle vykřikl, jako by to platilo obrazové smyčce s prezidentem: „Což nevidíte, vy idioti, že nemá tvář? A taky žádnou moc? Že moc už není, že už je jen její zneužití? A tenhleten ji zneužívá! Aby se jeden styděl, že žije. Aby se jeden styděl, že je současníkem tadyhletoho.“ A jiný neviditelný: „Ano, což jsme tu na Zemi všichni už jen haraburdí?“ A na to ještě třetí neviditelný: „Kdo asi vynalezl chůzi státníků, ze všech chůzí nejpokrytečtější, chůzi padělatelů historie?“

Nápadně často se chodci jeden druhému vyhýbali do chybného směru a více či méně do sebe vráželi, a nápadné bylo také, kolik jich druhému vždy zatarasilo cestu. A ještě nápadnější, jak tak chodil kolem dokola pořád dál, že při každém kroku poznával toho či onoho, nebo se domníval, že ho poznává. To se mu v centrech světových měst stávalo často, a byli to zpravidla lidé odjinud, docela odjinud a z dřívějška, z mnohem dřívějších časů, z jiného života, často již zesnulí. Avšak onoho večera potkával zas lidi z téhož dne, z téhož rána, z lesů, ze čtvrtí na okraji a na rozhraní. Žárlivec, který ráno pronikl na pozemek ženy, šel pokojně zavěšen do jiné ženy. Lesní člověk, před časem pomalu neschopný lézt po čtyřech, si vykračoval kolem náměstí v hedvábném plášti až na zem, venčil pudla a páchl, pokud vůbec něčím, pak aktuálním parfémem hlavního města, anebo jím voněl spíš pudl? Ti, kteří se na sebe v zahradách vrhali se sekerami, oštěpy a bajonety ze světové války, pochodovali zde jako oddíl právě tak mnohohlavý jako svorný, několik jich s pažemi kolem ramen druhého, a jeden z nich, ten hlavní křikloun, se proměnil v ženu, jež na vysokých kramflecích pohupovala boky a kroutila očima.

Jako jediný z dřívějška zkřížil herci cestu jeho otec. Poznal ho, kdovíproč, podle bílých vlasů, ačkoli v tom podvečerním davu nebyl jediný bělovlasý. A také nezahlédl otce zepředu, viděl jen jeho bílé temeno, a i to jen na okamžik, po kterém ovšem následovala jedna z těch dlouhých vteřin. Na cestu se hodil do gala, ten starý muž, a byl co možná ještě drobet svižnější než ti druzí. Měl před sebou taneční večer, v plesovém sále hotelu, který býval Grand hotelem. Po někdejším řemeslníkovi dávno ani památky, v tom jeho světlém letním obleku a v tanečních botkách, špičatých, z měkké hovězí kůže, s vložkami z jelenice. Byl u holiče, kde si špetkou gelu upravil účes před největším ze zrcadel, a poté na manikúře a pedikúře u Filipínek, kde dívce, jak bylo jeho zvykem, zastrčil bankovku do výstřihu, a jakkoli byla křesťanka, nic nenamítala. V plesovém sále si zatančí s jednou ze starých dam – měsíc co měsíc jich bylo méně – nejprve tango, potom, až už budou všichni znavení, na doznění valčík, valčík za valčíkem, v doznívání měsíc co měsíc delším a delším. A před půlnocí pak pojede periferií sám domů do svého malého rodinného domku, nikdo tam nebude než on a kanárek, a už v nátělníku si z rádia vyslechne poslední zprávy ze světa. Při zprávě o jeho úmrtí se synovi otec vybavil jako někdo, kdo celý život jen pracoval, ač to věru neodpovídalo skutečnosti. A dál bylo divné, že v neznámých, především v davu, viděl své blízké, kdežto jeho blízcí, kdykoli je měl před sebou, se mu jevili jako obzvlášť cizí – poznával je někdy teprve na druhý pohled, nebo dokonce na ten poslední. Co, táto, ty starej světáku!

Z německého originálu Der Große Fall (Suhrkamp 2011) vybrala a přeložila Věra Koubová.