minirecenze

ATAK

Svět naruby

Přeložil Štěpán Nosek

Baobab 2014, 32 s.

Frankfurtský rodák ATAK je známý ilustrátor a výtvarník střední generace, který v současnosti působí jako profesor na akademii v Halle. Kniha nazvaná Svět naruby si vystačí bez slov, jedinou textovou průpravou je úvodní báseň Lži­-Rap. Autor v ní popisuje svůj sen, který dal vzniknout prvnímu obrazu – tropické krajince plné vegetace a květů s pobíhajícími polárními zvířaty a proplouvajícími mroži a velrybami. A na tomto základě, tedy tak, aby vše bylo co nejsofistikovaněji naruby, jsou postaveny všechny ilustrace v knize. Ty, kteří jsou v běžných příbězích slabí, znevýhodnění nebo pronásledovaní, obsazuje do opačných rolí. Z hmyzu se stávají obří predátoři, kteří loví miniaturní tygry a medvědy, lev si prohlíží tlustého hlídače zavřeného v kleci, pes nechává svého pána aportovat klacek a zajíc s flintou prohání myslivce po lese. Naruby jsou tu i živly (požárníkům z hadic tryská oheň na dům, z něhož se lijí proudy vody), čas (dinosauři si v muzeu prohlížejí lidskou kostru) nebo navyklé společenské role (pankáč s pestrobarevným čírem podává bankovku žebrajícímu kravaťákovi). ATAK obrazově vychází také z klasických pohádek, takže vidíme tři prasátka, jak odfoukávají dům s nebohým vlkem, malá vlčátka vylézající z útrob rozřezané kozy nebo Červenou Karkulku číhající na vlka. S tím souvisejí i citace z historie animace pro děti: jsou tu Tintin, kocour Felix, Spongebob, Krteček, Darth Vader i rozesmátý Mickey Mouse, který suverénně prochází všemi obrazy knihy. „A jestli tohle není pravda,/ tak je to lež, a to mi věř.“

Jan Gebrt

Marcel Kabát

Snový život Paní Psyché

Torst 2014, 112 s.

Pod trochu přehnaně „symbolistickým“ názvem Snový život Paní Psyché se skrývá výbor ze snových záznamů, které autor Marcel Kabát shromažďoval déle než půl století. Soubor zápisků vytváří velmi intimní prostor, jehož leitmotivem je víra v platnost sil a sfér, které člověka nevýslovně přesahují. Na rozdíl od knih takového Květoslava Minaříka nebo různých až přemoudřelých duchovních rádců zde máme co do činění také s popisem řady duchovních nezdarů nebo jen napůl zdařilých vhledů za oponu vědomí ve snovém stavu. Touto poctivostí je kniha sympatická a přispívá k zaplnění mezery mezi „uměleckou literaturou“ a „mysteriózní variantou červené knihovny“. Skrze mystický přístup je zde vyjádřena hluboká tolerance k islámu a buddhismu, ač základ tematizované víry má jasně křesťanské rysy. Snovému materiálu zde záměrně chybí historické ukotvení, data zápisků se vztahují k mihnuvším se jménům ze scény obecně sdíleného světa, například „Stalin, jen velmi volně“. Mystik věru nežije těmito vnějšnostmi, nýbrž rozvíjí po svém linii psaní, v níž se vyznamenali třeba Simone Weilová nebo János Pilinszky. Nad Kabátovou knihou si mimo jiné uvědomíme, nakolik je a zůstane slovní popis snů „mentální sochařinou“ na hmotě ne zcela jasných vlastností. Originální a obohacující.

Pavel Ctibor

Alena a Vlastimil Vondruškovi

Vesnice

Vyšehrad 2014, 200 s.

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr, říká se v jednom přísloví. Jenže co to vlastně je? Odpověď můžeme nalézt ve druhé knize z popularizační edice Průvodce českou historií nakladatelství Vyšehrad, která se přehlednou a srozumitelnou formou věnuje podobám a proměnám tradiční české vesnice. Sleduje architektonické prvky obytných i hospodářských staveb, historické zemědělské nástroje či dnes již zapomenuté plodiny. Kolektivizace zemědělství je pouze zmíněna a podnikatelskému baroku se kniha naštěstí vyhnula, a proto nám nic nebrání pokochat se rozmanitými tvary máselnic, uměním zkrášlování včelích úlů či se o poučit drobných, ale zásadních technických stavbách, o jejichž funkci nemá většina obyvatel moderního velkoměsta ani ponětí (bělidlo, pazderna, olejna). Zopakujeme si i dávno zapomenuté učivo z hodin dějepisu: historické fáze vývoje venkova, kolonizace ve 13. a 14. století, raabizaci nebo zrušení nevolnictví. Největší část publikace se ale logicky zaměřuje především na klasické zemědělské usedlosti a jejich měnící se podobu v jednotlivých lokalitách v Čechách a na Moravě. Z obrovského množství barevných fotografií načerpáme také inspiraci na letní výlety – vždyť co se skanzenů týče, nemáme u nás na výběr zdaleka jen z Veselého kopce a Přerova nad Labem a množství vesnických památkových rezervací jejich počet ještě několikanásobně převyšuje. A co že to je ten poplužní dvůr? Prozaicky řečeno – zámecký velkostatek.

Marta Svobodová

Jaroslav Peregrin

Jak jsme zkonstruovali svou vlastní mysl

Dokořán 2014, 168 s.

Základní premisa Peregrinovy nové knihy zní: naše mysl má modulární uspořádání, přičemž jeden z těchto modulů produkuje i „teorii mysli“, tj. chápání ostatních lidí jakožto myslících bytostí. Jaroslav Peregrin seznamuje čtenáře s nejrůznějšími historickými představami o tom, jak myslíme, a pokouší se budovat vlastní pozici. Odmítá ty koncepce mysli, jež jsou v příkrém rozporu s laickým pojímáním psychické činnosti člověka, nevyhovuje mu ale ani behaviorismus, který byl domněle překonán takzvanou kognitivní revolucí, nebo téměř descartovské pojetí mysli jako „černé skříňky“, v níž se odehrává něco principiálně nedostupného vědeckému bádání. Autor nezapře, že jeho domovským polem je analytická filosofie, důraz na rozdílnost mezi psychickou aktivitou živočichů a lidí klade na „propoziční“ povahu lidského poznání, jež není zaměřeno pouze na bezprostřední praktické účinky. Myšlení bylo podle něj vyvozeno z jazyka jako nutnost uchovávat pravidla logiky, která je nezbytná k tomu, aby kontext „jazykových her“ vytvářel celistvý diskurs, v němž bude mluvčí schopen být za kterékoli tvrzení zodpovědný. Tímto nahrazuje jinak irelevantní požadavek na „shodu myšlení s realitou“. „Snažím se předložit knížku (…), která bude odborně fundovaná, a přitom nebude přístupná jenom odborníkům,“ říká v předmluvě Peregrin a nakladatelství se jej snaží v tomto záměru podpořit překvapivým množstvím vtipných celostránkových ilustrací.

Pavel Ctibor

Karel Janeček, svět podle algoritmu

Režie David Vondráček, ČR, 2014, 52 min.

ČT, premiéra 28. 5. 2014

Portrét známého velkopodnikatele a svérázného politického aktivisty doprovázela nedávná kauza ohledně údajné cenzury ze strany ČT. Zda šlo o neblahou skutečnost nebo o částečný výmysl režiséra Vondráčka, už teď není důležité. Zásadní je, že vznikl po realizační stránce šedivý, průměrný snímek, prostý jakékoli závažné, burcující kontroverze. Vondráček se rozhodl zmapovat Janečkovu kariéru od samotných začátků až po vrcholné období „angažovaného miliardáře“. Nechybějí ani bulvární, byť s ohledem na komplexní osobnost portrétovaného možná i výstižné momenty ze soukromého života. Ty jsou však v menšině vůči filosoficky hloubavým sekvencím, soustředícím se na Janečkův složitý, společnosti však evidentně pramálo prospívající byznys. Politická vystoupení, během nichž se Janeček pokouší pomocí matematických výpočtů nastínit ideální volební systém bez zkorumpovaných politiků, zde působí často natolik groteskním dojmem, že se divák může snadno začít ptát, zda je autor myslí vážně. Režisér do filmu zakomponoval i výstupy oponentů, jedná se však výhradně o osobnosti z řad pravicových intelektuálů (Joch, Páral), zatímco levicové neuslyšíme, přestože by jistě měli k tématu co říct. Nejvýstižnějším příkladem, že dokument nelze brát jako zásadní analýzu jednoho sociologického úkazu, je jeho závěr, kdy se režisér na Janečka obrátí s naprosto banálním dotazem, zda chce být prezidentem. Pokleslejší pointy bychom se těžko mohli dočkat.

Vladimír Tupáček

Jusi Adler­-Olsen

Žena v kleci

CD, One Hot Book 2013

Dalším ze severských detektivkářů, kterým se v rámci postlarssonovského boomu podařilo proniknout na náš trh nejen v tištěné podobě, ale i ve formátu audioknihy, je Jusi Adler­-Olsen. I jeho Žena v kleci je dílem, jehož děj se točí okolo konkrétního vyšetřovatele. V tomto případě je to inspektor Carl Mørck, jenž se stává hlavou nového vyšetřovacího oddělení, nazvaného Q. To vzniklo na politickou objednávku a zaměřuje se na politicky motivované kriminální případy, zejména na ty „uleželé“, u nichž se nepředpokládá, že by mohly být kdy vyšetřeny. Příběh se odehrává ve dvou liniích: v jedné se vyšetřuje neobjasněné zmizení populární političky, ve druhé sledujeme ženu dlouhé roky vězněnou v betonové kobce. Posluchač tak jen čeká na to, až se inspektor chytne správné stopy a obě linie se protnou. Vyšetřovatel Carl Mørck není takový tvrďák a společenský vyvrhel jako Larssonova Lisbeth Salanderová nebo Nesbøův Harry Hole. Svým lehce flegmatickým přístupem připomíná Joona Linna z děl Larse Keplera, jeho postava je však psychologicky propracovanější, a dokonce u něj lze postřehnout i smysl pro humor. Pomáhá mu imigrant Asad s tajuplnou minulostí, do níž dá autor jistě v dalších pokračováních nahlédnout. Oproti některým jiným audioknihám má Žena v kleci vcelku únosnou délku: nepřekračuje deset hodin. Text namluvil Igor Bareš – doufejme, že se s ním brzy setkáme u dalšího případu.

Jiří G. Růžička

Barton Moss

Barton Moss

MC, Tesla Tapes 2014

Barton Moss je nejčerstvější kazetová nahrávka z dílny manchesterského labelu Tesla Tapes. Druss, hlava labelu a člen Gnod, se na ní potkává s Michaelem O’Neillem, který přispěl deklamativním vokálem. Minimalistický podklad podtrhuje O’Neillovo sdělení, které odpovídá účelu tohoto nejspíše jednorázového aktivistického projektu. Barton Moss je totiž jméno oblasti blízko Manchesteru, kde se od podzimu minulého roku protestuje proti zavádění kontroverzní metody těžby ropy a zemního plynu z jinak nedostupných vrstev půdy, známé jako fracking. Navzdory několika brutálním pokusům bezpečnostních složek o rozehnání početné skupiny lidí, kteří již několik měsíců oblast Barton Moss okupují, protestující nadále zůstávají na svém místě a jejich odpor nepolevuje. O’Neill za doprovodu zvuků Drussova neposedného apokalyptického stroje na hudbu deklamuje své nejniternější znepokojení nad stavem společnosti, která je kontrolována a paralyzována souhrou vládních direktiv a represivních složek. „Produkce a spotřeba… Kam to všechno směřuje?“ ptá se O’Neill v jedné skladbě a zdá se, že tato stále naléhavější otázka zůstane ještě nějakou dobu bez odpovědi. Podobný boj se ostatně může každou chvíli bezprostředně týkat i nás. Zatím si aspoň prostřednictvím bandcampového profilu Tesla Tapes můžeme koupit kazetu. Výtěžek z prodeje kazet putuje přímo do fondu antifrackingového hnutí v Barton Moss. Výtěžek proti těžbě.

Ondřej Bělíček

Handa Gote a Pasi Mäkelä

Svěcení jara

Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 27. 5. 2014

Umělecký kolektiv Handa Gote, který se pohybuje na neustále se proměňujícím území vytyčeném divadlem, výtvarnými instalacemi, hudbou, „bezdomoveckými“ intervencemi do veřejného prostoru, tancem a performancí, přizval ke spolupráci finského tanečníka a hudebníka Pasiho Mäkelu a společně vytvořili inscenaci Svěcení jara. Název pochopitelně odkazuje k dílu skladatele Igora Stravinského, které před více než sto lety šokovalo příklonem k lidové kultuře, hudební syrovosti a drsné mytologii. Dva tanečníci/performeři – Veronika Švábová a Pasi Mäkelä – se s předlohou vyrovnávají v intencích jazyka Handa Gote. Vytvářejí jakousi plebejskou verzi commedie dell’arte s neustálými převleky a proměnou charakterů, sexuálními narážkami a také velmi cynickou, kutilskou a vlastně urbánní obdobu vesnických rituálů. Ačkoliv Stravinského hudba na scéně zazní, byť v deformované podobě, není tím, co určuje tempo nebo charakter sledu choreografií. Inscenace se skládá z volně řazených výstupů, jejichž síla tkví v nepokryté, byť trochu undergroundové klauniádě se silnou zvukovou složkou. Místy až třaskavý humor však vyvěrá z výtečných choreografických bloků, v nichž se dvojice aktérů nejen s pomocí masek, ale i stylem tance výrazně proměňuje, jakkoli někdy chybí silnější dramaturgický rámec, sofistikovanější prolnutí motivů či situační hutnost. Svěcení jara v podání Handa Gote je inscenací v surovém stavu, jež se zcela odlišuje od designové a příliš vážné české taneční produkce.

Lukáš Jiřička