Název textu jsem si sice vypůjčil z eseje filosofa Konrada L. Liessmanna, ale jde o tak notorický termín, že i nejzatvrzelejší odpůrci kopané vědí, o čem je řeč. V době fotbalového mistrovství světa se vynořuje množství úvah, které tento celosvětový a celospolečenský fenomén konfrontují s dalšími lidskými činnostmi. Nabízí se také srovnání světa vrcholového fotbalu a (vrcholového) výtvarného umění – zdá se totiž, že procházejí obdobnými potížemi.
Na nedávné přednášce historika umění Tomáše Wintera Proč umělci malují fotbal?, pronesené na půdě Akademie věd, zaznělo, že čeští umělci počátku století (Jan Preisler, Miloš Jiránek, Miloslav Holý či teoretik Karel Teige) obdivovali na kopané (kromě krásy dresů) spojení lidové zábavy a tehdy moderně tráveného volného času. Samotný zápas byl až v pozadí jejich zájmu. Právě na základě tohoto přístupu má pozorovatel současného stavu možnost si uvědomit, jak výrazně se svět – včetně fotbalu i výtvarného umění – od té doby proměnil. Fotbal se mezitím stal z okrajové zábavy globálním fenoménem, který zná svoji hodnotu. Daleko přesněji proto jeho podobu představují díla současných umělců, inspirovaná společenskokritickými motivy, které s sebou fotbal přináší (například Josef Dabernig, Harun Farocki nebo Andreas Gursky).
Čím si kopaná získala takový obdiv a vliv? Magií „kulatého nesmyslu“, který skončí oproti očekávání v síti favoritů? Tento sport si od svého počátku uchoval svoji podstatu – vášeň pro hru, jíž se účastníte pro ni samotnou, a nikoli pro výsledek zápasu. Přetrvává obdiv ke hře jednotlivců, kteří se obětují pro úspěch týmu. I když dnes dojem z radostně prožívané hry možná často nahrazuje spíše vědomí „profesionálně odvedené práce“.
Paralel, které svět fotbalu spojují se současným uměleckým prostorem, je více, než by se na první pohled zdálo. Kopírují stav společnosti. České prostředí je specifické i v tomto srovnání. Obě oblasti jsou si podobné na více úrovních, od nízké návštěvnosti stadionů/galerií přes institucionalizované zaostávání za vývojem ve světě a neexistující trh až po nepříliš kvalitní výchovu fotbalistů/umělců.
Reprezentační tým a obří, multifunkční arény jsou novým dějištěm „reprezentace národa“ před zraky celého světa (fotbal dokáže dokonce fungovat v jistém smyslu jako revanš: připomeňme vítězství Argentiny nad Angličany po válce o Falklandy nebo Íránu nad USA v devadesátých letech). Po tragických událostech na tribunách diváků vstoupila v platnost tvrdá pravidla, která zcela změnila sociologickou skladbu návštěvníků zápasů. Utkání běžně doplňují kampaně proti rasismu a za fair play, hráči se ze zpovykaných hvězd změnili (v rámci možností) v uvědomělé bojovníky podporující celosvětová hnutí. Prostředí institucionalizovaného uměleckého světa působí v tomto srovnání daleko uzavřeněji a v některých okamžicích prostě snobsky.
Probíhající mistrovství světa odhaluje problematická témata, která do popředí tolik nevystupovala. Propastný rozdíl mezi dětmi kopajícími do balonu na okrajích brazilských (jihoamerických, afrických, asijských) měst a nesmyslně předraženými, nevkusnými a zkorumpovanými turnaji, jež jsou opakem toho, co tento sport představoval dříve. Najednou může sociálně diferencovanou společnost ještě více rozdělovat. Jeho hlavní schopnost, stejně jako u výtvarného umění, tedy bezprostředně zprostředkovávat jedinečný zážitek či zábavu, možnost zapomenout, rozptýlit se, je tím korumpována. Hra samotná a společně trávený čas a prostor by měly být hlavními devízami jak kopané, tak současného výtvarného umění. Svět fotbalu může o nás samotných, ale také o naší společnosti odhalovat víc, než je nám milé. I proto je dobré jeho proměny alespoň zpovzdálí sledovat.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.