Zlaté šediny

Když je vám nad pětašedesát, vaše okolí vás patrně bude považovat za staré. S největší pravděpodobností už jste také nějaký ten rok v penzi, takže pro společnost ztrácíte status produktivního jedince a stáváte se z ekonomického hlediska nepotřebným. Jste­li navíc žena, je šance, že budete v pětašedesáti pracovat, ještě podstatně nižší než u mužské části populace. Co si z této rovnice vyvodí naše na výkon zaměřená společnost? V takto nastaveném prostředí není starý člověk vnímán jako přirozená autorita ani jako zdroj životní moudrosti, ale spíš jako přítěž.

V uměleckém světě je handicap seniorů sice poněkud vyvážen představou vyzrálého mistrovského díla, ale minimálně počínaje modernou je postavení „zasloužilých umělců“ zpochybněno touhou po mladých talentech a imperativem revolty proti autoritám. Situace žen je v tomto smyslu ještě komplikovanější. Tradiční předsudky vůči nim a jejich údajné nedostatečné kreativitě se zde spojují s představou rutiny a uvíznutí ve stereo­typu jako neklamného příznaku stáří.

Kreativita podzimu života

Jak však dokládá výstava Grey Gold. České a slovenské umělkyně 65+, nalezneme v česko­slovenském kontextu řadu umělkyň, které ani v pokročilém věku neopustila chuť tvořit. Kurátorky Vendula Fremlová, Terezie Petišková a Anna Vartecká shromáždily recentní díla devatenácti žen, z nichž mnohé už patří mezi klasiky. Výstava, které předcházel dvouletý seminář zabývající se úlohou kreativity v pozdním věku ženy, však nedává jednoznačnou odpověď na otázku, jak tuto zralou tvořivost popsat. Vzhledem k různorodosti užitých přístupů, technik a materiálů totiž není jednoduché vystopovat společného jmenovatele, kromě už zmíněného věku a pohlaví. Zatímco pro některé z vystavujících je příznačný příklon ke konceptu, pro jiné je východiskem tělo nebo předmět a jeho přepodstatnění, respektive odhmotnění. Najdeme zde expresivní malby, experiment s materiálem závěsného obrazu, malířské záznamy zvuku, fotografický dokument, využití geometrické struktury, ale i hru s genderem.

Právě v otázce (ne)přítomnosti gende­ru v tvorbě vystavujících umělkyň se na­­bízí srovnání s výstavou Někdy v sukni, uspořádanou letos na jaře v Moravské galerii. Zatímco v díle mladších umělkyň, které nastoupily na scénu během devadesátých let, jsou odkazy k ženské zkušenosti časté, u jejich starších kolegyň jde spíše o výjimku. Nejcitelněji je tato perspektiva přítomná v dílech Miloty Havránkové a Evy Cisárové­Minárikové, jejíž gigantický Slabikář sešitý z útržků látky a provázků obsahuje mimo jiné výpůjčky ze starých výšivek z kuchyně. Sama autorka považuje tyto motivy za součást „ženské paměti“ a zároveň vědomě využívá tradiční ženské rukodělné postupy.

„Ženskou paměť“ se pokusily zpřítomnit i kurátorky prostřednictvím (auto)biografických videí a zároveň ponechaly divákům možnost nahlédnout za výstavní panely a na jejich rubovou stranu umístily fotokopie ručně psané korespondence zachycující přípravu expozice, fotografie ze setkání v ateliérech i přepisy útržků rozhovorů o vlastním tématu výstavy.

Opakováním k hloubce

Právě z těchto dokumentů vysvítá přinejmenším jeden výrazný společný rys příznačný pro „kreativitu v pozdním věku“: opakování a cykličnost. S nadhledem sobě vlastním tento aspekt pojmenovává Daisy Mrázková: „Tvůrčí člověk, i když nemá, z čeho by co tvořil, aspoň u stolu postrkuje drobečky na svém talíři, aby z nich sestavil jakousi senzační kresbu. Když je kresba dost senzační, rozmetá to a začne znova.“ Tato schopnost nalézt cosi fascinujícího na opakování třeba i banální činnosti je podle Mrázkové vlastní všem tvůrčím lidem, ale s trochou zobecnění lze tvrdit, že opakování jednoduchého gesta hraničící s meditací je typické především pro zralé umělce, kteří už nalezli svůj „styl“. Opakování může mít přitom různou podobu, ať už jde o rozvíjení motivu v sériích, variace jednoho gesta či prvku v rámci jednoho díla nebo repetici téhož námětu. Cykličnost práce se přitom může organicky spojovat s opakováním v reálném životě. Příkladem je cyklus fotografií Markéty Luskačové nazvaný O smrti, o koních a jiných lidech, zachycující masopustní průvod v Roztokách u Prahy, jejž autorka dokumentuje už čtrnáctým rokem.

Opakování pochopitelně není jen výsadou umělkyň v důchodovém věku. Je však zajímavé porovnat, jak různě je lze interpretovat v závislosti na stáří autora. Zatímco v případě mladých umělců (a samozřejmě nejen jich) se očekává schopnost přicházet vždy s něčím novým a překvapivým, s přibývajícím věkem a zkušeností se repetitivnost stává přípustnou, a někdy dokonce žádoucí. Jejím prostřednictvím se totiž můžeme dotknout hloubky, kterou věčný hon za aktuálností opomíjí.

Autorka je kurátorka a kritička.