Následnická nuda

O Vladimiru Sorokinovi zde řeč nebude. Půjde o Michaila Jelizarova, představitele nové generace ruských spisovatelů, od jehož debutu uplynulo více než deset let a který se svými četnými publikacemi stal neodmyslitelnou součástí ruské literární scény. A přece půjde i o Sorokina. Přesněji o Jelizarovův vztah k sorokinovské postmoderní literatuře. Téměř žádná recenze Jelizarovova díla se neobejde bez obligátního odkazu k Sorokinovi. A někteří recenzenti doplňují přirovnání o autority, jakými jsou Jurij Mamlejev či Viktor Pelevin. Ani Jelizarov se netají tím, že Sorokin patří mezi jeho literární vzory. Mimochodem sám Sorokin nezastírá své sympatie k Jelizarovově tvorbě. Vztah děl obou autorů však přesahuje pouhé souvislosti mezi dvěma spisovateli, případně mezi dvěma literárními pokoleními.

Klišé, skandály, spor o cenu

Jelizarov mění kód zacházení s literárním pojetím sovětského dědictví, čímž se dotýká i způsobu fungování literatury po postmoderně. Obojí je patrné zejména na jeho románu Bibliotěkar (Knihovník, 2008), oceněném prestižní ruskou literární cenou Booker. A vzhledem k tomu, že autor do češtiny dosud přeložen nebyl, je nutné čtenáře s ním a jeho textem alespoň zběžně seznámit.

Michail Jelizarov se narodil v roce 1973 ve městě Ivanovo­Frankivsk na západní Ukrajině a později studoval v Charkově na filologické fakultě. V letech 2001 až 2007 žil v Německu, nejdříve v Hannoveru a v roce 2003 se přestěhoval do Berlína. Od roku 2008 žije v Moskvě. Všechny své knihy vydává v ruštině a v ruských nakladatelstvích. Současně se prezentuje jako bard a je poměrně aktivní i na ruském a částečně i na ukrajinském internetu. Jeho publicistiku lze více méně charakterizovat jako směs geopolitických stereotypů postsovětské nostalgie, střípků „levicové“ ideologie a velkoruského šovinismu, která je nyní v Rusku nadšeně kříšena. Autor tento mix klišé doplňuje důrazně hulvátským a pseudoproletářským vystupováním, vyhledává skandály a revoluční pózy, jak lze spatřit i na četných videonahrávkách putujících po internetu.

Jediný obraz Ukrajiny, země jeho dětství, který autor hodnotí pozitivně, je „ruská Ukrajina“. U něj to však musíme chápat spíš jako nostalgickou představu Ukrajiny než jako součást rusko­sovětského impéria. Zatímco jeho postoje vůči Ukrajině jsou přece jenom ambivalentní, o Západu si vytvořil obraz naprosto jednoznačný. Evropa je nepřítel (v tomto stylu uvažování tedy Ukrajina ani Rusko s Evropou nic společného nemají). Samozřejmě že toto všechno by nemuselo hrát žádnou roli. Jednak se tento poměrně primitivní pohled příliš neliší od vyjádření mnoha ruských spisovatelů (Eduarda Limonova, Alexandra Prochanova, Zachara Prilepina a dalších). A jednak to ještě nic nevypovídá o literární kvalitě jeho děl, mezi něž se kromě esejů a sbírky povídek řadí tři romány, jak ostatně zdůrazňoval sám Sorokin, když obhajoval sporné udělení ceny Jelizarovovi. Uvedené potpourri však pomáhá pochopit pohled na svět a hodnotový žebříček, které si zcela podřizují – jak ještě uvidíme – jeho díla a v prvé řadě Knihovník. Navíc je i leitmotivem ruské recepce Jelizarova, s jejíž znalostí autor zřejmě počítá. Jelizarovovy texty bývají označovány za fašistické, a to od roku 2003, kdy vydal román Pasternak, který byl zamýšlen jako vypořádání s ruskou inteligencí, avšak mnohými kritiky byl přijat spíš jako špatně napsaný literární pamflet.

Dekonstrukce versus popis

Román Knihovník bývá čten jako nostalgický panegyrik na Sovětský svaz, fašistický trash i jako parodie na Sovětský svaz. Syžet má v sobě vskutku cosi velmi sorokinovského. Knihy fiktivního druhořadého sovětského spisovatele Dmitrije Gromova, později během života téměř zapomenutého, působí tajemným způsobem na lidskou psychiku. Jakmile jsou čteny pečlivě a jedním dechem i na rozvláčných místech, otevírají čtenáři netušené schopnosti. Kniha moci propůjčuje silnou vůli a schopnost ovlivnit ostatní lidi, Kniha síly obdařuje čtenáře nadlidskou silou, Kniha vzpomínek vnukne čtenáři příjemné, ale falešné vzpomínky a podobně. Román popisuje mikrokosmos vznikající kolem těchto knih a kolem jejich objevitelů. Vznikají celé klany takzvané Knihovny, jež tyto knihy sbírají a vedou o ně boje (kopie knih nemají totiž magickou sílu). Vše je vyprávěno v první osobě jednotného čísla, avšak čtenář si toho všimne přibližně v pětině románu, neboť vypravěčův postoj ke vzniku tohoto paralelního světa je poměrně neutrální. Později líčí, jak se on sám kvůli smrti svého strýce­knihovníka do tohoto světa dostal. Jelizarov přebírá mnohé z fantasy literatury a zcela očividně jej těší líčit bitvy, v nichž spolu bojují dvě či více Knihoven a podomácku vyrobenými zbraněmi se doslova mlátí po hlavě (střelné zbraně jsou totiž zakázány).

Něco podobného rozhodně nalezneme i u Sorokina. I zde nabývají v literárním prostoru sovětská mytologémata magickou, ale i reálnou ničivou moc. Přesto je všechno úplně jiné. U Sorokina se hra s mytologématy odehrává v prostoru literatury. Román ničí sám sebe a jakoukoli snahu jazykem kontrolovat skutečnost. Sorokin nikdy sovětskou skutečnost nebo sovětskou literaturu nepopisuje, ale skrze stylizaci ji jazykově inscenuje. Když se hrdinka románu Třicátá Marinina láska (1995, česky 1995) stává vzorovou sovětskou pracovnicí, mění se i jazyk textu a nabývá podoby, kterou by jí mohl závidět i Jelizarovův Gromov. Sorokinovi se tak v jeho textech daří dovést sovětskou literaturu, a nejen ji, ad absurdum, a tím ji v neposlední řadě i dekonstruovat.

U Jelizarova je tomu zcela naopak. Ve svých dílech sovětskou literaturu neinscenuje, ale popisuje. Lépe řečeno popisuje její účinek. Zcela jistě se nejedná o žádné nostalgické přikrášlování sovětské každodennosti ani o zobrazení parodické, jak mimochodem předpokládá Sorokin. Je skutečně komické, když se zkrachovalí důchodci po přečtení bezvýznamné sovětské bichle vzájemně mlátí baseballovými pálkami, autor však tuto komiku nevidí. A Kniha vzpomínek samozřejmě nevyvolává žádné skutečné vzpomínky, pouze domnělé. To ale nezajímá ani vypravěče, ani autora. Nejedná se zde o sovětskou realitu, tak hloupý Jelizarov přece jenom není. Jde o sovětský ideál.

„Román Knihovník není nostalgií po ‚sovětském‘ v gorbačovovském provedení, ale po neuskutečnitelném. Nestýskám si po době perestrojkového rozpadu. Oplakávám ztracenou majestátnost a její kosmické možnosti.“

Blahodárné účinky sovětského braku

Jelizarov používá stejné sovětské střípky a mytologémata jako Sorokin, ale v jeho románech se mění v magické předměty se vší jejich vážností, čtenáře hypnotizují a uvádějí do stavu, jenž je lepší než skutečnost. Irealita těchto sovětských symbolů zde nezpochybňuje skutečnost ani symboliku, ale stává se podmínkou záměny libovolného typu skutečnosti za symboliku, jíž je současně připisován vyšší způsob bytí. O tom vypovídá například i vypravěčova zkušenost prozření. Poté, co si přečte Knihu vzpomínek, je zcela v zajetí jejího světa, a to i přesto, že chápe fiktivnost vzpomínek. Pro vypravěče tedy existuje pouze jediná skutečná vzpomínka. Zpochybněna tak není skutečnost, ale její hodnota.

Tento pohled by nás ještě nemusel nijak vzrušovat, kdyby tak nebezpečně nepřipomínal cynismus a paranoidní víru v konspirační teorie, které jsou v dnešním Rusku velice rozšířeny; každý si v nich najde tu lež, jež mu nejvíce vyhovuje, protože všechno je ­koneckonců stejně jenom lež a propaganda. Kdyby to nebylo tak nudné, autorovy nápady by se tak rychle nevyčerpaly. Po prvních veskrze poutavých a velice dobře napsaných padesáti až šedesáti stranách se román začíná ztrácet v zobrazení blahodárných účinků sovětské brakové literatury. Vlastně je zcela pochopitelné, že se Jelizarovovi nedaří jeho záměr uskutečnit. Aby se stal účinek sovětské literatury skutečný, musela by být inscenována, dovedena ad absurdum, tak jak to činí Sorokin. Tím by se ovšem odhalila její banálnost. V případě, kdy je síla sovětské literatury pouze postulována, je její účinek nulový.

Jelizarovovi by toto mohlo být lhostejné. Vždyť skutečnost je jen prázdný humbuk. A literatura zřejmě taky. A bojovat se vyplatí jen za sovětský majestát, který si člověk přibásní. To trošku nahání strach a velice nudí. Sorokin by si zasloužil lepšího následovníka.

Autor je rusista, působí na univerzitě v Basileji.

Z ruštiny přeložila Linda Lenz.