O Vídni českýma očima

Město není jenom náhodným či záměrným seskupením budov, proluk a komunikací, prostorem pro život, je také jedinečným, osobitým, živoucím organismem s dějinami – vzestupy a pády, s pamětí a snad i se svébytnou vůlí žít si po svém, se svými náladami, rozmary, ctižádostmi, ambicemi naplněnými i nenaplněnými... Město není mraveniště plné podřízených jedinců; město tvoří jedineční, neopakovatelní občané, každý se svým jedinečným, neopakovatelným rozumem, kaž­dý se svou jedinečnou, neopakovatelnou vůlí, každý se svým jedinečným, neopakovatelným přínosem – materiálním, ale také duchovním.

Sedím si v Praze na židli u stolu a myslím na Vídeň, na město, které mi před lety vytrhlo trn z paty, poskytlo přístřeší a možnost žít důstojný život. V nouzi nejvyšší našel jsem ve Vídni ztracený domov. Před několika dny jsem se odtud vrátil. Na stole přede mnou leží německy psaná kniha nazvaná Idyla kouzla zbavená. 160 let Vídně v české literatuře. Vyšla v roce 2004 a byla o ní už napsána spousta chvály, takže nemusím a nehodlám ani psát o knize samé, o jejích kvalitách a přínosu pro českou i pro rakouskou stranu, ani o tom, jaká je škoda, že dosud nevyšla česky, nýbrž o jejím objektu – o Vídni. Přináším hrstku neurovnaných impresí z Vídně konce roku 2005, hrstku drobečků z dřívějšího hlavního města dřívější monarchie, z dřívějšího hlavního města mnoha národů, mezi nimi také nás, Čechů.

Rozměry svobody

Spittelberg voní punčem a také trochu česnekem: mladý muž před Atélierem Jan smaží a prodává cmundu a tu si nelze bez česneku představit. Na počátku osmdesátých let století už minulého s tím tady začal majitel ateliéru Jan Brabenec se svou ženou Tamarou a vida, česká cmunda se na Spittelbergu ujala a zachovala až do dnešních dnů. Kousek níž je Kirchberggasse a v ní hotel Maria Theresia. Čiperné, úslužné Malajky tam dolévají hostům ranní kávu a doplňují prázdá místa po snězeném tím, co se ještě sní. Jakpak nás asi vidí svýma cizokrajnýma očima? A co si o nás myslí? – Myslím, že by bylo dobré vědět, jaký je na nás pohled jinýma očima...

Vídeň je mým městem i přesto, že jsem se tu nenarodil a v jejích zdech a ulicích pobýval pouhých šest roků a dva měsíce; dostatečně dospělý jsem byl do Vídně vržen osudem s ženou a dětmi a pak zase s celým tím krámkem, mit Kind und Kegel, táhl dál. Vídeň je mým městem proto, že jsem tu našel svobodu. Ach, co je to svoboda? Lze něco takového definovat? Může mít svoboda absolutní rozměr? Tenkrát jsem věděl přesně, i bez definice, co je to nesvoboda, v totalitním Československu se mne každodenně dotýkala, měl jsem ji zarytou pod kůží i v duši. A jejím opakem je svoboda – k čertu s definicí, k čertu s absolutnem. Svobodu každodenní, žitou svobodu mi v květnu roku 1977 poskytla Vídeň, stala se mi otevřenou bránou do zapovězeného světa.

Tenkrát jsem nesměl zpátky, vrátka zaklapla. Tenkrát jsem nevěřil, že se budu moci vrátit. Naštěstí to nebylo navždycky a já jsem se po letech vrátit mohl. Dneska si vykračuju po Vídni jako host s botami vyčištěnými automatickým čističem bot hotelu Maria Theresia, kde Malajky k ranní kávě přidávají tajemné exotické pohledy a my Středoevropané vůbec netušíme, co se za nimi skrývá. S rukama v kapsách bloumám městem, které mám rád a nejsem na něm závislý. Cítím se dobře i přesto, že nevím, jak bych ostatní přesvědčil o tom, že literární dílo by mělo být pravdivé... Že bychom se o to měli aspoň pokoušet. – Ale co je, k čertu, pravda?

Někteří lidé spílají místu, na němž se jim stala křivda, kde byli neúspěšní, kde s nimi osud zacloumal, jako by místo mohlo za jejich neštěstí. Vždyť totéž by je třeba čekalo kdekoli jinde... Nespílám žádnému místu, na němž jsem pobýval, vždyť jsem tam zanechal část času ze svého přídělu, o němž nevím, kolik mi ještě zbývá. Šest let a dva měsíce života není málo. Ve vyčištěných botách se dnes pokouším sledovat stopy, které jsem tu zanechal.

Nostalgická procházka

V Siebensterngasse je elegantní krám s uměleckými předměty. Za výkladní skříní zručně namalovaný Beethovenův portrét se zarputilým výrazem ignoruje dění v nevlídné prosincové ulici. Na vyleštěném stolku stojí dvě modré vázy, dvě rodné sestry neobvyklých tvarů, z fajánse. Připadly mi důvěrně známé. Ano, tady někde by měl mít krámek můj krajan Vladimír Fiedler a tyhle dvě vázy, to byly před čtvrt stoletím hromádky střepů, které jsem pro něj slepil dohromady. Živil jsem se tenkrát ve Vídni slepováním střepů. Z přeplněného krámku se stala elegantní Galerie u zeleného sloupu s vybranými kousky a z ustaraného vetešníka zavedený, úspěšný antikvář. „Předevčírem jsem ty dvě vázy vytáhl na světlo boží, ani nevím proč. Jako bych tušil, že se objevíš!“

Ve vyčištěných botách musím ještě vzdát hold panovnici, po níž je pojmenován hotel, můj dočasný příbytek pro cizince. Mezi dvěma muzei Maria Theresia obklopená suitou trůní tak vysoko, že do její monumentální habsburské tváře dohlédnu jen stěží. Četné reformy zavedla i k dobru mých předků a její synek tolerančním patentem přinesl nám evangelíkům ve své říši důstojnější existenci. – Navzdory vlhkému sněžení narůstá před vchodem do Uměleckohistorického muzea fronta návštěvníků výstavy Franciska Goyi. Císařovně se ukloním jen mírně, abych to jako demokrat s úctou k monarše nepřehnal, minu frontu na umění, projdu Hradem a ve vnitřním městě, v 1. okrese naslouchám klapotu koňských kopyt, hrkotu kol kočárů z dávných dob, nyní pro turisty. Na Petrském náměstí pod pamětní deskou T. G. Masarykovi – taky jsem na její zřízení upustil jakýsi grošík – mě zkasírovala sestřička s maltézským křížem na pláštěnce a bíle smaltovanou kasičkou v ruce. „Wozu?“ zeptal jsem se, abych věděl, jaké dobré věci má dvě eura poslouží. „Für die Malteser,“ odpověděla, ani nemrkla. Z toho jsem měl usoudit, že to nebyla marná investice.

Přejdu most přes Dunajský kanál, uprostřed stojí bronzová Bohorodička (byl jsem u toho, když ji tam někdy kolem roku 1980 instalovali), a jsem doma, ve Druhém okrese. Důstojně kráčím kolem nových Dianiných lázní, uličkou Liliového pramene, kolem gymnázia, kde jsem poprvé v životě svobodně volil, a už jsem na Grosse Sperlgasse, s hlavou zvrácenou hledím do oken v nejhornějším patře rohového secesního domu, jako bych očekával, že se v některém kdosi objeví, nebo ještě lépe, že se na balkonu otevřou dveře a někdo mi zamává a ten někdo budu já, tak jsem mávával dětem, když se vracely ze školy nebo z parku Augarten celé uřícené... – Nemohl jsem být dole na chodníku a zároveň nahoře na balkonu, bydlí tam Součkovi a v tuto dobu nebývají doma. A tak jdu dál, potkávám ortodoxní Židy s černými klobouky na hlavách jako tenkrát, když jsem šel tudy poprvé. Jakýma očima vidí své město oni a co si dnes myslí o svých sousedech? Na Taborstrasse je vyhloubena hlubokou jáma přes celou křižovatku s Obere Augartenstrasse, ozývá se odtud rachot strojů, v podzemí se odehrává cosi významného.

Naše hlavní město

Prostě mi to nedá, musím do Prátru; vždyť tenkrát jsme na nádraží Praterstern vystoupili z vlaku a Obří kolo nám bylo znamením. – Bist du schon mal Riesenrad gefahren? – Za první peníze jsme se na něm svezli, celá rodina: celá Vídeň jako na dlani. – Na bizarní ostrov atrakcí zvolna padá mokrý sníh; kolotoče, horské dráhy, vznášedla a houpadla, střelnice a bludiště, strašidelné hrady bez lidí ztrácejí smysl, jsou tu ztraceny samy mezi sebou, surreálné, hřmotu a lesku zbavené. Schoulené do sebe mlčí, aniž by se ptaly po smyslu své existence, vyčkávají příznivějších časů, kdy pánové Kolarik & Buben znovu otevřou Švýcarský dům a začnou čepovat budvar a grilovat vepřová kolena žíznivým a hladovým. – Dočkejme času jako husa klasu, zjara zas v Prátru stromy rozkvetou...

Dnes bloumám nostalgicky Vídní po intimně známých místech v botách strojem vyčištěných v hotelu Maria Theresia a vidím poněkud jiné město a poněkud jinak než před léty. Už zmizel krámek uhlíře, v němž jsem kupoval koks v papírových pytlích, abychom se v zimě ohřáli; pod tržištěm, kam jsme chodili pro brambory, maso, květiny a víno, vybudovali podzemní garáže, vyrostly tu nové domy, lidé si oblékli jiné šaty, šilinky se proměnily v eura a já se pídím po jakési pravdě... Jako by byla jediná a pro všechny, jako bych, pošetilý alchymista, hledal ve Vídni kámen mudrců.

Samozřejmě by nám byli v komunistické škole nejraději zapřeli, že jsme kdysi byli součástí velkého a významného středo­evropského státu, že v Říšské radě zasedali i čeští poslanci, že Vídeň byla také naším hlavním městem. Tohle nám zapřít nemohli, tak nám aspoň zamlčeli spoustu historických skutečností. Perfidní lež, kterou nám vtloukali do hlavy, spočívala v jednostranném pohledu, v pokřivení reality, v jejich manipulování „pravdou“: útlak, žalář národů, tři sta let poroby, arogance Vídně, naše nesvéprávné postavení v monarchii, všechno bylo špatně, všechno proti nám. Dostalo se nám jednostranných informací, totalitní režim zacházel s dějinami jako s tvárnou hlínou, aby mohl manipulovat naším myšlením. Lež byla vydávána za pravdu, žádná pluralita, žádné pochyby. Co s tím? – Možná, že se s jednou, jedinou pravdou žije snadněji, a nemusí být ani pravdou pravdoucí; odpadnou pochyby a s nimi zmizí spousta starostí. A z toho jsme si vytvořili o své minulosti chybnou představu. – Jenže dějinám utéci nelze, a co se stalo, nemůže se odestát...

Idyla kouzla zbavená... Christa Rothmeierová vytvořila důležitou knihu: jak pro Vídeň, kvůli sebereflexi, tak pro nás, pro Čechy, také kvůli naší sebereflexi. Na základě hlubokých znalostí české literatury posbírala, z velké části přeložila a dala do souvislostí texty českých autorů o Vídni v průběhu uplynulých 160 let. Jsou to pohledy rozmanité: laskavé i zlovolné, zábavné i závažné, se snahou po objektivitě i zcela subjektivní, pokryté patinou času i docela čerstvé. Je to portrét města, v němž padala významná rozhodnutí, ve kterém žili pospolu lidé rozmanitých národů, obraz města mimořádného v dějinách Evropy, sbírka pohledů, které by bylo škoda pominout. Touto knihou Christa Rothmeierová svým Vídeňanům připomíná, že jejich město je výslednicí společné práce mnoha národů, které tu žily a žijí i nadále, že není pouhým shlukem staveb a komunikací, nýbrž živoucím organismem, který nelze jednoznačně interpretovat.

A nás Čechy by tato kniha mohla upamatovat na to, že jsme byli kdysi součástí významné středoevropské velmoci, na jejíž velikosti jsme se také podíleli, tak jako se dnes začínáme (váhavě) podílet na uskutečňování velké evropské myšlenky.

Autor je spisovatel.