Gregg Hurwitz, David Finch
Batman: Temný rytíř 2. Kruh násilí
Přeložil Petr Zenkl
BB Art, 2014, 160 s.
V roce 2011 se nakladatelství DC rozhodlo restartovat všechny své aktuální superhrdinské komiksové řady. Součástí nového vydavatelského plánu, pojmenovaného The New 52, se staly i dvě nové řady s Batmanem, které nyní v češtině vydává BB Art. Vedle cyklu Detective Comics je to také řada Temný rytíř, jejíž druhá část vyšla letos s podtitulem Kruh násilí. Cyklus byl svěřen kreslíři a scenáristovi Davidu Finchovi, který do DC přešel z nakladatelství Image. U prvního dílu, jenž nesl podtitul Temné děsy, se Finch částečně podílel na scénáři, druhou část už jen kreslí a scenáristou je Gregg Hurwitz. Řada Temný rytíř se evidentně snaží směřovat batmanovské univerzum do polohy temného thrilleru. Hurwitzovi se to v Kruhu násilí daří o dost lépe než scenáristům prvního dílu. Příběh, v němž Scarecrow unáší děti, aby na nich prováděl experimenty se strachem, má klasičtější, ale také efektivnější gradaci a sevřenější děj než nevyrovnané Temné děsy. Zároveň ale nabízí jen další slušnou, ale nijak originální variaci na téma „psychoanalýza Batmana“, které už mnohem lépe zpracovaly tituly Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě nebo Kameňák. Nadprůměrná je ale rozhodně Finchova kresba s rozmáchlými tahy a rozbitou kompozicí panelů na stránce, typická pro publikace Image. Celkově tento komiks nijak výrazně nevybočuje z průměru batmanovských dobrodružství a jeho české vydání především dokládá proslulost této postavy i u našich čtenářů.
Antonín Tesař
Geoff Johns, Gary Frank
Batman: Země jedna
Přeložil Darek Šmíd
Crew 2014, 144 s.
Superhrdinský žánr v komiksu je už asi navěky odsouzen k restartům. Pro nové generace čtenářů je třeba postavu znovu představit a očistit ji od nánosu minulých dobrodružství. Scenárista Geoff Johns a kreslíř Gary Frank v roce 2010 restartovali Supermana (Superman: Utajený počátek) a o dva roky později i Batmana. Výsledkem (nejen) jejich spolupráce má být ale celý superhrdinský vesmír, a tak se kromě pokračování Supermana chystá v této řadě další Batman a výhledově i Wonder Woman a nepříliš známí Teen Titans. Jednou z premis Země jedna je, že superhrdinou se člověk nerodí, musí se jím stát. Batmanovy speciální schopnosti tu jsou výsledkem tréninku a technologických vymožeností. Ale i těch je v příběhu poskrovnu: nečekejte batmobil ani batcave. Významnější úlohu dostal Batmanův komorník Albert, válečný vysloužilec, adoptivní rodič a zejména trenér. Stejně jako v původním Batmanovi se tu dočkáme pomsty za smrt rodičů, která je ale politicky daleko zapeklitější. Důležitou roli tu hraje komisař Gordon, naopak Joker se zřejmě zapojí až v pokračování, jež je naplánováno na rok 2015. Tenhle restart je spíše než mladým čtenářům určen dospělým, kteří si na superhrdiny příliš nepotrpí, ale zároveň na Batmanovi a jeho dobrodružstvích vyrostli a rádi by se k nim vrátili.
Jiří G. Růžička
John Hemingway
Hemingwayové – skrytá tvář jedné rodiny
Přeložil Šimon Daníček
Paseka 2014, 232 s.
„I když se otec oblékal jako žena, dá se říct, že ho zajímal kdokoli pod třicet se dvěma nohama a dělohou,“ píše vnuk slavného spisovatele. Jediná vytržená věta naznačuje, že kniha přidává k rodinné anamnéze Hemingwayů několik zajímavých údajů a pár podivných rysů přibylo i do kanonizované podoby tvůrce maskulinní literatury. Kniha Johna Hemingwaye ovšem zaujme především díky napětí mezi osudem autorova slavného děda a celkem neslavným osudem jeho otce. Milovník býčích zápasů, míchaných nápojů, lovu a zřejmě i všech ostatních chlapáckých zálib dokázal svým literárním dílem ve své době definovat nového muže nebo přinejmenším změnit pohled jedné generace na popíjení v baru. Netečné utrácení času i peněz bylo v dobách dostatku heroickou evidencí nevyhnutelné životní porážky. Také spisovatelův transsexuální syn, který po chirurgické změně pohlaví nakonec zemřel v ženské věznici, holdoval nebezpečným libůstkám. A i když se to nezdá, i on ztvárnil nový typ muže s kuráží. Nebezpečné není jen safari. Chodit do kovbojských barů na americkém maloměstě v blond paruce a ženských šatech, vracet se z večírků s kalhotkami v ruce, zplodit sedm dětí a se čtvrtou manželkou žít jako žena, ovšem jen s jedním prsním implantátem – tak vypadalo válečné území muže druhé poloviny 20. století. Ovšem toto hrdinství se ve společnosti příliš neujalo. Kolik mužů svádělo ženu nalíčených a v sukni? A kolik z nich ji svedlo? Je to pořád to samé: strach o koule, i když jsou malé.
Billy Shake jr.
Paul Babiak, Robert D. Hare
Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce
Přeložila Zuzana Gabajová
Academia 2014, 256 s.
Cílem psychologů Paula Babiaka a Roberta D. Hareho ve studii Hadi v oblecích je především poradit korporacím, jak vytrénovat zaměstnance, aby obstáli v souboji s „psychopaty“, kteří údajně infiltrují prostředí byznysu zejména tam, kde jsou velká rizika a velké zisky. V knížce se střídají pseudoliterárně vyprávěné příklady z praxe s odbornými pasážemi o psychopatologii. Psychopati, na něž se autoři zaměřují, jsou vylíčeni jako lidské zrůdy, které postrádají jakýkoli soucit s ostatními. Zároveň jde o schopné manipulátory, jež velké ambice ženou vzhůru firemními hierarchiemi. Necitlivost jim podle autorů dává ve firemním prostředí takřka nadpřirozené schopnosti. Dokážou využívat děr v systému, vytvářejí si síť spojenců a důležitých přátel a umějí udělat dobrý dojem. Díky tomu vydrží velmi dlouho maskovat absenci loajality i mizerné pracovní výkony. Povzdech autorů, že „ve světě byznysu jsou bohužel i tací, pro které výhody plynoucí z nadřízeného postavení převážily nad smyslem pro morálku“, naznačuje, že otázka, zda současná podoba kapitalismu náhodou nenahrává úspěšnosti „zlých“ lidí, zůstane nezodpovězena. A tak se musíme spokojit s konstatováním, že výměna byrokratické formy řízení za štíhlejší a pružnější organizaci v sedmdesátých a osmdesátých letech umožnila snadnější postup nezodpovědným lidem. Víc se zřejmě od publikace nepřesahující rámec příručky pro zaměstnance velkých firem ani nedá čekat.
Pavel Šplíchal
Strážci Galaxie
Guardians of the Galaxy
Režie James Gunn, USA, 2014, 122 min.
Premiéra v ČR 31. 7. 2014
Desátý film produkovaný filmovou pobočkou vydavatelství Marvel se výrazně liší od předchozích titulů soustředěných kolem superhrdinského týmu Avengers. Tentokrát se jedná o adaptaci méně známé komiksové série, nejde o superhrdinský příběh, ale
o sci-fi a snímek je pojatý jako komediální space opera pro osmdesátkové a devadesátkové nostalgiky. Sebeironie je sice jednou z důležitých součástí marvelovských filmů (i komiksů), Strážci nicméně jdou za sebeshazující hlášky, které jsou základem humoru ve většině dosavadních snímků z univerza tohoto vydavatelství (v čele se skvělým Iron Manem 3). Komediálně jsou totiž stylizované především hlavní postavy, jejichž charakteristiky jdou přímo proti nadlidským atributům superhrdinských filmů. Členové týmu Strážců Galaxie si zpravidla na hrdiny pouze hrají (jako Peter Quill alias Star-Lord), případně jsou definováni nějakým deficitem (Drax nechápe metafory, Rocket je mýval a Groot oživlý strom, který říká jen jedinou větu). Dalším nostalgickým prvkem je samozřejmě osmdesátková cheesy music – Star-Lordova záliba v této hudbě je rovněž Star-Lordovým komickým atributem. Filmu se navíc daří vytvořit svět, který navazuje na vizualitu popkulturních sci-fi
z osmdesátých let (např. série hraček He-Man nebo řady arkádových videoher), aniž by sklouzl do stupidity jejich pozdějších hraných adaptací jako Street Figter nebo Power Rangers. Každopádně tenhle pokus expandovat mimo zavedenou superhrdinskou značku patří k nejlepším titulům filmového studia Marvelu.
Antonín Tesař
Jiný Kyjov
Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, 15. 6. – 31. 8. 2014
Na loňský projekt Tichý for Artists, Artists for Tichý navázala Galerie Středočeského kraje výstavou Jiný Kyjov / Alternative Gaya. Kurátor se v novém projektu nesoustředil na přední umělce, ale na čtveřici neznámých autorů – Gertrudy Gruberové Goepfertové, Květoslava a Zdeňka Vašíčkovy, Rudolfa Jičína – a Miroslava Tichého. Právě jeho přítomnost má dodávat výstavě punc neotřelého objevování neprávem opomenutých tvůrců. Bohužel v mnoha ohledech se kurátorské praktiky zúžily na marketingová rozhodnutí, jež mají projektu zajistit přitažlivý mediální obraz. Dobrým příkladem je právě tvorba Tichého. Ačkoli je prezentována coby hlavní tahák, skutečnost návštěvníka poněkud zklame. Světélkem v temnotách, v tomto případě v matoucím výstavním prostoru, však může být fakt, že namísto dobře známých fotografií si lze tentokrát prohlédnout Tichého malby. Zbývající čtyři umělci jsou představeni zcela neproporčně. Gertrudě Gruberové Goepfertové, o níž katalog prozradí jen základní životopisné údaje, je věnováno prostoru nejvíce. Avšak na rozdíl od děl ostatních tvůrců, jež jsou vzájemně konfrontována, takže alespoň částečně vynikne sdílená poetika brikoláže, jsou její malby vystaveny zcela odděleně. Projekt ovšem neselhává jen při hledání společných rysů jednotlivých tvůrců, mnohem závažnější je neschopnost ukázat jedinečnost jejich osudů. Jiný Kyjov tak ve výsledku není čitelnou zprávou o místě, s nímž jsou svázány vnitřní světy představovaných umělců, nýbrž divnou výstavou o divných lidech.
Jitka Šosová
Colours of Ostrava
Ostrava, 17.–20. 8. 2014
Návštěvnost Colours of Ostrava každým rokem stoupá: letos pořadatelé ohlásili čtyřicetitisícový rekord. Na tom samozřejmě není vůbec nic špatného, ale souběžně s přibývajícími davy se profil přehlídky nutně posouvá. Od prvního ročníku (2002), zaměřeného hlavně na world music, změnil festival dvakrát místo konání a postupně se rozšiřovalo jeho dramaturgické zaměření. Nikdy se však nezpronevěřil své tradici a nikdy také nenastávaly problémy s organizačním zvládnutím: areál ve Vítkovicích, kam se festival přesunul v roce 2012, je rok od roku lépe vybavený a na harmonogram koncertů se dá vždy spolehnout. Na letošní ročník se bude vzpomínat hlavně kvůli vystoupením několika opravdu výjimečných, nadčasových osobností – nespornými vrcholy byly především koncerty francouzské zpěvačky Zaz a Roberta Planta se skupinou The Sensational Space Shifters. Záběr festivalu byl ale mimořádně široký: při procházení areálem byla slyšet komerce i avantgarda, dřevní blues i techno, cimbálovka i africká hudba; nechyběly ani filmy, divadla, besedy. S nárůstem počtu pódií se pozornost posluchačů zákonitě drobí a není vůbec divu, že mnozí vyhledávají spíše menší, vyhraněné scény, jako třeba Full Moon Stage nebo Gong Vítkovice Stage. Právě na menších pódiích se i tentokrát dalo najít mnoho nečekaně příjemných překvapení: příkladem může být londýnská skupina The Great Malarkey, která svou divokou energií na stanové Drive Stage naprosto strhla publikum. Takoví muzikanti se do Ostravy jistě budou vracet.
Jaroslav Riedel
Master’s Hammer
Vagus Vetus
CD, Jihosound 2014
Dva roky po hitovém albu Vracejte konve na místa se zasloužilá blackmetalová skupina typografa Františka Štorma vrací a navazuje přesně tam, kde skončila předchozí deska. Skřehotavý vokál, ostré kytary, kulometné bicí, (sebe)ironický přístup k hudbě, textům i žánru a nečekaný smysl pro humor. Práce se strukturou písní je o něco rozmanitější, nástrojový rejstřík je bohatší, ale zároveň album více navazuje na žánrový kánon. Prastarý vágus se tu „toulá krajinou/ člověkem zhyzděnou“ a výboji své laserové špacírky chce „vymazat betonové nadjezdy/ a zlikvidovat všechny svítící objekty/ aby bylo vidět na hvězdy“. Cthulhu z předchozího alba se skryl na mořské dno (i když různí trogloditští běsové a „bytosti zelené“, jejichž „mocným chapadlům se lidstvo neubrání“, jsou zde stále přítomní) a mezi fantaskními náměty najdeme třeba koláž z dekadentního díla Jaroslava Panušky, tradiční chválu na konopné drogy a značné množství nebožtíků. Dojde i na blackmetalovou mytologii: například v písni Pod vrstvou prachu se po více než dvaceti letech v jedné krabici najdou dopisy od slavné oběti i jejího vraha – Euronyma a Grišňáka alias Varga Vikernese, členů skupiny Mayhem. Ale když už se v textu objeví opravdu plnohodnotný metalový námět, končí zpravidla pitoreskně, jako třeba v písni Na kanibalských jatkách, v níž je vykresleno netradiční řeznictví s půlkami lidských figur: „Postmortální flatulenci svěrač slabý ufoukne/ neškrtat a nerozsvěcet sic nám to tam vybouchne.“
Jan Gebrt