Není chleba. Co dělá vláda? Co dělá strana? Jak to řídí, že není chleba? Klade si v kapitalismu někdo takovou otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne spojovat svoji vládu s pekařem, že neupekl chleba. Člověk má svobodu, může nadávat, může si říkat, co chce. Ale taky může přijít o práci a řekne se mu, spánembohem, já tě nepotřebuju, mně klesla výroba. Je to právo soukromého podnikatele, právo majitele, právo kapitalisty.
Ale i jinde probíhají, tak jako u nás, složité procesy. Velice složité procesy. Není ta přestavba jednoduchý proces, není. To je proces, abych tak řekl, v kterém se ne každý dost vyzná, a proces, do kterého mohou vstoupit nepřátelé. A vypadají přitom jako přátelé.
Proto se musíme velice věnovat těmto otázkám. Mám na mysli ideologickou práci, osvětlovat tu naši cestu, naši minulost i tu naši přítomnost. Nedovolit, aby to někdo zkreslil a vydával celou historii za souhrn omylů. Prostě musíme stavět na tom pozitivním a jít dál.
A my jsme to trochu přehnali, my už jsme příliš zpohodlněli. Jinde se musí lidi rvát. I v kapitalismu. Ale u nás ne, u nás je to piánko. S tím se musíme rozejít, soudruzi. To žádnou životní úroveň nezvýšíme! Potřebujeme výkonnou, dobře organizovanou ekonomiku, dobře organizovaný život, vzájemnou náročnost, naplno využívat pracovní dobu…
Dnes je nespravedlivé rovnostářství, krajně nespravedlivé! To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Ano, zamyslet se – kde, co a jak. Jestli dáváme někomu malou hospodu, nějakou, kde jsme měli jednoho člověka a platili jsme ze státní pokladny každý měsíc čtyři tisíce ztráty za tu hospodu, tak je asi lepší dát ji jemu. Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací.
Nedávno říkal na poradě Ceauşescu: my jsme si půjčili jedenáct miliard dolarů. Kůži z nás dřeli. Diktovali, co máme dělat. Přesně nám určili, jak a na co to použít. Zaplatit jsme museli dvacet miliard. Ne jedenáct. Dvacet! To jsou úroky a splátky. A úroky byly osmnáct procent. Osmnáct procent! Tedy prakticky za pět let vrátíte dvakrát tolik, co jste si půjčili.
Proto jsou tam ty složitosti a ty problémy.
Ano, oni se budou snažit vidět pomoc ze Západu, poněvadž mluví o lidských právech, mluví o demokracii. Ale používají politiky biče a cukru. Vy budete dělat, co my chceme, a dáme vám půjčky, dáme vám peníze, odložíme vám splátky, snížíme embargo na dovoz určitého zboží a tak dál. Tímhle způsobem chtějí rozdělovat a panovat.
Nečekejte od nás, že my otevřeně budeme provádět kritiku situace v spojeneckých zemích. Budeme to vnitřně vysvětlovat, ale nepůjdeme cestou zhoršování vztahů mezi spojeneckými zeměmi na bázi takovéto někdy až neuvážené kritiky. A to požadujeme i od nich. Prostě nesmíme dělat nic, co by naše společenství dál oslabilo, co by vytvořilo podmínky, aby nás, jak se říká, rozbratřili, ty síly aby nás rozdělily.
Vždyť my dobře víme, v Praze či jinde, kolik je tam špíny! Tedy ve vzduchu, mám na mysli. To můžeme změřit, víme to, nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. Mám na mysli různá ekologická hnutí. Ale my potřebujeme, aby se sebrali a šli vyčistit konečně ten potok. Pomohli, ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli.
Mnozí lidé si demokracii pletou s tím, že oni budou jen kritiky a ti druzí že jsou povinni vykonávat, co oni si přejí. Ne. Demokracie je diskuse. A většina rozhodne. A příslušné orgány rozhodnou. A rozhodnou v rámci zákonů.
Ale hledat toho viníka. Soudruzi, ano, každý z nás udělal nějakou chybu. Ono to není tak jednoduché, zítra se stát ministrem a řídit ministerstvo. Musí nabýt nějaké zkušenosti, musí být způsobilý se v tom pohybovat. To rok, dva trvá. Než pozná, co má vlastně řídit a co má ovládat. Proč ta složitost v naší zemi? Protože my řídíme ekonomiku. Tedy víceméně jsme za všechno jakoby odpovědni. Ale vždycky kladu otázku: čí to je vláda? Je to komunistická vláda, komunistická! Byla, je – a bude. Ve své podstatě. Když vláda bude pracovat špatně, tak to odnáší komunistická strana a nejde to na nikoho svést. Nejde začít nějakou novou éru a říct: teď to bude všechno jinak, já to zařídím.
Složité záležitosti to jsou…
A proto je tak důležitá podpora zespodu, abychom mohli říct: to je lid, kdo žádá. A my s tím souhlasíme, s tím lidem, my plníme jeho vůli. A ne abychom tam byli sami, jak kůl v plotě, neměli jediné slovo podpory. Podívejte se na Sovětský svaz, co se tam děje v těch národnostních problémech. Tam se lidi zabíjejí! Máme my zapotřebí tyto otázky v takové složité době nastolovat?
A za druhé, pokud jde o Havla. My si myslíme, že je třeba víc mlčet v té otázce. Poněvadž Havla oni si vybrali za praporečníka. Čím víc my ho budeme mlít a čím víc my ho budeme pronásledovat, tak tím větším hrdinou on bude. Druhá věc je, jestli ho někam pustíme. Nikdo takový slib nedal. Pan Genscher o to požádal a my jsme to vyslechli. A nechali bez odpovědi. Řekli jsme: zvážíme. Co se budeme o takové věci hádat, ne? To je naše záležitost nakonec, jestli Havla pustíme nebo nepustíme. No, je jasné, že ho tam nepustíme.
Autor je spisovatel.