Zadržení kontrabandu obsahujícího více než 7,5 tuny kokainu v přístavu Trujillo v severním Peru vzbudilo na přelomu srpna a září chvilkovou pozornost médií celého světa. Jde o dosud největší množství zabavené drogy v dějinách země. Případu se z různých úhlů věnuje peruánský deník La República. V článku z 1. září přináší poznatky protidrogové policie: hlavou operace byl mexický drogový boss „El Duro“, jehož lidé v Peru založili firmu, která se oficiálně měla zabývat vývozem uhlí do Evropy; společně s uhlím však na loď naložili rekordní množství kokainu produkovaného v andských údolích. Podle deníku stojí v Trujillu kilogram kokainu pouhých dvanáct set dolarů a zisk drogových mafiánů by v případě úspěšného prodeje v Evropě představoval přinejmenším desítky milionů dolarů. Mirko Lauer, spisovatel a novinář českého původu, ve sloupku z 2. září upozorňuje, že zadržení byť rekordního množství drogy neřeší svízelnou situaci severního Peru s jeho vysokou mírou násilí a ekonomické závislosti na obchodu s drogami: „Praktická otázka zní, zda zadržení zboží oslabí mezinárodní drogové organizace, a dále, kam až by musel stoupnout podíl zadrženého zboží, aby bossové ztratili odvahu provozovat své obchody. Obrovské výdělky z této činnosti bohužel napovídají, že bossové vytrvají a ztráty při zabavení jen přičtou k položce nutných výdajů.“
Sousední Chile se připravuje nejen na hospodářské a školské reformy ohlášené sociálnědemokratickou prezidentkou Bacheletovou, ale také na jedno výročí: 5. září se dožívá stovky let básník a matematik Nicanor Parra, nejvýznamnější žijící chilský autor a držitel Cervantesovy ceny. Se svým přes šedesát let rozvíjeným projektem „antipoesie“, tedy poetiky postavené na ironii, hovorové řeči a rozrušování literárních forem, je Parra živoucí legendou. Deník La Tercera jej v článku z 23. srpna nazývá „národním antibásníkem“ a vypočítává chystané kulturní akce k jubileu s názvem „národní Parrafráze“. Tentýž list přinesl o týden později článek Roberta Careagy, který se vrací k některým kontroverzím Parrova života v sedmdesátých letech (kdy byl již šedesátníkem): v roce 1970 měl cestovat na Kubu, letěl však nejprve do Washingtonu na takzvaný čaj s Nixonovou. Autor upřesňuje, že „ve skutečnosti Parra z rukou manželky Richarda Nixona nepřijal šálek čaje, ale knihu básní Elizabeth Bishop. Byl však 15. duben 1970 a probíhala válka ve Vietnamu, (…) byla to jiskra, která zažehla hranici, pozvání z Kuby bylo okamžitě odvoláno.“ I mnoha chilskými intelektuály – a levicí zvlášť – byl tento akt vnímán jako zrada. Nixon ostatně o pár let později podporoval Pinochetovo násilné svržení Allendovy demokraticky zvolené vlády. Parra se po puči stáhl do ústraní a teprve po letech se stal otevřeným kritikem diktatury. Stoletý Parra jako by tedy sám zosobňoval některé kontradikce chilských dějin. Připomeňme, že v češtině vyšel výbor z antibásní Nicanora Parry pod názvem Básně proti plešatění v překladu Petra Zavadila.
Vedle stých narozenin Nicanora Parry zažila Latinská Amerika také kulaté výročí většího geopolitického dosahu: 15. srpna uplynulo sto let od otevření Panamského průplavu. Tato stavba proměnila mapy světového obchodu, stála u zrodu nezávislosti Panamy a posílila pozice Spojených států. V článku Hořkosladké oslavy sta let Panamského průplavu z 16. srpna se liberální deník El Heraldo ze sousední Kolumbie zabývá širším kontextem výročí a ukazuje, že navzdory oslavám příliš mnoho důvodů k optimismu není. Jedním z problémů je neprůchodnost pro lodě s největší tonáží: „V posledních dvou letech velké námořní společnosti, jako dánský Maersk a tchajwanský Evergreen, ukončily provoz lodí pro čtyři až pět tisíc kontejnerů mezi Asií a východním pobřežím USA a začaly využívat Suezský kanál, kterým oproti Panamskému projdou lodě s více než dvojnásobným nákladem.“ Panama, pro niž aktivity související s průplavem představují pětinu HDP, pracuje na rozšíření kanálu; práce se však zpožďují a náklady značně převýšily původní plány. Jubilejní rok byl také poznamenán květnovou stávkou dělníků. Čerstvě inaugurovaný konzervativní prezident Juan Carlos Varela přesto vidí budoucí Panamu jako „mezinárodní centrum obchodu, logistický uzel s přístavy, dálnicemi a letišti“. El Heraldo připomíná, že nejisté vyhlídky i snahy o expanzi mají ještě jeden důvod: dlouho diskutovaný a Čínou podporovaný konkurenční projekt Nikaragujského průplavu. Ten je zatím pouze na papíře, ale i tak dodal oslavám poněkud hořkou příchuť.
Geopolitice se věnuje ve svém posledním článku nazvaném Buď zvítězí spravedlivé myšlenky, nebo pohroma i Fidel Castro. Osmaosmdesátiletý vůdce kubánské revoluce už publikuje jen velice zřídka, v letošních letních měsících však zveřejnil několik textů v deníku Granma, orgánu ústředního výboru Komunistické strany Kuby. Zatímco jeho bratr Raúl v prezidentském úřadě realizuje po drobných krůčcích určitou ekonomickou liberalizaci, Fidel se v geopolitice drží zavedené linie. Evropa podle Castrova článku z 1. září jen poslušně přizvukuje americkému imperialismu, což se ukazuje v ruskoukrajinské krizi, a představitelé NATO se podle něj vyjadřují stylem nacistů. „Jejich euro, stejně jako dolar, se však zanedlouho stane bezcenným papírem, odsouzeným k závislosti na čínském jüanu a také na rublu, tváří v tvář silné čínské ekonomice v těsném spojení s obrovským ekonomickým a technickým potenciálem Ruska.“ Castro podpořil Rusko už v předchozím článku, v němž obvinil ze sestřelení malajského civilního letounu nad Donbasem ukrajinskou vládu. Dodejme, že Castrovy články jsou zveřejňovány na oficiálním serveru cubadebate.cu a je možné je komentovat; ponechávány jsou však jen souhlasné příspěvky.