Joe Hill
Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy
Přeložil Ondřej Skoupý
XYZ 2013, 400 s.
Syn Stephena Kinga píšící pod pseudonymem Joe Hill se pomalu, ale jistě prosazuje jako žánrová hvězda, tedy v pozici svého otce. Podle jeho druhého románu Rohy letos vznikl film v režii jednoho z nejtalentovanějších současných hororových režisérů Alexandre Aji v hlavní roli s Danielem Radcliffem. Sbírka Bobby Conroy vstává z mrtvých obsahuje jeho rané povídky, které ovšem nepatří vždy do hororového žánru. V mnoha případech jde o fantaskní hříčky na pomezí hororu a pohádky, zasazené do současného městského prostředí. Nejblíže tak má Hillova sbírka nikoli ke Kingovi, ale spíše k Neilu Gaimanovi, kterého ostatně sám autor jmenuje nejen v doslovu, ale i v jednom textu. Většinu povídek přitom spojuje právě odkazování k popkultuře, nejčastěji k hororovému fandomu – titulní příběh se odehrává během natáčení Romerovy klasiky Úsvit mrtvých, jiná povídka pojednává o duchovi, který straší v kinosále, další začíná parafrází první věty Kafkovy Proměny. Do prostředí šoubyznysu Hill zasadil i svůj první román Černá krabice, pojednávající o metalovém zpěvákovi, který v internetové aukci získá krabičku posedlou duchem. Hrdinové románů Stephena Kinga byli často spisovatelé, případně rádi vzpomínali na dětská léta strávená se strašidelnými komiksy či časopisy. V Hillových textech už je vztah k jiným hororům o poznání více fetišistický, což může souviset s tím, že Hill mluví k mnohem poučenějšímu publiku, které je také daleko více zatížené na různé odkazy.
Antonín Tesař
Grant Morrison, Tony S. Daniel
Batman R.I.P.
Přeložil Petr Zenkl
BB art 2013, 215 s.
Dvěma nejslavnějším superhrdinům, Supermanovi a Batmanovi, u nás ročně vychází několik knih v různých nakladatelstvích. BB art nedávno obnovil řadu The New 52, původně vydávanou nakladatelstvím DC. Bohužel plno věcí v komiksu Batman R.I.P. nedává příliš smysl, pokud jste nečetli předchozí Batmany – především ty Morrisonovy, přičemž jediným dostupným příběhem v češtině je Batman a syn. V díle se mihne také Batman z jiné dimenze a neznalý čtenář netuší, zda je pouhým snem nějakého záložního Batmana, nebo co. Na scéně se objeví organizace Černá rukavice, která jako by vypadla z předválečného Rodokapsu. To ale není vůbec nic proti posledním dvěma sešitům knihy, přinášejícím příběh nazvaný Poslední pomazání. Čtenář se marně snaží něčeho chytit – není čeho. Obrázky ani repliky na sebe moc nenavazují, komiks ze všeho nejvíc připomíná filmový trailer. Až když se vrátíte na začátek, pochopíte, že jde o divoké sny Batmanova komorníka Alfréda. Teprve pak si aspoň něco z té skrumáže můžete užít. Čím jste v Batmanovi sečtělejší, tím více toho samozřejmě bude. Takže tato publikace je zřejmě určená především pro pořádné nerdy a geeky, ale proč ne. Hned od začátku zaujmou obrázky Tonyho S. Daniela, které svou prokresleností i stylem trochu připomínají Kevina O’Neilla a jeho Ligu výjimečných. A aby se čtenář recenze dozvěděl to hlavní: na konci to vypadá, že Batman zemřel, ale o supermanech už víme své, takže na tohle mu neskočíme!
Jiří G. Růžička
Matt Ridley
Racionální optimista
Přeložil Petr Holčák
Argo 2013, 375 s.
„Směna je pro kulturní evoluci tím, čím je sex pro evoluci biologickou,“ tvrdí britský popularizátor vědy a evoluční biolog Matt Ridley v úvodu knihy, která podává alternativní pohled na vývoj ekonomiky od doby kamenné až po současnost. Originálně splétá Darwinovu evoluci s ekonomií Adama Smithe a tvrdí, že je to právě svobodný obchod, který přivedl druh homo sapiens k jeho neuvěřitelnému evolučnímu triumfu a ovlivňuje i perspektivy jeho dalšího vývoje. Stejně jako sex vedl k rekombinaci genů místo jejich prostého sdílení, a tedy k rychlejší evoluci, původně jednoduchá směna nástrojů a potravin se postupně vyvinula ve vzájemně výhodný obchod, vedoucí ke specializaci, dělbě práce, ale hlavně k inovacím. Postupná kumulace vědění pak umožnila vznik kolektivní inteligence, díky níž se úspěšné inovace začaly velice rychle šířit. Motorem evolučního vývoje civilizace a lidské kultury je tedy podle Ridleyho směna. Na rozdíl od obvyklých katastrofických předpovědí budoucnosti lidstva je autorův „racionální optimismus“ až provokativně pozitivní. Na základě všemožných dat autor dochází k závěru, že navzdory všem předpovědím špatné budoucnosti (populační exploze, poluce, globální oteplení, bída) se dnes lidstvu, a to nejen na Západě, žije jako nikdy předtím. A co je důležitější, dokládá, že není důvod, proč by tento úspěšný vývoj nemohl dále pokračovat.
Michal Kotík
Čeněk Zíbrt
Pivo v písních lidových a znárodnělých I
Dauphin 2013, 217 s.
Dílo sběratele lidové slovesnosti Čeňka Zíbrta, který na přelomu 19. a 20. století navázal na obrozence, se stalo oblíbeným objektem nakladatelů. Jeho knihy mohou tisknout bez nutnosti placení za autorská práva a spektrum témat, která tento autor obsáhl, je opravdu široké a patřičně bizarní. Dalším znovuvydaným svazkem ze Zíbrtova pera se stal soubor písňových textů, v nichž hraje nějakou roli pivo. Čtenář většinou netuší, jaká melodie k nim patří, čímž popěvky trochu ztrácejí na dynamice a většinou i smyslu. Jsou to vlastně takové básničky, kterým chybí rým a přebývá refrén. Některé motivy (muž chce pít, žena by zase ráda, aby se trochu staral o rodinu), ale i konkrétní nápěvky („Volary, Volary/ kde jsou mé tolary“) se v knize opakují. Do souboru je vložen také text, údajně od Františka Palackého, v němž se dopodrobna rozebírá výroba piva od sladování ječmene po kvašení v ležáckých sklepích. Druhým vloženým textem je divadelní hra Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou od Prokopa Šedivého. Sám Zíbrt v předmluvě říká, že se vyhnul jakémukoli záměrnému řazení písní, prý aby bylo jejich čtení spíše zábavou než vědeckým bádáním. Předmluvu k novému vydání napsal Jakub Šofar, vydavatel připojil abecední rejstřík a pokusil se zrekonstruovat použitou literaturu. Knihu ocení především pivní sběratelé a dá se snad použít i pro pobavení přátel v hospodě.
Jiří G. Růžička
Kolowrat
Pobiť sa/Utiect
CD, Slnko Records 2013
Košická kapela Kolowrat vydala své třetí album s názvem Pobiť sa/Utiect. Dost možná aspiruje na nejzajímavější československou desku letošního roku. Podobně jako v předchozích nahrávkách se produkce této skupiny opírá o silné texty, které si již vysloužily označení „městská poetika“. Ale také hudební složka a neopakovatelná atmosféra živých vystoupení se podílejí na naprosto originální pozici Kolowratu na domácí scéně. Jednotlivé skladby sice na první poslech celkem splývají, nakonec ale přece jen zaujme civilní Ráno, ráno a pak písnička Niki už vie, z níž je patrný silný smysl pro příběh. A píseň Zámok v porceláne, který končí slovy „to jediné, čo nesmie nikdy skončiť,/ je láska“, snad má dokonce potenciál stát se generační výpovědí – otázkou je, které generace. Celkově Kolowrat na nové desce nepřináší nic nového, spíše jen cizeluje svoji hudbu. V produkci Erika Horáka skupina slevila ze surovějších poloh a možná se tak snaží otevřít širšímu publiku. Nicméně jádrem zůstává obsah textů, které kromě vyhraněně civilní poetiky vynikají i neobvyklou snahou hledat pozitivní východiska. Město, současnost a všední den zde nepodléhají dynamice nevyhnutelnosti či bezmoci. Naopak, obhajuje se zde láska, sdílení, prostá radost – ať se nám to líbí nebo ne (počítá se však s první možností). Tak proč se o tomto albu nemluví mimo okruh fanoušků, proč ještě nevstoupilo do debat o umění orientovaném na současnou společnost?
Václav Janoščík
Hobit: Šmakova dračí poušť
The Hobbit: The Desolation of Smaug
Režie Peter Jackson, USA, 2013, 161 min.
Premiéra v ČR 12. 12. 2013
Druhý díl druhé tolkienovské trilogie Petera Jacksona nabízí celkem pátý výlet do fantazijního světa, který už většina diváků tak či onak zná a o němž dobře tuší, jak moc se jim bude líbit. A Šmakova dračí poušť rozhodně nedává mnoho příležitostí dosavadní zkušenost měnit. Nové je na ní ovšem to, že se tentokrát nejedná jen o další efektní a poutavou ilustraci Tolkienova románu. Jackson natáčí hobití trilogii až po Pánovi prstenů, a tak oproti knižní předloze přimíchává do příběhu nové scény, které „připravují půdu“ pro děj původní trilogie. I tím se celá Jacksonova sága snad nejvíce ze současných hollywoodských produktů blíží formátu televizního seriálu. Hobit je útlejší než kterákoli část Tolkienovy prstenové trilogie a díky natažení na devítihodinovou stopáž mohou filmaři věnovat mnohem více času jednotlivým dějovým peripetiím epizodického vyprávění. Filmová Středozemě tak postupně vytváří podobně intenzivní narativní masu, s jakou se musíme potýkat při sledování mnohahodinového seriálu. Opravdu zajímavá ale začne Jacksonova série být v případě, že se režisér po dokončení hobití trilogie pustí do posledního velkého díla Tolkienova cyklu, totiž do Silmarillionu. Tato „Bible Středozemě“, předestírající dlouhé dějiny fantazijního světa, totiž bude na tvůrce klást opět zásadně odlišné nároky než pohádkový Hobit a válečný Pán prstenů. O adaptaci střední části dobrodružství Bilba Pytlíka pak lze říct určitě to, že je mnohem zábavnější se na něj dívat než o něm psát.
Antonín Tesař
Handa Gote
Mission
Alfred ve dvoře, Praha
Premiéra 7. 12. 2013
Paradivadelní soubor Handa Gote připravil v prosinci minulého roku inscenaci Mission, která vznikla na základě novely Williama S. Burroughse Ohyzdný duch. Není to však jediná burroughsovská stopa v inscenaci, Handa Gote totiž pracovali metodou cut-up, tedy pomocí střihů, citací, střetů různých jazyků a kontextů. Jakkoli se může zdát, že tato v jádru dadaistická metoda je do divadelního jazyka z literatury nepřenosná, v tomto případě se ukázala jako naprosto inspirativní. V inscenaci se vedle sebe na scéně setkává rozhlasová hra s naživo animovaným filmem, dryáčnický cirkus s loutkovým divadlem, performance s tancem a výtvarným divadlem, abstraktní hudba s latinskými šlágry. Jistá nespojitost forem a žánrů však naprosto nevede k roztříštěnosti. Handa Gote, jako patrně nejdůležitější a nejinvenčnější soubor nezávislého divadla v Česku, dokázali, že příběh o pirátské komunitě, kolonialismu, likvidaci původních kmenů, trestuhodném zneužívání zvířecí říše a násilí páchaném na lemurech se může zrcadlit ve všech možných formách, a přitom být čitelný a při jisté dávce krutosti až surově zábavný. Díky svému kutilskému přístupu, nezávislosti na institucionálním diktátu, obtížně vystopovatelné příbuznosti s jinými performery, ostentativnímu nehraní a pouhému provádění úkonů na scéně tak soubor v Mission vytvořil skutečně unikátní a na čistě formální úrovni velmi riskantní počin, který lze považovat za divadelní událost nejen loňské sezony.
Lukáš Jiřička
Japonský art brut
Muzeum Montanelli, Praha, 1. 10. 2013 – 17. 1. 2014
Pražské Muzeum Montanelli uvedlo koncem loňského roku další z cyklu výstav art brut. Po výstavách Anatomia Metamorphosis v roce 2011 a Gigantomachie/Outsider art v roce 2012 jsme nyní mohli opět prověřit svou schopnost buď pohlížet na něco neuměleckého jako na umění, nebo vyloučit uměleckou instituci z oceňování ryzí lidské výtvarnosti. Pražská pobočka sdružení abcd ve spolupráci se svou pařížskou sestersko-mateřskou organizací uspořádala výstavu japonského art brut. Tato nová kategorie je důsledkem umělecké globalizace. Ale protože osobní spontánní tvorba musela západnímu konceptu umění dozajista předcházet, jedná se zde jen o galantní hrátky s výměnami pohledů. Rafinované galerijní osvětlení rozvibrovalo expresivní linky počmáraných kartonů (Masao Obata) nebo novin (Yoshimitsu Tomizuka), chladný bílý galerijní sokl ke zraku přizvedl komplikovanou závrať keramického piplání (Shinichi Sawada) a skleněné ctihodné muzejní vitríny přišpendlily chaos nervózní bavlnky (Satoshi Morita) či záhadu štupovaných prsů-klobouků (Yumiko Kawai). Vznešené pasparty (Chiyuki Sakagami) a decentně asimilované rámy (Takashi Shuji) soustředily naši pozornost na pečlivou grafičnost. A tak jsme ve výsledku víc než kdy jindy prověřovali vstřícné souručenství nepřizpůsobivosti a lačnosti po neokoralém – po nové tváři světa.
Aleš Svoboda