insitní umění

Insitní nebo naivní umění, art brut, umění outsiderů, umění v surovém stavu – je vlastně jedno, jak to nazveme. Hlavním znakem této tvorby je kromě emocionality, autenticity a vnitřního puzení k tvorbě především to, že se vzpírá konzervování a vyhýbá se institucím jako čert kříži. Jejím přirozeným osudem je prchavost. Přesto se některé z projevů insitního umění snažíme zachytit. Můžeme se ušklíbat, že podobné čmáranice namalujeme taky, pak se ale rozklepeme strachy před bezedným chřtánem prázdného plátna. Ať už se jedná o literaturu, film nebo výtvarné umění, máme před sebou díla, která nás i přes svou zdánlivou naivitu zneklidňují a která dokážou diváka uzemnit, jak říká kurátorka Terezie Zemánková, ranou na solar. Nad rozbouřenou hladinou neuspořádaných projevů lidské kreativity stojíme celí nesví a marně v ní hledáme odraz vlastního hodnocení. A tak raději následujeme spolehlivé cestičky vzdělání a životních zkušeností, které se odehrály v určitém sociálním prostředí a k rokům stráveným otesáváním stěn vlastního sklepa se svíčkami na klobouku nebo výrobou železobetonových zvířátek na zahrádce mají právě tak daleko jako outsideři ke galerijnímu provozu. Setkání přesto není vyloučeno. Nezbývá než nasadit krk vlastního vkusu.