Žilo by se bez šourku lépe?

Vratislav Effenberger byl výraznou postavou československého poválečného surrealismu, uznávaným a důstojným nástupcem Karla Teigeho. Jeho rozsáhlé dílo zasahuje do mnoha oblastí a žánrů – byl básníkem, prozaikem, dramatikem, literárním, filmovým i výtvarným kritikem a teoretikem, esejistou, editorem a v neposlední řadě neúnavným organizátorem činnosti surrealistické skupiny. Společensko­politické okolnosti mu za jeho života dopřály jen málo příležitostí publikovat v oficiálních vydavatelstvích, a tak je převážná část jeho díla dosud stále dostupná jen v samizdatových edicích či v pečlivě připravených rukopisech. V příšeří šuplíku spočíval i soubor historizujících esejů Republiku a ­varlata, napsaný a uspořádaný v průběhu sedmdesátých let minulého století.

Zánik civilizace a nová surracionalita

Dílo se v Effenbergerově pozůstalosti zachovalo v několika variantách a veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno na pokračování v surrea­­listické revue Analogon v roce 1990 a 1991, pět let po smrti autora. Jednalo se však o „doslovný, nekritický přepis originálního, neupravovaného strojopisu knihy“, jak uvádějí editoři přítomného svazku Šimon Svěrák a Jakub Vaníček. Nové kritické vydání proto nabízí kromě kritické edice Effenbergerovy konečné redakce textu v samostatných kapitolách ještě Autorem vyškrtnuté pasáže a navíc Komentovaný soubor rukopisných poznámek a variant. Připojen je rovněž doslov Františka Dryjeho a Šimona Svěráka, nazvaný Zpověď dítěte svého vzteku.

Samotný text je složen ze tří částí. Ta první, nazvaná Několik pohledů na novější dějiny světa, načrtává ve čtyřech variacích ­příběhy čtveřice tragických linií, procházejících 20. stoletím – jde o příběh bolševického hnutí, které spáchalo říjnové zemětřesní a pod tlakem jurodivé Rusi zdegenerovalo ve stalinismus, historii nacismu Třetí říše, který rozpoutal jatka druhé světové války, peripetie maoismu, jenž byl už jen exotickou karikaturou Marxova projektu, a nakonec dějiny všeobecného úpadku euroamerické kultury, v Effenbergerových termínech „atlantického civilizačního systému“, který dospěl do mrtvolného stadia takzvané konzumní společnosti. Závěrečná, pátá kapitolka první části už jen shrnuje nevyhnutelný důsledek a konstatuje brzký, vlastně již probíhající zánik atlantické civilizace. Ten však podle Effenbergera neznamená konec světa, nýbrž přechod k novému civilizačnímu uspořádání, v němž bude muset dojít ke smíření rozkladných tendencí současné civilizace, tedy ke „zrušení racionalistického dualismu vědomí­nevědomí a k přeměně tohoto zformalizovaného, statického vztahu v jiný, dynamický, tj. dialektický vztah“. Právě tato nová „surracionalita“ prý bude schopna smířit techniku s přírodou a proměnit pesimismus a katastrofismus dnešního reálného pohledu na skutečnost v konstruktivní naději. „Skličující zůstává jen subjektivní stránka věci: časová vzdálenost,“ dodává Effenberger nakonec.

Má vlast

Druhá část, nazvaná Má vlast, rozvíjí tento apokalyptický příběh s dobrým koncem v omezenějším prostoru české či československé kotliny. Pod esejistický skalpel Effenbergerovy kritiky je nejprve položen politický mýtus stvořený ex nihilo autorem České otázky. Mýtus národa, který pak Beneš dovleče až do Stalinovy náruče. Rokem 1948 se v Effenbergerově podání jen prohlubuje domácí marasmus importem zvyklostí neofeudální stalinské byrokracie. Proto „obrodný proces“ roku 1968 v této perspektivě nemohl nabídnout žádnou reálnou strukturální změnu společnosti, ale byl pouze dočasnou krizí, jež vedla toliko k výměně figurek v rámci byrokratické vrstvy. Speciální kritice jsou v následující etudě podrobeni čeští intelektuá­lové – výčet je široký a zahrnuje například Eduarda Goldstückera, Karla Kosíka, Milana Kunderu, Ivana Svitáka či Roberta Kalivodu. Závěrečné shrnutí jejich situace a odůvodnění jejich všeobecné neschopnosti je prosté: „Chybí jim hodnotová orientace, která je základem životního slohu. Neměli odvahu k jejímu vytvoření… Nedokázali přijímat rizika, vydávající všanc jejich duševní i fyzickou existenci.“ Ani k Chartě 77 nechová autor přemrštěné sympatie, o čemž svědčí už titul kapitolky jí věnované: „Co můžeš – urvi, co nemůžeš, zkurvi!“

Následující oddíl, nazvaný Nepravděpodobné souvislosti, obsahuje tři pravděpodobně nesouvisející kapitolky. Nejprve srovnání mobilizačního sebeupálení Jana Palacha s činem Olgy Hepnarové, která v červenci 1973 najela nákladním autem do skupiny lidí čekajících na pražském chodníku na tramvaj s úmyslem zabít jich co nejvíc. Oba skutky chápe Effenberger jako protestní gesto. Zatímco Palachův čin byl „výzvou k boji za svobodu proti tyranii“, čin Hepnarové „představuje – nikoli svým záměrem, ale svým intelektuálním dosahem – protest pronikající mnohem hlouběji, ke kořenům psychosociálního zla, k probuzení lidského vědomí z úpadku a letargie“. Druhý text, sen o inženýru Souložilovi a chlívkovi, řečeném Řízek, jako by se sem zatoulal ze Surovosti života a cynismu fantasie. Závěrečná bajka Vidle a hvězdy pak přináší autorův doslov s vysvětlením, proč by „bez varlat neexistovala touha po moci, bez republiky by moc ztratila své raison d’être“.

Věčná je beznaděj

Co si dnes počít s knihou, od jejíhož vzniku nás dělí téměř čtyřicet let? Mnohé z Effenbergerových závěrů platí i dnes. Mění se kulisy, principy zůstávají. Hrubé násilí padesátých let či ideologický kolovrátek let sedmdesátých vystřídalo všeobecné ekonomické vydírání. I proti tomuto principu moci jsou všechny vzpoury marné. „Občas se objeví někdo, kdo se vzepře, a několik dalších, kteří se k němu připojí. Toť vše. Zaniknou. Ale vynoří se znovu. Představují jakousi hodnotovou kontinuitu.“

Na tomto punkevním modelu je založeno Effenbergerovo poselství. Věčná je beznaděj a nabývá mnohých podob. Vyvěrá z poznání o iluzivnosti Marxova revolučního projektu, totiž že by kontrola výrobních prostředků mohla nějak přispět k dosažení spravedlivého uspořádání společnosti. Dle Effenbergera je společenská hierarchie nezrušitelná, neboť je založena na přirozené nerovnosti lidí, vycházející z jejich psychického, ba pudového ustrojení. Beznaděj vyplývá ze zjištění totální prohnilosti celého společenského tělesa. Zlo má sice své kořeny dole, v tom, čemu dogmatikové říkají „lid“, avšak intelektuální, technokratické nebo mocenské elity – ony „květy zla“, vyrůstající z kořenů tohoto „lidu“ – jsou namnoze ještě daleko ubožejší. Effenberger se distancuje od obou. Beznaděj prýští z celkového pohledu na neodvratný zánik pohodlné, konzumeris­tické, zdegenerované, zformalizované civilizace, která ztratila svůj integrující hodnotový základ a která sama usilovně pracuje na svém zničení.

Jediný smysluplný boj nakonec, podle Effenbergera, vede člověk sám se sebou. Nepřipojí­li se k masové bezduchosti odcházející civilizace a odolá­li pokušení rezignovat na vše, ať v hrobě sebevraha či v opojení omamnými látkami, zůstává mu nevděčná pozice nositele kritického postoje, neustále zpochybňovaného, osamoceného, opírajícího se pouze o víru, tušení souvislosti s hrstkou předchůdců, souputníků a následovníků – těch přepychových bytostí, které nechtějí republiku a nepotřebují se ubezpečovat o svých varlatech, které dokážou stát za každých okolností na vlastních nohou. Možná, že nějaká příští civilizace jim bude příznivěji nakloněna. Není krása tohoto Effenbergerova tušení poněkud konvulzivní? Snad, tím ovšem jen naplňuje jedno dávné Bretonovo proroctví.

Autor je překladatel.