Promluvil filosof

Pro dnešní dobu je charakteristická vyprázdněnost veřejné komunikace, a to především v oblasti politické rozpravy. Namísto přesvědčivých a přesvědčivě argumentujících politiků nastoupily mechanické mlýnky na fráze, jimž se říká tiskoví mluvčí. Nahrubo namletou surovinu potom znovu přežvýkávají různí podučitelé z akademického prostředí, odborníci, komentátoři či dokonce analytici. V takovém kontextu působí kniha německého profesora filosofie Petera L. Oesterreicha Podoby veřejného rozumu s podtitulem Filozofičtí učitelé v prostoru politiky (Philosophen als politische Lehrer: Beispiele öffentlichen Vernunfts­gebrauchs, 1994), kterou vydal v českém překladu Petr Rezek, jako zpráva z jiné planety. Autor v ní totiž hodlá zkoumat veřejnou promluvu filosofa jako manifestaci „veřejného rozumu“, o jehož pravdě musí řečník přesvědčovat své posluchače „v pluralitě jiných hlasů, konkurenčních teorií a iracionálních sil“, aby dosáhl jejich svobodného souhlasu.

Řeč a politika

Člověk se v nemalé míře realizuje prostřednictvím řeči. A podle Oesterreicha je řeč, pronášená veřejně a veřejně působící, také pravým nástrojem skutečné politiky. Na historických příkladech filosofů, kteří vstupovali do veřejné sféry a do politické rozpravy, autor demonstruje svou nauku o „fundamentální rétorice“ jakožto neredukovatelné součásti společenské existence člověka. Veřejné vystupování každého člověka, a filosofa obzvlášť, se odehrává v médiu řeči. Problémem promluvy obecně je jednak její pravdivost, ale také její přesvědčivost, schopnost o své pravdivosti přesvědčit. I když by se dalo připustit, že existují obory, v nichž přesvědčuje čirá demonstrace samotné pravdy (mnozí by tvrdili, že jsou to obecně všechny vědy), v politické rozpravě má způsob vyjádření velice často větší vliv na věrohodnost tvrzení než obsah sdělení. Oesterrreich tento jev popisuje jako rétorickou diferenci mezi pravdou a věrohodností či přesvědčivostí jejího vyjádření.

V první části knihy autor ve stručnosti shrnuje svou koncepci „fundamentální rétoriky“ jako jedné ze základních dimenzí lidské existence. Nejprve podává přehled pěti základních dovedností, na nichž je řečnická aktivita rétora založena. Jsou to schopnost analýzy problému, uspořádání argumentace, její přesvědčivá formulace, tedy vlastní rétorická technika, neopomenutelná otázka paměti, neboli schopnost naučit se celou řeč tak, aby bylo možné pronést ji spatra, a nakonec samotná dovednost vystoupit se svou řečí veřejně před publikem. Spolu s tím Oester­­reich rozvrhuje základní pozice univerzální rétorické situace: role mluvčího, mandanta, protivníka, svědků a nakonec rozhodce či soudce.

Tuto obecnou koncepci fundamentální rétoriky pak Oesterreich konkretizuje ve vztahu k filosofii. Popisuje při tom dva základní postoje filosofie k rétorice. Jednak je to příkré odmítnutí rétoriky, tradující se od Platóna, jako pouhé přesvědčovací techniky zcela odpoutané od obsahu, a proto nebezpečné a zavádějící. Anebo je to naopak příznivé přijímání rétoriky jako nezbytné součástí praktikování filosofie, úzce související s konkrétní formulací každé myšlenky. Tento přístup lze nalézt u řeckých sofistů či později u Cicerona a Quintiliana. Obě tyto pozice však mají své slabiny. Odmítnutí rétoriky je sporné už proto, že k jeho vyjádření je pochopitelně nutné využít rétorické prostředky. Naopak otevřené přiznání artificiální, rétorické výstavby argumentace vyvolává podezření o upřímnosti řečníkova přesvědčení a o jeho skutečném zájmu o věc. Jako ideální řešení tedy autorovi vychází zcela rétorická strategie „asymetrického typu promluvy“, která rétoriku na jedné straně zavrhuje, ale na straně druhé ji účelně využívá.

Přesvědčovat, nebo přehánět?

Oesterreich následně na rozborech konkrétních textů několika filosofů ukazuje přehlídku postojů, které může filosof působící ve veřejném politickém prostoru ve vztahu k rétorice zaujímat – nejprve jde o demonstraci základních a univerzálních pozic na příkladech z antické doby, posléze na čtyřech klasicích německého idealismu 19. století. Na jejich pokusech o vstup do veřejné sféry vidíme, jaké důsledky plynou z pokusů filosofů o politickou rétoriku v moderní době – nejčastěji končí ironickým či dokonce demagogickým odcizením myšlenky.

Autor ve své knize oživuje starou myšlenku o problematičnosti oddělení formy vyjádření od jeho obsahu a znovu otevírá věčnou otázku působení řeči. Problematizuje poněkud zjednodušenou představu tradiční metafyziky, podle níž je pravda natolik dokonalou výpovědí o skutečnosti, že není nutné věnovat pozornost formě jejího vyjádření, protože svou dokonalostí přesvědčuje sama o sobě, a naopak každá spekulace o způsobu jejího vyjádření ji zamlžuje a oslabuje její přesvědčivost. Historie nás ovšem učí, že toto přesvědčení je značně naivní. Myšlená pravda sama o sobě je často bezbranná, pokud není adekvátně vyjádřena přesvědčivými vyjadřovacími prostředky. Mezi tyto prostředky patří podle rétoriky nepochybně i jistota o pravdě přednášené myšlenky. Přesnost a přesvědčivost vyjádření jsou zde přímo spojeny s jeho pravdivostí. Dobře přednesená řeč je tedy dobrá nejen v technickém smyslu, ale i ve smyslu morálním. Je tu pochopitelně vždy nebezpečí druhého extrému – dokonalého ovládnutí rétorické techniky, která zcela převládne nad sdělovaným obsahem. Takový profesionální řečník potom může přesvědčit kohokoli o čemkoli, aniž by vůbec uvažoval o důsledcích svého působení. Oesterreichova fundamentální rétorika se snaží ukazovat cestu, jak proplouvat mezi touto Skyllou a Charyb­dou bezmoci holé pravdy a svévole virtuóz­ní techniky přesvědčování.

Skeptickému čtenáři se však vkrádá do mysli otázka: není celé toto pojetí vstupu filosofa do veřejného prostoru a do politické rozpravy příliš naivní, idealizované a zastaralé? Vždyť jedním ze základních rétorických měřítek je kategorie „přiměřenosti“. Nejsou ale v dnešní době v záplavě všech možných medializovaných sdělení přesvědčivá už jen nepřiměřená, přehánějící, šokující filosofická vystoupení – třeba takového Slavoje Žižeka?

Autor je překladatel.