Základy a elementy

Pod kurátorským vedením Rema Koolhaase vznikla na letošním bienále architektury v Benátkách výjimečně ucelená koncepce s výjimečným počtem participujících zemí. Koolhaas ve svém pojetí reaguje na trend, který tyto přehlídky přibližuje jejich protějšku – bienále současného umění. Místo na hvězdy současné architektury a jejich nejnovější projekty se proto rozhodl zaměřit na samotnou podstatu architektonické tvorby. Pod lakonickým názvem Fundamentals se bienále stalo jakousi výzkumnou laboratoří architektury a jejích principů.

U obou hlavních expozic, Elements of Architecture a Monditalia, je patrná propracovaná teoretická báze, z níž výstava vychází. Elements of Architecture umístěná v Giardini je v podstatě doplňkem knihy, jež vznikla v rámci dvouletého výzkumného programu studentů Harvardovy univerzity pracujících pod vedením Rema Koolhaase a Stephana Türbyho. Autorský tým jako metodu pro svou práci zvolil rozklad na „prvočinitele“. Z celku označovaného slovy „architektura“ či „budova“ vypreparoval patnáct základních elementů (schodiště, okno, stěna, podlaha…), jimž je věnována samostatná pozornost. Návštěvník tak není postaven před jednotný výklad dějin architektury, nýbrž před jeho dekonstrukci, která nabízí zmnožené úhly pohledu. Lze tak sledovat patnáct různých příběhů jednotlivých architektonických prvků a porovnávat jejich vývoj i role, jež hrály v různých historických epochách.

Příběh schodiště

Zatímco kniha chronologicky zachycuje dějiny každého elementu, výstava je zaměřena na „výběr těch nejsdělnějších, nejpřekvapivějších, bizarních nebo neznámých momentů“. V sekci „strop“ je tak využita původní výmalba kopule vstupní dvorany výstavního objektu, která je vsazená do souvislosti s konstrukcí moderních stropních systémů naplněných technickými instalacemi. U „balkonů“ je kladen důraz na jejich politickou roli, přičemž je připomenut i pražský Melantrich. Místnost „schodišť“ je téměř výhradně věnována výzkumu Friedricha Mielkeho, zakladatele vědy o schodištích (scalology) a jeho velkolepému dílu – pětadvaceti obsáhlým spisům a sebraným archivním materiálům. K alespoň bazálnímu pochopení souvislostí je však přesto potřeba dosti hutný textový doprovod a poměrně velká dávka diváckého soustředění (což je ostatně jedním z dalších typických rysů letošního bienále). Doplnění knihy o médium výstavy návštěvníkovi nabízí bezprostřední zkušenost s vystavovanými objekty i daleko širší pole vjemů (vynikající je například úvodní filmová sekvence zaměřená na pojetí architektonických elementů v rámci světové kinematografie), na druhé straně je však množství prezentovaných informací vycházejících z formátu knihy tak velké, že návštěvníkovi v zásadě neumožňuje uchopení celku. Expozice tak v jistém smyslu působí jako prolistování knihy, které navnadí k další četbě.

Na principu přiblížení celku pomocí části je do jisté míry založena i druhá z hlavních expozic, Monditalia v Arsenale, dotýkající se problémů a výzev, které provázely historický vývoj Itálie a jimž tato země v současnosti čelí. Netrvá však dlouho a návštěvník zjistí, že předložená témata jsou v zásadě globálního charakteru a že jde o formu revize architektury překračující hranice Itálie. Z jedenačtyřiceti případových studií se ocenění dočkala například velmi sugestivní instalace Intermundia, vztahující se ke středomořskému ostrovu Lampedusa, respektive k problematice přistěhovalectví. Tu se autoři rozhodli tematizovat prostřednictvím silného individuálního prožitku, kdy je divák v uzavřeném prostoru vystavován zvukovým a světelným vjemům.

Modernita jako východisko

Jak upozorňuje hlavní kurátor této expozice, Ippolito Pestellini Laparelli z AMO, Monditalia má zároveň ambice stát se „polyfonním“ portrétem Itálie, k čemuž má sloužit propojení implicitně statické výstavní formy s performativním uměním, přítomným prostřednictvím divadelních, tanečních či hudebních doprovodných programů a takzvaných weekend specials. Nejtěsnější spojení však funguje s filmovým médiem, které prolíná celou expozicí a pomocí úryvků z dvaaosmdesáti italských filmů doplňuje vizi krajiny Apeninského poloostrova.

Jednotící myšlenka byla vtisknuta nejen hlavním expozicím, ale také instalacím ve všech šedesáti šesti národních pavilonech, pro něž Rem Koolhaas zvolil společné téma: Absorbing Modernity 1914–2014. Vůbec po­prvé tak kurátoři jednotlivých států čelí stejným otázkám: Jak země s různým kulturním, politickým i ekonomickým pozadím vstřebaly globální fenomén modernity, jakým způsobem ji přijaly či transformovaly v rámci své architektury a jak se vypořádaly s jejím vývojem?

U řady zemí převládla touha zprostředkovat co nejucelenější informace o staletém vývoji jejich stavitelství, což se však ve výsledku částečně projevilo jako kontraproduktivní. Všudypřítomnost časových os, srovnání často s týmiž slavnými příklady světové architektonické moderny a množství údajů může totiž návštěvníka jednoduše zahltit. Jako daleko úspěšnější se ukázala strategie zaměřit se na omezené množství témat, jako to udělalo například Irsko, které prezentuje deset objektů souvisejících s infrastrukturou. Jasnou formou je tak kontextualizován vývoj od poštovních úřadů po nejmodernější digitální technologie a dochází ke srovnání měřítek či dopadu na krajinu. Několik států, jako Černá Hora nebo Dominikánská republika, také otevřelo téma nevyužívaných a opuštěných objektů, jež jsou reminiscencemi optimistických a zpravidla megalomanských plánů dob minulých. V této souvislosti kurátoři upozorňují nejen na kontext vzniku těchto staveb, ale také na palčivou otázku jejich současného využití.

Otevřený konec

Jako oblíbený a úspěšný výstavní koncept se ukázala rovněž forma archivu, kterou netradičním způsobem využilo Japonsko nebo Spojené státy. Švýcarsko naopak zůstalo věrné standardní archivní praxi, jejímž prostřednictvím představuje dílo vizionářského architekta Cedrika Price a sociologa a zakladatele „vědy o procházkách“ (Spaziergangswissenschaft) Lucia Burckhardta. Švýcarští kurátoři dokonce angažovali několik „archivářů“, kteří se v pravidelných intervalech zjevují s vozíčky, na nichž ze „skladu“ přivážejí archivní materiály. Přítomným návštěvníkům pak poskytnou krátký výklad a opět zmizí v útrobách pavilonu. Koncept vzniklý pod vedením Hanse Ulricha Obrista tak návštěvníka nejen obohacuje o informace, ale stává se i osvěžujícím zážitkem.

Důležitým motivem několika národních pavilonů je téma bydlení. Chile za svůj pavilon vyprávějící příběhy prefabrikovaných panelových obytných domů, vyráběných po vzoru Sovětského svazu, obdrželo dokonce jedno z nejvyšších ocenění – Stříbrného lva. Kurátoři z Chile vycházejí z teze, že vstřebat modernitu je úlohou nejen architektů, ale zejména obyvatel. V této souvislosti upozorňují na zásahy do interiérů panelových bytů, jež se vzhledem k původní ideji racionality a prefabrikace jeví poněkud bizarně. Jasně však ukazují rozdíl mezi vizí a její aplikací do reality. Bydlení je tématem také československé expozice s názvem 2 × 100 mil. m². Kurátor Martin Hejl a studio Kolmo prezentují architekturu obytných celků, od baťovského rodinného domku přes socialistickou kolektivní výstavbu až po porevoluční satelity. Příběh pak dokreslují informace o historii projekčního ústavu nebo o vývoji panelové prefabrikace v Československu.

V souvislosti s rozvojem československé architektury je vhodné upozornit ještě na společný projekt Polska, Maďarska, Chorvatska, Rakouska a České republiky (CCEA) s názvem Lifting the Curtain, který mapuje vývoj architektury nikoli v rámci jednotlivých participujících států, ale v kontextu celé střední Evropy. Sleduje jakousi síť klíčových osobností, idejí a institucí, přičemž z těchto jednotlivostí nejjasněji vysvítají právě nadnárodní vztahy a mezioborové souvislosti. Na rozdíl od ostatních součástí bienále je projekt mapování středoevropských architektonických vazeb teprve na svém začátku – výstava Lifting the Curtain je prvním výstupem. V budoucnu se tedy bude možné dočkat výsledků dalšího výzkumu na tomto bohatém, avšak dosud málo zpracovaném poli.

Autorka je architektka a historička umění.