brutální literatura

Umělecké projevy, jež jsme si uvykli opatřovat přívlastkem „brut“, se vyznačují zvláštní ambivalentností: na jedné straně spíš než kulturní výtvory připomínají přírodní úkazy – podivné nerosty, rozbujelou vegetaci nebo třeba počasí –, na druhé straně v sobě obsahují jisté násilí, které se obrací i proti přírodě: jako by chtěly anulovat přírodní zákony a nahradit je vlastními. Když na ně upřete pozornost, působí, že do žádné kategorie příliš nezapadají, pokud ale na chvíli odvrátíte zrak, uvědomíte si, že se rozlézají tak trochu všude. Tomáš Jirsa v eseji Vynalézavá krádež jazyka varuje před tendencí vykládat art brut jako odraz psychického stavu tvůrců: „Nezdá se tedy nijak zvlášť přínosné vycházet při analýze takzvaného patologického jazyka z měřítek, která se sice vydávají za objektivní, sama však vycházejí z deformované řeči, aniž by tuto skutečnost zohledňovala.“ A můžeme ještě přitvrdit, aby to došlo i těm, kteří si stojí na vedení: neměli bychom zkrátka surovým uměním hýbat jako s nábytkem ve vlastním pokojíčku, mohlo by se nám to totiž vymstít. Jak připomíná v rozhovoru Miroslav Huptych, ďábel zpravidla nepřichází ohlášen, nýbrž nečekaně, například když sedíme se staženými kalhotami na záchodové míse. Nechme však okultismu a dopřejme si na závěr oblíbené meteorologické okénko. Simona Kofroňová hlásí: „Zima jako v prdeli a v lodích voda což není dobře!“ Připadá vám to jako alegorie? Není divu.