eskA2látor 2

Letošní Velká pardubická si vyžádala jubilejní šedesátý koňský život – počítáno jen v rámci hlavního dostihu. Další související závody, tréninky a celý tenhle elegantní kolotoč smrti zabíjí zvířat ještě daleko víc. Obhájci dostihů se rádi zaklínají tvrzením, že koně závodění baví. Jenže jádrem tohoto sportu není soutěživost koní, ale jejich lidských vlastníků a fanoušků, kteří akceptují názor, že čím je závod pro koně těžší, tím je kvalitnější. Koně sami se ale, jak známo, pro požitek z běhu nemrzačí, nesázejí na vítěze ani si nestavějí do cesty zákeřné překážky jako Taxisův příkop. Proti této překážce, která dodává závodu jeho pochybný glanc, se strhly protesty už po prvním ročníku v létě 1874. Princ Thurn­-Taxis, po němž byl skok nakonec pojmenován, jej tehdy obhajoval takto: „Jasnosti, vy ani já nebudeme už tuto překážku překonávati, a proto není důvodů, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ji ulehčovali.“ Šlo totiž o jezdce, ne o jejich náčiní. Fandové dostihů se považují za milovníky koní. Je proto stěží pochopitelné, že i po sto čtyřiceti letech jsou pro ně životy tvorů, které prý tolik obdivují, přijatelnou cenou za prestiž jedné odpolední kratochvíle.