Rakouský spisovatel Arno Geiger, autor románu Starý král ve vyhnanství, převzal v září v pražském Rakouském kulturním fóru cenu Alzheimer nadačního fondu pro rok 2014 za literární přínos k porozumění Alzheimerovy choroby. Přinášíme projev pronesený při této příležitosti.
Před třemi měsíci mi zemřel táta, bylo mu osmdesát osm let. Jsem rád, že jsem Starého krále ve vyhnanství, knihu o svém otci, za kterou jsem dnes oceňován, napsal v době, kdy ještě žil. Na jedné z posledních stran knihy se praví, že jsem knihu chtěl napsat, dokud můj otec žije – protože každý člověk si zaslouží osud, který zůstává otevřený. Ve Starém králi ve vyhnanství zůstává tátův osud otevřený a tak je to dobře.
V životě, stejně jako při psaní, musíme věřit v budoucnost. Psaní bez myšlení vztaženého k budoucnosti se nevyplácí. Život bez myšlení vztaženého k budoucnosti nestojí za to žít. A to platí neméně, jeli někdo konfrontován s diagnózou demence. Nejhorší bývá vzdát se, myslet si, že osud je předurčený. Nemoc pochopitelně vytváří nový rámec – temný rámec. Ale uvnitř tohoto rámce objevíme hřiště, a pokud je využíváme, pak existuje i budoucnost, budoucnost pro ty, jichž se nemoc týká, i pro příbuzné, budoucnost jednoho dne za druhým, budoucnost jednoho momentu za druhým. Kdybych knihu napsal až teď, po tátově smrti, už by víra v budoucnost neexistovala. Co bych měl bez víry v budoucnost psát? Co bych mohl volat za svým tátou? Až do posledního tátova dne jsem věřil v jeho budoucnost, i v poslední den, i v poslední okamžik, ve kterém se na mě podíval a usmál se.
Starý král ve vyhnanství vyšel na jaře roku 2011, kniha vyvolala značnou pozornost a přečetlo ji mnoho lidí. Měsíc po vydání knihy jsem byl v Lipsku na knižním veletrhu. Odtamtud jsem jel do Wolfurtu za tátou. Pověděl jsem mu, co jsem v Lipsku prožil. Řekl jsem mu: „Pozdravuje tě přibližně sto lidí.“
Táta se na mě nevěřícně podíval. Sto lidí… to je hodně… připadalo mu to nepravděpodobné.
Řekl jsem: „No jo, jsi jim sympatický. Jo, jsi jim sympatický.“
Nadále se udiveně díval, a pak se zeptal: „Muselo se jim to říct, nebo jsou tak chytří a přišli na to sami?“
Řekl jsem: „Přišli na to sami.“
Mrkl na mě.
Do této doby o sobě často, velmi často říkal: „Už nejsem nic. Už nejsem nic.“ Ale tehdy se na mě zahleděl a opravil se: „Ne, ne nic, ale už nic moc.“
V tomhle „ne nic, ale už nic moc“ vězí cosi sebevědomého. Můj otec cítil, že je opět někým „více“ než předtím, protože mu byla vyjádřena úcta – jemu, nemocnému a zmatenému muži. Lidé v jeho okolí k němu přicházeli a řeč jejich těl byla jiná, chovali se nenuceně, gratulovali mu, poplácávali ho po ramenou. Najednou ti lidé opět věřili v budoucnost. Můj otec měl najednou budoucnost. V tu chvíli se opravil a řekl: „Ne, ne nic, ale už nic moc.“
Vážené dámy, vážení pánové, právě toho kniha dosáhla v prvé řadě – a doufejme, že se jí to bude dařit i nadále: zjednala uznání člověku s Alzheimerovou chorobou. Postarala se o to, že alzheimerem nemocný člověk byl opět vnímán jako celá bytost, jako někdo, kdo si zaslouží pozornost a veškerý zájem. Člověk zůstává člověkem až do konce, neexistují poloviční lidé, neexistují žádní čtvrtinoví lidé, žádní „už téměř žádní lidé“. A právě to jsme se od mého otce mohli naučit, právě to mimo jiné dal do života mně a vy se to můžete dočíst na straně 79 českého překladu: „Důležité je, aby lidi kolem o tobě mluvili přátelsky. Pak to jde.“
Právě laskavost dává člověku ono „více“. Laskavost může udržet obyvatelným životní prostor člověka, který zapomíná, kam vede jeho cesta. S laskavostí jde mnohé.
Říká se, že Boží vůli rukama neudržíš. Ale Alzheimerovu chorobu rukama zadržet můžeme, byť by to mělo být jen na okamžik. Můžeme to dokázat objetím. Objetí odkazuje do budoucnosti, objetí je gesto držení, gesto přežití. Všechno začíná a končí vzájemnou úctou.
Autor je spisovatel.
Z němčiny přeložil Tomáš Dimter.