Rushdie válečník

Vypravoval mi přítel Kamran Nazír: „Když viděl libanonský majitel mé oblíbené kavárny, co čtu, potřásl hlavou. Když jsem navštívil rodiče, schovávala matka knihu před hosty. Jeden vousatý přítel mi volal, aby si ověřil, že se mi knížka moc nelíbí. Není to senzační, že kniha může vyvolávat takový vzruch?“

V muslimském světě, jak tvrdí můj přítel, je „vzrušující“ každá kniha Salmana Rushdieho; v tomto případě jde o jeho nejnovější román Shalimar the Clown (Klaun Šalimar). Valná část možných muslimských čtenářů však – zvláště po Satanských verších – Rushdieho opomíjí: prý se vyloučil z jejich středu, jsou přesvědčeni, že spisovatel svůj původ zne­užil, aby mohl napadat islám. Není ale vyloučeno, že po vydání poslední Rushdieho knihy jej budou muslimové brát vážněji. Příběh se odehrává ve velké míře v indické části Kašmíru (autor věnuje knihu svým kašmírským prarodičům), okupované obrovskými indickými vojsky, vůči nimž autor vystupuje ostřeji než vůči džihadistům. („V Kašmíru bylo šest set tisíc indických vojáků, ale pogromu na pandity nezabránili.“ A Kašmír, jak víme, je na seznamu zemí, o jejichž osvobození muslimové bojují, hned za Irákem a Palestinou.)

Román začíná ještě před vypuknutím kašmírského konfliktu v Pačigamu, vesnici potulných herců. Šalimar, syn muslimského náčelníka, předvádí své klaunské číslo na provaze. Zaujme Boonyi, tanečnici a Hindku, dceru z „druhého nejlepšího stavení“ ve vesnici. Oba se setkají v lese – a stane se obvyklá věc. Rushdie odkazuje na Romea a Julii, ale zde vesnická rada sňatek schvaluje: dovolává se pojmu kašmirijat, sdíleného svazku, jenž je víc než jednotlivé příslušenství k Hindům nebo muslimům. Zápletka přichází se záletným Maxem Ophulsem, americkým velvyslancem v Indii, který do vsi zavítá a mladé Boonyi, jež pro něj s ostatními tančí, učiní návrh. Vzniká nikým neschvalovaný vztah a v románu začíná první cyklus násilí. Druhý a rozsáhlejší (politický) cyklus zaznamenaných krutostí má také své směšnohrdiny: indické armádě velí sexuálně frustrovaný generál a islamistická vzpoura je vedena Železným mullou, duchovním „stvořeným ze železného šrotu“.

Román se pohybuje mezi těmito dvěma cykly a životy postav, které jsou do nich zataženy. Jako obvykle je Rushdieho próza promísena jazykovými narážkami a vtipy. (Šalimarovo jméno „v civilu“ je Noman, prosté muslimské jméno – které ovšem v angličtině znamená Nikdo. Najdeme tu i narážky na Kafku, Keatse a Kierkegaarda – zůstaneme-li u jmen začínajících na K.) Aluzí zřejmě má být i jméno diplomatovo: Max Ophüls byl známý německý režisér (1902–1957) židovského původu, jako Rushdieho hrdina. Románový Ophus se narodil ve Štrasburku a vychovali ho v Paříži. Je to polyglot, kosmopolita, cestovatel, dobrodruh a záletník. Jako člověk ze sporného francouzsko-německého pohraničí může Indům říci, že chápe „pohyblivé hranice, vzpoury a vysídlení, útěky a návraty, dobytí a znovudobytí“. Rozumí jejich dějinám a jejich utrpení – ale to mu nepřekáží, aby se zapletl do skandálu s kašmírskou tanečnicí, kterou má za konkubínu (a kterou miluje). Ze vztahu se narodí dcera, již Ophulsova manželka unese, adoptuje a dá jí jméno India.

Když se s Šalimarem setkáme znovu, pracuje v Los Angeles jako řidič pro zestárlého Ophulse. Kašmír je v plamenech, stal se dějištěm teroru. Ophuls o Šalimarově životním příběhu nic neví a nezáleží mu na tom, co jej přivedlo do Spojených států. Je to chyba: krátce poté, co Ophuls v televizi odsoudí povstání v Kašmíru, podřízne Šalimar bývalému velvyslanci hrdlo. Svědkem vraždy je Maxova dcera – krásná, privilegovaná, znepokojená dokumentaristka. Chce od té chvíle hledat pravdu o Šalimarovi a o své matce. Nic se jí však v životě nedaří…

Je toho příliš, co by chtěl Rushdie vypravovat, jeho představivost sotva zná meze. Ale motorem románu není obvyklé komické přehánění, je to smutek za ideálem, jenž byl ztracen nejen v Kašmíru, nýbrž i v mnoha jiných částech muslimského světa – ideál snášenlivosti a světského pluralismu. Jeho kritika je dvojí: vztah mezi Maxem a Boonyi, předem odsouzený ke ztroskotání, můžeme číst jako příběh lidské marnivosti, sobectví a vzájemné potřeby, ale také jako parabolu: jak nedbalá byla (je) americká intervence v oné oblasti. Jako by Rushdie říkal: Pozor na návrat utlačovaných, je často nečekaný a má násilnou formu. Tento román je elegie (když vypočítal všechnu tu hrůzu – hnijící těla, děravé stany, chřipku dengue, tuberkulózu a jiné – vzlyká Rushdie bezmocně: „Proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo“). Je to příběh lásky. Příběh pomsty. A také varování – muslimům i sekulárním pluralistům.

Autor je publicista a překladatel.