Po téměř dvaceti letech v Praze končí Galerie Jiří Švestka. Galerie pojmenovaná po svém majiteli se zapsala neodmyslitelně do historie českého výtvarného umění na přelomu tisíciletí, kdy postupně představila jména jako Cragg, Graham, Perjovschi, Kintera, Vincourová, Pěchouček a mnoho dalších. Bohužel ji postihl osud nápadně připomínající kauzy nenaplněných ambic konce devadesátých let. Jediné, co nás na tom může udivovat, je fakt, že je to příběh spojený výhradně s výtvarným uměním.
Galerie Jiří Švestka obývala jeden z nejzajímavějších galerijních prostorů u nás (dvě patra v činžovním domě v Biskupské ulici). Lukrativní adresa v centru města, velkorysé výstavní prostory a program představující české i zahraniční umělce většinou mladší generace – to všechno nabízela po mnoho let tak nějak samozřejmě. O zastupování umělců, účasti na významných art fairech a s tím spojeném obchodování s uměním toho běžný návštěvník mnoho nevěděl. I z toho důvodu mohla veřejnost snadno nabýt dojmu, že obchodem se současným uměním se dá docela dobře uživit, a to dokonce bez zásahů do kvality výstavních projektů. Obecně se o mechanismu fungování soukromých galerií ví málo, a není divu. GJŠ byla dlouhou dobu jedinou obdobnou galerií u nás a sám Jiří Švestka zastával pozici respektovaného kurátora a galeristy s mezinárodním renomé.
Dnes je už privátních galerií u nás celá řada, ale v drtivé většině je založili sběratelé umění, kteří si v rámci své sběratelské činnosti otevřeli kamennou výstavní síň. V Praze (a zároveň i v celé republice) však fungují v současné době pouze čtyři soukromé galerie skutečně zastupující české (nebo i zahraniční) umělce a účastnící se uměleckých veletrhů a mezinárodních přehlídek současného umění. Pro představu: jen v Berlíně jich je na čtyři stovky. „Vybudovat galerii, která bude ekonomicky soběstačná pouze z obchodu se současným uměním, je obtížné i v zemích s daleko rozvinutější sběratelskou tradicí,“ říká Švestka v nebývale otevřeném rozhovoru pro Lidové noviny. Zároveň odhaluje tajemství svého úspěchu: galerii financoval z (pře)prodeje děl ověřených českých i zahraničních umělců, obchodováním s pozůstalostmi i celými sbírkami. Tedy nikoli prodejem děl současných umělců. Podle Švestky není možné v současnosti uživit běžný provoz galerie, představovat neznámé, začínající umělce, účastnit se nákladných zahraničních veletrhů, a to vše bez výrazného finančního zázemí anebo způsobu práce, který reprezentovala jeho osoba.
Jiří Švestka mnoho lidí ve svém blízkém okolí zklamal. Z „otce“ mladých českých galeristů (tři z nich prošli právě GJŠ) je vyvrhelem, který poškodil nejen své jméno, ale obecně i jejich pozici. Právě oni jsou, navzdory faktu, že jde o soukromé aktivity, významnými vývozci současného českého umění do zahraničí (pokud pomineme akce typu benátské bienále a několik málo tvůrců, o jejichž díla se starají zahraniční galerie). Zastupují desítky českých umělců, kteří svým případným úspěchem propagují českou kulturu a mohou tak upozornit na práce dalších českých výtvarníků.
Jiří Švestka je inspirující osobou, která dosáhla velkého komerčního, finančního i uměleckého úspěchu, ale zároveň je odstrašujícím případem galeristy, který v závěru svého působení neváhal používat praktiky, jež se mezi galeristy (a umělci) nepromíjejí. Mluvit však v případě Jiřího Švestky o jakémkoli závěru není namístě. Jak prohlásil ve zmíněném rozhovoru: „Můj pražský příběh nekončí. Každý konec znamená i nový začátek.“
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.