Dohoda známá pod zkratkou TTIP se dotkne osmi set milionů obyvatel. Působí přitom především jako nástroj k posílení upadajícího hegemonického postavení Spojených států amerických a velkých korporací.
Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) patří právem k nejkontroverznějším tématům dneška. Pod rostoucím tlakem občanské veřejnosti sice byly zveřejněny takzvané směrnice pro jednání, jsou ovšem často vágně formulované a vzájemně si protiřečí. Zajímavé je konstatování z prvního odstavce, že partnerství je založeno na společných hodnotách. V textu najdeme dokonce i slovo demokracie. Vzápětí je ale značný prostor věnován arbitrážní klauzuli ISDS (Investorstate dispute settlement), tedy takzvané doložce investorstát, jejíž působení vede k oslabení států a jejich možnosti regulovat oblasti, které považují jejich občané za důležité.
Reakce na pokrizové období
Projekt, který má ambici stát se největší obchodní a investiční dohodou na této planetě, z globálního hlediska reflektuje hlubokou krizi multilaterálního systému, která se odráží na nefunkčnosti Světové obchodní organizace. Po explozi bilaterálních dohod o zóně volného obchodu se Spojené státy rozhodly vytvořit obchodní a investiční bloky. Kromě TTIP totiž vstoupily i do jednání o Transpacifickém partnerství (TPP). Důležité je rovněž všímat si načasování: v obou případech se jedná o reakci na „pokrizové“ období, které je charakteristické velmi neuspokojivými hospodářskými výsledky. Pokusy o bloky na obou stranách Spojených států jsou tak bezesporu především součástí hospodářské strategie.
Připomeňme stručně, že se svými sousedy na severu i jihu, tedy s Kanadou i Mexikem, už Spojené státy dávno dohodu o volném obchodu uzavřenou mají. Jedná se o Severoamerickou zónu volného obchodu (NAFTA). Obsahuje řadu bodů, které by se měly objevit i v TTIP. NAFTA totiž měla být vzorovou smlouvou neoliberálních devadesátých let – měla prokázat, že volný obchod je skvělý a že doložka investorstát funguje i mezi asymetricky rozvinutými zeměmi. Nadšení pominulo poměrně rychle a takzvaná Celoamerická zóna volného obchodu, jež měla jít ve stopách NAFTA, byla progresivními vůdci Latinské Ameriky smetena ze stolu. Pozoruhodné je, že při první volební prezidentské kampani se tehdejší kandidát Barack Obama k NAFTA vyjadřoval dosti kriticky. Přímo zmínil, že pomohla Wall Street a uškodila Main Street (tedy běžným Američanům). Reflektoval tak nechuť vůči dohodě ve všech třech členských zemích, i když důvody mohly být – kromě odporu k ISDS – odlišné. Stejný Obama nyní silně podporuje dohodu TTIP.
Cesta do amerického ráje
Vedle geopolitického argumentu „společné hodnotové vazby“ mezi USA a Evropskou unií se nejčastěji zdůrazňuje blahodárné působení dohod o volném obchodu na tvorbu nových pracovních míst a na ekonomický růst. Zní to krásně, ovšem tato tvrzení nemají oporu v ekonomické teorii a už vůbec ne v ekonomické praxi. NAFTA jen dále podpořila deindustrializaci Spojených států a přesun statisíců pracovních míst do Mexika (a následně často do Číny). Působení na sociální aspekt patří ovšem k tradiční výzbroji politiků a lobbistů, i když se výsledky nedostavují, jak vidíme například u nedávno uzavřené dohody o volném obchodu mezi USA a Jižní Koreou.
Pozornost je potřeba věnovat i termínu volný obchod, neboť jak Spojené státy, tak EU jsou členy Světové obchodní organizace. Tarifní překážky mezi nimi jsou tedy na nízké úrovni (i když s odlišnostmi v určitých sektorech). Je tedy nabíledni, že hlavní pozornost vyjednavačů se soustředí na překážky netarifní. Tam patří ale i různé hygienické, zdravotnické, bezpečnostní a další normy, jejichž úroveň je obecně podstatně vyšší v Evropě. Vysoké standardy v oblasti sociální jsou něčím, na co má být Evropa pyšná. Přijetí TTIP a přizpůsobení evropských standardů americkým je ale neoliberály chápáno jako skvělý nástroj, jak „zbavit EU socialismu“ a učinit ji správně „konkurenceschopnou“ – aby se mohla změnit na ráj bez vlivu odborů, zákoníku práce, ale s americkými geneticky modifikovanými potravinami a těžbou břidlicového plynu. Tak zřejmě vypadá ta pravá prosperita s miliony nových pracovních míst.
Podobný ráj by ovšem mohli ohrozit nespokojení občané, kdyby se jim podařilo zvolit takové reprezentanty, již by chtěli dohodu modifikovat. Pro tyto účely, řekněme pro zachování stability, je tu právě doložka investorstát. Ta totiž zaručuje, že z nízkých standardů se nelze vyhrabat zpět nahoru. Kdyby se o to nějaká vláda pokoušela (například zavedením ekologických poplatků, regulací v oblasti sociální apod.), dostane se před soukromou (!) arbitráž. Ta už občanům dané země vysvětlí, že demokracie je hezká věc, ale zachování zisků soukromých korporací – jejichž tržby jsou větší než HDP České republiky, a tím pádem je podstatně větší i jejich schopnost korumpovat „nezávislé“ členy arbitráže – má zkrátka přednost. Doložka ISDS a její aplikace vzbuzuje obrovské rozhořčení po celém světě, neboť její používání dramaticky roste. Čísla Konference OSN o obchodu a rozvoji hovoří o 514 sporech do roku 2012. Soukromé firmy žalují státy o stále větší částky. Varující je případ Ekvádor kontra Occidental Petroleum: naftařská firma „vysoudila“ na ekvádorské vládě neuvěřitelných 1,8 miliardy dolarů.
Česko jako dojná kráva
Doložka investorstát vyjadřuje měnící se mocenské poměry ve vrcholné éře globalizace. Stát se stává servisní organizací velkých korporací a vytváří jim pravidla na míru. ISDS zajišťuje, že se tato praxe nezmění, ať bude u moci kdokoliv. Demokracie jako možnost volby a změny je tváří v tvář této doložce jen iluzí, protože v reálu se rozhoduje jinde a jinak.
V České republice je ovšem postoj k ISDS smířlivý, a to z neuvěřitelného důvodu. Česko má totiž se Spojenými státy uzavřenou podobnou dohodu, která byla sepsána americkou stranou tak šikovně, že patříme mezi nejžalovanější země (vedle latinskoamerických států, které se vzpírají americkému vlivu, jako Venezuela či Argentina). Oddaný spojenec uvadajícího hegemona tak slouží i jako dojná kráva pro americké korporace. Mezi některými politiky proto panuje téměř nadšení z toho, že doložka ISDS nemůže být pro Česko méně výhodná než ta stávající. – Vlastně si tedy polepšíme!
TTIP ale není jen dohoda, která má podpořit velké korporace a vytvořit pro ně prostor, kde se bude hrát podle jejich pravidel. Vzhledem k tomu, že souběžně probíhají jednání o dohodě TPP, je jasné, že jde možná v prvé řadě o geopolitiku. Spojené státy se na obou stranách oceánu snaží tvořit bloky, které budou nejen pod jejich obchodní a investiční kontrolou, ale zároveň obklíčí země, jež považují za nebezpečné rivaly. Z letmého pohledu na mapu je jasné, že transatlantická smlouva má z geopolitického hlediska za úkol odtrhnout EU od Ruska. Naznačuje to rovněž působení EU (a USA) na Ukrajině.
Takováto jednostranná atlantická vazba je ale proti evropským zájmům a reflektuje spíše americké snahy o udržení hegemonie. TPP zase na první pohled obkličuje Čínu, jejíž zájem podílet se na dohodě byl odmítnut (na rozdíl od Vietnamu). Jedná se tedy o pokusy oslabit Rusko a zbrzdit dynamický vývoj Číny. Jak Rusko, tak Čína přišly ostatně s kontraprojekty. Rusko dokonce před lety navrhovalo – z ekonomického i kulturního hlediska logickou – spolupráci Evropské unii, ale nebylo vyslyšeno. Následně se soustředilo více na projekt Euroasijské unie, zatímco Čína v minulém roce představila oživení tradiční Hedvábné stezky.
V době dynamicky se proměňujících mezinárodních vztahů a zhoršující se socioekonomické situace se evropské elity rozhodly podpořit mocenské ambice Spojených států, navíc ve spojení s politikami, které ničí zbytky demokratické legitimity a ohrožují základní standardy, jimiž se EU mohla pyšnit. Namístě není jen otázka, komu takovéto elity slouží. Především je třeba konstatovat, že takto se suverénní země nechovají. Takto se chovají Brzezinského vazalové.
Autorka je ekonomka.
Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.