Vysmívat se entuziasmu a dobré vůli nechci. Nevysmívám se už ani svazáctví a skautismu. Nicméně mě děsí představa, jak naplněn studem před argumenty z článku Kmen spisovatelů a strašidlo od Petry Hůlové (A2 č. 21/2014) jdu a za poslední peníze nakoupím knihy současných autorů a přečtu je, překonám odpor k instituci Havlovy knihovny a napasuju se spolu s celou literární Prahou (tady asi uteklo korektorovi velké L) na čtení autora, který mě už na základě svého ukázkového životopisu vůbec nezajímá, to všechno pro udržení jakéhosi literárního a literárněinstitucionálního kontextu, který mě odpuzuje svou patologičností a který, jak z článku zřejmo, je především jen svým zdáním.
Pracuji raději v kontextu tvořeném osamocením v hlubinném pocitu, ze kterého text vyvěrá, doplněném fyzickou prací, účelovým hladověním, ledovými koupelemi a zuřivým bojem s protichůdnou každodenností o čas, ve kterém má text vzniknout. Ano, to je můj problém, ale co naplat, v literárním kontextu bych napsal snad pěkné Vepřové koule, a to bych nerad.
Je tu i nešťastně popleten varhaník s varhanářem, asi mate ta absence literární kritiky, výtka, jak si to vůbec představujete, nečíst, co kdo napíše, a nebýt, kde si myslím, že byste měli být, by měla být adresována spíše jí, protože situace, kdy se o knize a jejím autorovi ví jen při jeho marketingovém prováření, je opravdu zkrátka jen hnusná. Zvláštního druhu je také myšlenka, že by měl literární autor zastávat postoj, jejž kdosi považuje za správný, a vyjadřovat jeho podporu na vybraných akcích, na které, ke všemu argumentování, dostal přece pozvání.
Zajímavé je, že přivlečení institucionální krávy (která je v našich podmínkách vždy bez vemene nebo s vemenem cecky natočeným směrem k vyžírkům) vždycky doprovází pocit, že to výjimečně není iluze a že to není devastující.
A tak tu stále a především chybí pevné vědomí toho nejdůležitějšího, trvalým osazencům literárního provozu stále nedochází to hlavní, že nemáš žádnou odpovědnost, povinnost ani ten závazek korektnosti k čemukoliv, co si vyblouznili nebo naposvátněli, navíc necítíšli jejich odpovědnost a závazek ke kvalitě, vysokému tvůrčímu nasazení a bolestivým přesahům a při vědomí toho, že co sis tu sám nevyvzdoroval a ze svého nepoplatil, vyjma ignorace, neměls.
V odéru tolerance vůči oceňování průměrnosti a konformity, přehlížení evidentní kvality a její označování jako patologické úchylky se magnetismus litery proměňuje v těkavou energii kurviště. Status a podmínky užitečného hobby, závistivě šilhajícího po neohajzlsbergrovském kšeftu, si současná literatura udělila a vytvořila svépomocí sama, a naštěstí tu leží i ty nešťastné knihy, které to dosvědčují.
A považujíli současní básničkáři názor, který jen konstatuje posun poetického principu mimo oficiální poetickou scénu, za flusanec psaný na objednávku a vyvozují z toho osobní a personalistické názory, je to tak zoufalé, že už to zoufalejší být nemůže. Nezbývá než připomenout, že jim nic z těchto věcí nepatří. Poezie, literatury, umění vůbec se dosahuje vždy na jeden dotek, na hrot jehly, není to žádný gauč, na kterém se válíš a řveš, co všechno ti patří, co všechno reprezentuješ a co o tobě ostatní nesmějí říkat. Tvorba je obecný statek, ve kterém zvedáš obrazovku společně s vycházejícím sluncem a dotýkáš se klávesnice pokaždé v bodě nula. A na tom chci umřít.
Předtím ale půjdu a udělám si selfí s knížkou P. H., jejíž část jsem právě přečetl, a nazvu ho Co ste vode mě četla vy? (s tím, že nepředjímám zlomyslně, že nic, a že se třeba i seznámíme).