minirecenze

Dag Solstad

Jedenáctý román, kniha osmnáct

Přeložil Ondřej Vimr

Pistorius & Olšanská 2013, 136 s.

Významný norský spisovatel Dag Solstad v lecčem navazuje na skandinávské klasiky Henrika Ibsena a Augusta Strindberga – především pak na Strindbergovy nesmlouvavé analýzy nejintimnějších mezilidských vztahů. Hlavní postava díla Jedenáctý román, kniha osmnáct (1992), Bjřrn Hansen, opouští svou ženu a dvouletého syna, aby z Osla následoval svou milenku do zapadlého Kongsbergu. Nechává za sebou nejen svou rodinu, ale také prestižní post na ministerstvu financí. Důvodem tohoto radikálního kroku je obava, že by si svou případnou nerozhodnost mohl později vyčítat do konce života. Postupně ovšem zjišťuje, že jeho milenka je jen nudná maloměšťácká kráska: „Ve skutečnosti to z jeho strany bylo jen mnoho povyku pro nic. Pro ni.“ Chladný, analytický přístup, s nímž vypravěč­-protagonista rozpitvává motivace svých životních rozhodnutí, však u Solstada doplňuje sžíravá ironie. Sedmnáct let trvající „románek“ v norském maloměstě je jen jedna ze dvou linií knihy. Druhou představuje shledání se synem, který v Kongsbergu začne studovat optometrii a po mnoha letech odloučení se k otci nastěhuje. Nová jiskra v životě stárnoucího úředníka ale brzy vyhasne. Potomek nedokáže stereotypní a vyhaslou existenci svého otce ničím rozdmýchat a pouze mu zanáší „uši balastem“. Mladík z generace devadesátých let svou materiální a zcela povrchní povahou otce rozčiluje. Jedinou cestou ven je absurdní lékařské řešení, ale to se dozvíte až v knize…

Jan Bělíček

Jean­-Claude Izzo

Chourmo

Přeložila Milena Fučíková

Fra 2014, 242 s.

Život bývalého detektiva Fabia Montaleho, který po událostech Totálního chaosu, prvního dílu marseilleské trilogie, odešel od policie a uchýlil se do své chatky na břehu moře, aby si užíval volna a věnoval se rybolovu, se začíná komplikovat. Časy se rychle mění k horšímu, což hlavní hrdina, patřící do starého světa, který nebyl zdaleka tak pokřivený a prolezlý svinstvem, silně pociťuje. V Marseille, „poslední zastávce na cestě kolem světa“ a odvěkém tavicím kotli národností, kultur a náboženství, se kromě fašistické Národní fronty objevují i nová nebezpečí: radikální muslimové, kteří si svévolně interpretují islám, a italská camorra, jež ovládá obchod s drogami i nemovitostmi a je napojena na mocenský aparát. A jakmile opět začnou umírat Montaleho blízcí, v kulisách starého města se rozběhne divoké pátrání, které nakonec všechny tyto podoby zla propojí a v napínavém finále také rozplete. Na Montalem je výjimečná jeho solidarita s lidmi na úplném dně – ví totiž, že za každým zkaženým životem se skrývá nějaký zoufalý příběh. A sympatická je i jeho nekompromisnost vůči všem projevům rasismu a xenofobie, jichž v přístavu zmítaném krizí a ovládaném mafií a policejní šikanou rychle přibývá. Když k tomu přidáme značné množství odkazů na hudbu a literaturu, trable s krásnými ženami a spoustu dobrého jídla a pití, které si hrdina ordinuje jako protilátku na smrt, máme před sebou detektivku, která snese srovnání s nejlepšími kusy Raymonda Chandlera.

Karel Kouba

Roberto Bolańo

Between Parentheses

Přeložila Natasha Wimmer

Picador 2012, 390 s.

Soubor Bolańových esejů, článků a proslovů z let 1998 až 2003, který je stejně zábavný jako jeho romány, zatím není dostupný v češtině a kdoví, kdy si na něj Anežka Charvátová, jeho dvorní překladatelka, udělá čas. Svůj úvodní portrét končí autor větou: „Jsem mnohem šťastnější, když čtu, než když píšu.“ To z jeho románů doslova sálá – většina postav jsou lidé posedlí čtením. Autor lehce přeskakuje z jednoho tématu na druhý, a tak se podle chuti můžete volně pohybovat mezi krátkými publicistickými útvary a ucelenými pasážemi delších textů. Když Bolańo nechává čtenáře nahlédnout do své literární „kuchyně“, neváhá mu sdělit, že přednost dává kuchyním spisovatelek, protože jsou naklizenější. Svou vysněnou kuchyň popisuje jako místnost o rozměrech tří fotbalových stadionů, s klenutými stropy a dlouhými stoly, u nichž se tlačí všechna žijící stvoření na Zemi. Kniha může být také vstupní branou do literatury Latinské Ameriky (přestože on sám se přiznává, že se coby čtenář zaměřuje spíš na východní literaturu). Stejně jako romány jsou i jeho teoretické texty plné jmen autorů u nás často nepřeložených. Jen jejich rejstřík čítá devět stran, a může tak sloužit i jako výchozí bod knihy. Soubor končí rozhovorem pro časopis Playboy: „Jaký je váš oblíbený fotbalový tým? – Žádný už nemám. Týmy, které rychle propadnou divizemi dolů do přeboru, a pak zmizí. Týmy, duchové.“

Jiří G. Růžička

Wolfgang Nentwig (ed.)

Nevítaní vetřelci. Invazní rostliny a živočichové v Evropě

Přeložili Jan Pergl, Irena Perglová, Ivana Matějková, Simona Švingrová a Gabriela Štrynclová

Academia 2014, 247 s.

Pleonastický název ve čtenáři evokuje problém téměř hororových rozměrů. Velmi solidně zpracovaná kniha nás však brzy přesvědčí, že zdánlivé přehánění je v mnoha případech oprávněné. „Nevítaní vetřelci“ představují celkem pestrou množinu organismů od rostlin přes bezobratlé až po obratlovce. Nutrie, norek, bolševník, akát, opuncie, mandelinka nebo kleštík – to všechno jsou organismy, které byly různými způsoby zavlečeny z omezeného území do nového prostředí, kde začaly nebývale prosperovat na úkor původních druhů a unifikovat či devastovat původně pestré biotopy. Jejich počty je téměř nemožné regulovat a mnoho z nich (třeba bázlivec kukuřičný, který škodí v monokulturních kukuřičných lánech) dokáže napáchat milionové škody. V Evropě prý máme sto tisíc domácích druhů, dvanáct tisíc nepůvodních a z nich je asi desetina invazních. Některé organismy v knize uvedené v České republice neznáme. Buď je to tím, že jsou vázány na specifické prostředí (třeba ústřice), nebo se k nám zatím nedostaly. Jak na tom jsme s výskytem jednotlivých vetřelců, si můžeme zkontrolovat na mapce Evropy – a vězte, že už jich tu na nás číhá opravdu hodně. Podle toho, co všechno provádějí třeba mývalové severní nebo psíci mývalovití, se máme ještě na co těšit.

Jan Gebrt

Hana Zagorová

Vyznání

CD, Supraphon 2014

Nezapomínejte na Hanu Zagorovou, ještě žije a vypadá dobře. Letos vydala své dvacáté album. Populární zpěvačka vždycky dokázala vystihnout intimitu tam, kde se protínala s průměrem, a toto místo emocionálně ospravedlnit. Nevadí, že často vaří z normalizovaných surovin a jako formičku používá klišé. Ve výsledku repertoár Zagorové představuje sociologickou sondu či spíše lidové pandemonium. V textech se nezřídka pere špinavé prádlo a na řadu při tom přijde i „duše v negližé“, abychom uvedli jeden z příznačných obratů. Formulace jako „pít víno života“, „ztratit křídla“ nebo „je konec, c’est la vie“ jsou příliš zvetšelé na to, aby nás povznesly nad tematiku, v níž převládá manželská nevěra, smutek z rozvodu a neduhy stáří. K tomu se přidávají vzpomínky na první lásku, která „někdy je k mání, jindy pod pultem bývá“ a která k nám „vchází zadními vrátky“, tedy poněkud podloudně. No co, všechno se nakonec vyřeší za „horké noci někde v mlází“ ztrátou panenství, a život může začít. Škoda jen, že už zase pomalu končí. Zagorová se – jako hlas jedné generace – prozpívala stovkami banalit až k deziluzi, která je mimořádně působivá. Platí to především pro Rande u Zdi nářků, s otázkou „Proč jen tak přežívám?“, ale nezaostává ani píseň Už nemám křídla, začínající povzdechem „Jen pád, tomu se říká volný pád…“, nebo šanson Když máme pat, jehož refrénu „Kam jdeš, co chceš?“ odpovídá verš „Když pravda bolí, tak zkus lež“. Vyklízení pozůstalostí je depresivní, ale poučné. Někoho to i vzrušuje.

Billy Shake jr.

Jimmy P.

Režie Arnaud Desplechin, Francie, 2013, 117 min.

Premiéra v ČR 4. 12. 2014

Novinka Arnauda Desplechina Jimmy P. vychází z knihy maďarsko­-francouzského etnologa a psychoanalytika Georgese Devereuxe Realita a sen. Devereux v ní popisuje terapii, kterou prováděl na původem indiánském veteránovi z druhé světové války. Film shromažďuje snad všechna klišé, která si lze na dané téma představit. Devereux v podání Mathieua Almarice je modelový, lehce výstřední, ale zároveň hluboce empatický psycholog, jeho pacient Jimmy, kterého hraje Benicio del Toro, zase hrdý muž, jenž ale musí ve chvíli krize uznat, že se neobejde bez cizí pomoci. Okrajově se snímek otře o rasismus, vykořeněnost indiánského etnika či válečné vzpomínky, ale v jádru Jimmyho potíží stojí (přesně v duchu melodramat) intimní milostné a rodinné záležitosti. To všechno plyne kupodivu ve velmi tlumeném duchu, bez vyhrocených emocí, kýčovitého hudebního doprovodu a podobných přehnaně expresivních prostředků, což by se dalo vnímat jako pozitivní znak, pokud by film dokázal chybějící dramatičnost dohnat jiným způsobem. Celý snímek ale v podstatě tvoří dlouhý dialog dvou postav, který navíc plyne až příliš hladce. Jimmyho terapie naráží jen na velmi malý odpor a zdárně spěje k úspěšnému konci. Poněkud mdlé Desplechinovo dílo tak představuje jen umírněnější verzi uvědomělého evropského filmového mainstreamu, který se víc než co jiného snaží vychovávat diváky k optimistické představě, že ke všem problémům existuje snadné řešení: stačí se jen svěřit do rukou odborníků.

Antonín Tesař

Urban Beeing / Včely ve městech

Galerie Školská 28, Praha, 21. 11. – 12. 12. 2014

Třetí listopadový páteční podvečer se z pražské galerie Školská 28 ozýval živý bzukot debatujících včelařů. Probíraná témata byla i pro posluchače nedotčeného včelařstvím velmi rozmanitá: diskutovalo se o dlouhé tradici českého včelařství, o růstu zájmu o městské a komunitní včelařství ve velkých zahraničních městech, o počtu včelstev a zavčelení (v Praze nadprůměrném), o pořádaných kursech včelaření, o příčinách a důsledcích panického strachu ze včel i o alternativních přístupech k jejich chovu. Debata, nazvaná Včelín tobě sestro hlásá: v svorné práci naše spása, probíhala jako doprovodný program k výstavě s příznačným názvem Urban Beeing, která je věnovaná uměleckým projektům pracujícím se včelami. Zatímco diskuse se točila spíše okolo fenoménu (městského) včelaření, vystavující umělci se ve svých projektech zaměřují převážně na samotné fungování včelího společenství v paralele ke společenství lidskému. Julie Andreyev kupříkladu rozvíjí analogii mezi hmyzí a lidskou komunikací, Bioni Samp se pohybuje na rozhraní včelí a lidské zvukové interakce, s Janem Karpíškem včely spolupracují na tvorbě křehkých obrazů. Že jsou včely fenomenální, ukazuje výstava ve Školské nejen jejich začleněním do kontextu klasického hollywoodského filmu, ale i zviditelněním jejich nepostradatelné úlohy v našem přirozeném světě.

Markéta Jonášová

Leoš Janáček

Věc Makropulos

Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra 21. 11. 2014, psáno z reprízy 24. 11. 2014

Čtvrtý ročník festivalu Janáček Brno odstartovala premiéra opery Věc Makropulos, již v režii Davida Radoka nastudoval soubor brněnského Národního divadla ve spolupráci s Operou Göteborg. Hlavní hrdinka Emilie Marty, nesmrtelná, životem unuděná, a proto „studená jako nůž“ (hostující Gitta­-Marie Sjöberg), vstupuje na scénu nezvykle jako první a odhrnutím opony odkrývá téměř muzejně provedenou právní kancelář z dvacátých let. Telefony, psací stroje, koncipienti prohrabující se stohy papírů i typická silueta pražských střech téměř odvádí pozornost od dialogu, který se pomalu, ale jistě stáčí k nestárnoucí pěvecké hvězdě. Pietní přístup k textu (Janáčkovo libreto je v podstatě zestručnělou verzí Čapkovy hry) koresponduje se scénickým i hudebním zpracováním, striktně se držícím skladatelových představ. V operním prostředí je běžné, že se klade důraz na pěvecké schopnosti, nikoli na shodu hereckého typu s postavou, a ani Věc Makropulos není výjimkou – je zkrátka těžké uvěřit, že korpulentní padesátnice Gitty­-Marie Sjöberg představuje úchvatnou třicátnici. V tomto případě to však lze snad pokládat za záměr režiséra, který jako by diváka nepřestával upozorňovat na nesmyslnost lidské touhy žít věčně. Ze skvělého obsazení herecky i pěvecky vyčnívá výkon Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse, jednoho z mužů, kteří divu obletují. Máte­-li v zimní sezoně chuť na operu, určitě zvolte brněnskou Věc Makropulos.

Marta Svobodová