Konstantinos Kavafis
Básně
Přeložili R. Dostálová, V. Hladký a J. Pelán
Pavel Mervart 2014, 387 s.
„Tady chci zůstat, opojen přírodou,/ blankytem moře, nebeskou modří,/ zářivě žlutou pláží. Svět je/ krásný a závratně čirý.“ Co napsat o Konstantinu Kavafisovi (1863–1933), považovaném za zakladatele moderní řecké poezie, jehož hlas zní, jako by přicházel odněkud, kde jsou minulost s budoucností tajemně provázány? Někdy se až zdá, že se básníkův hlas rozléhá napříč časem, aniž by se vůbec staral o to, odkud vlastně přichází. Kavafisovy básně připomínají fragmenty, jež se zachovaly ze světa, který zmizel. Stávají se tak jakýmsi epitafem, ale zároveň konstruují paměť, která je vždy diskontinuem, ostrovem náhle vyvrženým z moře času. Skrze tyto verše docházíme k poznání, že vlastní minulosti nikdy neporozumíme. V Kavafisových básních není důležitá samotná událost, ale zapomenutý svět, v němž se příběh kdysi odehrál. Řecký básník svými verši nejen zprostředkovává dávné události, ale podkopává jimi samu vratkost naší přítomnosti a proměňuje ji v přízračnou minulost. Kavafis jako by dával básněmi najevo, že teprve jím končí celá tradice starodávné kultury, jejíž je on posledním kronikářem. V tomto smyslu básník působí jako trosečník času rozpřažený mezi oběma současnostmi, tou minulou i tou naší, přítomnou. Psát poezii neznamená jen pomalu se oddávat plynutí času, ale především jím putovat, naslouchat zmizelé minulosti, hlasům bájných i vybájených hrdinů, kteří své životy ověnčili skutečnými činy, aby tak oslavili svou přítomnost na zemi, zatímco my na ni marně čekáme.
Miroslav Olšovský
Lucie Tučková
Suzanne Renaud
Přeložil Jiří Reynek
Paseka 2014, 324 s.
Ačkoli tvorba Suzanne Renaudové nijak nezaostává za dílem jejího manžela, dnes proslulého, svého času téměř zapomenutého básníka a grafika Bohuslava Reynka, přece jen zůstává tato básnířka stále poněkud na okraji zájmu a informace o ní lze získat pouze nepřímo, povětšinou z publikací pojednávajících právě o Reynkovi. Za dané situace by se třísetstránková monografie měla rovnat daru z nebes. Měla, ale… K pozitivům knihy Lucie Tučkové patří její faktografická složka. Kniha nás provádí celým básnířčiným životem (dosud byla známa jen část počínající okamžikem, kdy se v něm objevil Reynek), a to způsobem prozrazujícím autorčin skutečný zájem, bez něhož by se jí sotva podařilo shromáždit takové množství informací i archivních fotografií, z nichž mnohé jsou k vidění vůbec poprvé. Hlavní a osudovou slabinou této knihy však je, že balancuje někde na pomezí biografie a jakéhosi „kožíkovského“ románu ze života, přičemž ani v jedné z obou poloh nevyznívá přesvědčivě. Na dobrý román jí chybí hloubka. Fabulovaná složka textu pouze frázovitě klouže po povrchu, působí banálně a v místech, která se týkají vypjatých událostí v životě básnířky, vyznívá vysloveně nepatřičně. Bizarní je též familiérní tón knihy (užívání křestních jmen Suzanne, Bohuslav), který vyvolává dojem, jako by se autorka s dotyčnými osobně znala. Tato v zásadě zbytečná románová omáčka znehodnocuje i to, co mohlo být slušnou monografií. Takto ale lze jen velmi těžko určit hranici mezi fakty a autorčinou fantazií.
Petr Váně
Zdeněk R. Nešpor a kol.
Dějiny české sociologie
Academia 2014, 668 s.
Zdeněk R. Nešpor se spolu s různorodým kolektivem autorů zhostil nelehkého úkolu sepsat přehledové Dějiny české sociologie. Navázal na své předešlé publikace, hlavně knihu o československé sociologii v meziválečném a krátce poválečném období, zajímavě nazvanou Republika sociologů, v níž prezentuje toto období jako zlatý věk oboru. Aktuálně se věnuje všemu od „prehistorie“ až po „sociologii v transformaci“. Prvních osmdesát stran shrnuje počátky sociologie před rokem 1918. Druhá část, překrývající se časově s již zmíněnou Republikou sociologů (mimochodem, oba prvorepublikoví prezidenti byli akademicky etablovanými sociology), zabírá v těchto dějinách zhruba třetinu a ještě o něco více prostoru dostává éra 1948 až 1989. Posledních devadesát stran obsahuje sociologii po roce 1989. Nejvíce místa se tedy dostává tomu, co by se mohlo jevit jako útlumové období – obzvláště to platí pro sedmdesátá léta. Ve skutečnosti ale šedesátá léta, spojená s etablováním „marxistické sociologie“ za specifických okolností uvolňujících se ideologických a společenských poměrů, vystupují jako jakýsi druhý zlatý věk české či československé sociologie. Vedle tohoto strukturovaného čtení kniha nabízí i různé biografické zajímavosti, propojující tuzemskou sociologii se světovou. Dozvíme se například, proč byla řada Sorokinových publikací dostupná v češtině, jak to bylo s bratrem Maxe Webera nebo u koho dělal doktorát Franz Kafka.
Marcel Tomášek
Lukáš Skupa (ed.)
Ostře sledované vlaky
NFA 2014, 336 s.
Sborník textů reflektujících Menzelův oscarový film Ostře sledované vlaky vznikl v souvislosti s projektem digitálního restaurování klasických českých filmů a navazuje tak na publikace věnované filmům Hoří, má panenko a Všichni dobří rodáci. Jiří Menzel zaujímá v současném uvažování o české kinematografii poměrně kontroverzní pozici, a to především coby autor adaptací Bohumila Hrabala, jimž bývá vytýkána přílišná idyličnost a zplošťování předloh. Ozvěny této kritiky je možné vidět i v textech zabývajících se režisérovým snímkem z roku 1966, i když přímo do hodnocení Menzelových děl se žádný z autorů nepouští. Obecně vykládají Menzelův oscarový snímek jako divácky přístupnější a líbivější variantu děl české nové vlny a zároveň jako film, který byl ve své době z řady důvodů atraktivní i pro zahraniční publikum. Ve vztahu k Hrabalově předloze se jen několikrát konstatuje, že z ní Menzel udělal dějově lineárnější a přehlednější tvar. Kniha ale vlastně nemá větší ambice než být pečlivou historickou a analytickou zprávou o Menzelově filmu. Nabízí mimo jiné kroniku produkční historie vzniku Ostře sledovaných vlaků od Jakuba Jiřiště, která toto dílo pozoruhodně zasazuje do kontextu české nové vlny, přehled zahraničních ohlasů od Jindřišky Bláhové nebo text Terezy Frodlové a Lukáše Skupy zaměřený na erotické scény. Kromě jednotlivých studií jsou součástí publikace také rozhovory s tvůrci, dobové publicistické texty o filmu a archivní dokumenty.
Antonín Tesař
Příšerný vlasy
Pelo malo
Režie Mariana Rondónová, Venezuela, 2013, 90 min.
Premiéra v ČR 20. 11. 2014
Mezi latinskoamerické země, které se v posledních letech nově prosazují na mezinárodní festivalové scéně, patří i Venezuela. Tamním nejvýraznějším titulem loňského roku se stal snímek Příšerný vlasy, sociálně realistické drama o mladé vdově, která sama vychovává devítiletého syna Juniora. Reportážně realistickým stylem, založeným na ruční kameře, a oddramatizovaném fragmentárním vyprávění Rondónová skládá dohromady celkovou situaci svých postav z drobných všednodenních epizod. Vzniká komplexní síť událostí charakterizujících zvnějšku, ale výmluvně a komplexně hrdiny, kteří o sobě sami nedávají znát téměř nic. Jedna z dominantních dějových linií, ve které si Junior chce nechat narovnat své kudrnaté vlasy, souvisí přímo se situací venezuelské společnosti. Kudrnaté vlasy, kterým místní říkají pelo malo (špatné vlasy), totiž zpravidla odkazují k černošskému původu, vůči němuž se část společnosti rasisticky vymezuje. Díky tomuto tématu film v zemi svého vzniku vyvolal velmi kontroverzní reakce a stal se důležitou součástí veřejné debaty o problémech venezuelské společnosti. Podobně si snímek všímá i řady dalších nepříznivých společenských jevů, aniž by však přitom sklouzával do pouhé sociálně kritické polohy. I bez znalosti konkrétních reálií ho lze sledovat jako pečlivou a na všednodenní detaily zaměřenou studii dospívání a toho, jak do povah a chování lidí pronikají nejrůznější společenské okolnosti, které je obklopují.
Antonín Tesař
Jaroslav Havlíček, Martin Velíšek a Ivan Rajmont
Petrolejové lampy
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, premiéra 28. 2. 2014, psáno z představení 29. 11. 2014
Divadlo Petra Bezruče přineslo divákům ve své „Roztoužené sezóně“ příběh Štěpky, staré panny, která touží po dítěti, a Pavla, bývalého vojáka nakaženého syfilidou, který si přeje zbohatnout. Petrolejové lampy v dramatizaci Martina Velíška a Ivana Rajmonta zrežíroval již ostřílený Martin Františák. Inscenace je postavená hlavně na vynikající ústřední dvojici Sylvii Krupanské a Lukáši Melníkovi. Melníkovo zprvu klidné a civilní herectví přerůstá v druhé polovině hry ve velmi expresivní a sugestivní vyjádření Pavlova duševního stavu. Naproti tomu Krupanské rozjařený a bezstarostný projev střídá klidný a vnitřně prožitý stav Štěpčiny bezmoci, který se mnohdy projevuje pouze hořkým úsměvem. Výprava Marka Cpina je na první pohled tradiční – jevištní rampu lemují petrolejky, snad i jako symbol uhasínajícího života, pány zdobí licousy, dámy drdoly, využívá se dobové oblečení. Na druhý pohled však divák zjišťuje, že jeviště tvoří trojice důležitých míst. Nejprve je uprostřed náves a po stranách Štěpčin byt a Pavlův statek, v druhé polovině se stává středobodem postel jako symbol nového života. Ta se však postupně z centra odklízí na okraj, naklání se na zešikmeném pódiu, až se zcela zhroutí, stejně jako všechny hrdinčiny naděje. Silný příběh plný bolestného toužení takřka nepotřebuje žádnou aktualizaci.
Barbora Křížová
Vně a uvnitř
Móda a umělá vlákna 2. poloviny 20. století
Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, 2. 10. 2014 – 11. 1. 2015
Uměleckoprůmyslové muzeum se na konci ledna 2015 uzavře veřejnosti z důvodu plánované rekonstrukce budovy na Starém Městě. Na Velké Ohradě ve Stodůlkách se zatím v tichosti staví nový depozitář velkorysých rozměrů. Před úplným uzavřením staré budovy zde ovšem ještě probíhá ambiciózní výstava dokumentující vývoj a využívání umělých vláken v odívání a medicíně v druhé polovině 20. století. Ona ambicióznost spočívá ve snaze představit veřejnosti, jak a kdy se začala umělá vlákna používat. Projekt také částečně usiluje o hlubší porozumění jejich materiálním vlastnostem a možnostem uplatnění. K dojmu progresivnosti a inovativnosti prezentace určitě přispívá neortodoxní přístup architekta výstavy Pavla Mrkuse, který se rozhodl vytvořit z galerijního prostoru vizuální laboratoř. Veškeré popisky a texty jsou na zeď promítány z projektorů a samotné vystavené oděvy mají korespondovat s makrosnímky chemických vláken, jež na volných stěnách vytvářejí působivé struktury. Kurátorce Konstantině Hlaváčkové nelze upřít snahu přiblížit tímto způsobem téma širokému publiku, na druhé straně se ale zdá, že za hávem vizuálních efektů zůstává několik nedořečených náznaků. Sama výstava je především přehlídkou oděvů a předmětů z viskózy, nylonu a jiných syntetických materiálů, přičemž stranou příznačně zůstávají jakékoli společenské či politické důsledky, které technologický vývoj chemických vláken v módním průmyslu předznamenal.
Anna Remešová
The Meme
2
Free download, Signals from Arkaim 2014
Improvizační duo The Meme pochází z Chicaga a tvoří ho Jeffrey Kmieciak (steel kytara, elektronika) a Milan Bobysud (elektronika). Svou druhou nahrávku vydali na pražském netlabelu Signals from Arkaim. Album se skládá ze dvou tracků, které byly nahrány během improvizační studiové session v létě tohoto roku. Zvukové koláže na pomezí noiseu a ambientu nemají uspávací účinky, ale rozhodně nejsou ani zkouškou odolnosti sluchového ústrojí. Prazvláštní rozmlžená atmosféra a příjemně plastické syntezátory tu a tam evokují mořský příliv a odliv, občas nahrávka připomene odvážnější experimenty Boards of Canada, ale i Cluster či jiných krautrockových skupin. Oceánský opar střídají zvukové experimenty a organické textury se proplétají s technofuturismem. V první skladbě se ozývá analogové pípání a bzučení těkající z jednoho kanálu do druhého, steel kytara, tajný sen mnoha zvukových experimentátorů, se z nánosů efektů prodírá postupně – v jasně rozeznatelné podobě zazní až v závěru – a její šťavnatý sound se přitažlivě mísí s rozmazanými záchvěvy různorodé elektroniky. Druhý track začíná náznakem pevných beatů, které zní jako metronom prohnaný delayem. Na tento základ se postupně nabalují další vrstvy více či méně klidných zvukových panoramat. Deska, která je zdarma ke stažení na stránkách vydavatelství, má potenciál k tomu, aby příslovečně dlouhé zimní večery naplnila nejednoznačnou atmosférou.
Jan Sůsa