Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron, který nedávno zemřel po sedmiletém kómatu, byl polarizující a rozporuplnou osobností. V posledních letech politické dráhy se překvapivě odklonil od svého dosavadního radikálně militantního přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu směrem k umírněnějším řešením.
Jakkoli byl Ariel Šaron, ať už při svém působení v izraelské armádě nebo v politických funkcích, spojován s mnoha krveprolitími, nelze jeho osobnost v kontextu Blízkého východu posuzovat jen skrze protiklad míru a boje. Na hranici válečných zločinů a terorismu – či už za ní – se pohybovala i výrazná část jiných charismatických politiků a vůdců, a to jak v muslimských zemích, tak i v Izraeli. Stačí vzpomenout na aktivity premiérů Menachema Begina a Jicchaka Šamira, kteří měli zpočátku významné postavení v organizacích, jež používaly metody teroristického boje, a sám Šamir nese mimo jiné velký díl zodpovědnosti za smrt prvního vyjednavače OSN na Blízkém východě – hraběte Bernadotta. Že ani mírotvorci Rabin a Arafat nebyli jen beránky, je obecně známá věc. I ti nejlepší „good guys“ z arabského světa, mezi něž se řadí Egypťané Sadat, Mubárak či jordánský král Husajn, měli krev na rukou, o „bad guys“ typu Saddáma Husajna, Háfize Assada či Muammara Kaddáfího ani nemluvě. Většinou platí, že historie a justice nejsou k řadě státníků v tomto ohledu příliš spravedlivé. A tak se stává, že ti, kteří by v jiném postavení možná stanuli před soudem a dostali tvrdé tresty, měli ve vysoké politice naopak možnost získat zcela novou tvář a často i auru „mužů míru“.
Verze Šaron 2.0
Když se Ariel Šaron na sklonku života v roce 2000 stal izraelským premiérem, neočekávalo se, že by se mohl nějak zásadně změnit. Během druhé palestinské intifády prosazoval používání velmi tvrdé vojenské taktiky jako odpovědi nejen na sebevražedné útoky, ale třeba i při likvidačních útocích na vybrané palestinské představitele, při nichž často umírali náhodní lidé. Přesto se lze domnívat, že se už tehdy rýsovala jistá verze Šaron 2.0. Důvodů, proč k tomu došlo, bylo více.
V premiérském křesle získal Šaron větší díl politické zodpovědnosti než kdy předtím a nemohl si dovolit totéž, co dříve v opozici. V době po mírovém vyjednávání v devadesátých letech – byť neúspěšném – nemohl tak jednoduše setrvat na bojovných politických pozicích a výsledky mírového procesu úplně ignorovat. Každému izraelskému premiérovi jde také o zachování dobrých vztahů s USA, a tak byl Šaron limitován i v tomto ohledu. Kromě toho byl nucen stále více se vymezovat vůči svému vnitrostranickému sokovi v Likudu Benjaminu Netanjahuovi a s tím souviselo vytvoření jisté politické vize. Určitou roli mohl hrát i jeho pokročilejší věk a větší rozvaha, kterou tato část života zpravidla přináší. Možná také dospěl ke kritičtějšímu postoji k vlastní minulosti a spatřil izraelskopalestinský konflikt v realističtějších obrysech. Tento bod však není jasně prokazatelný.
Zeď i evakuace osad
Velmi důležitou roli nakonec sehrálo, když Šaron přišel s vizí jednostranných politických kroků, které měly zastoupit nefungující mírový proces. Jedním z nich byla i výstavba bariéry mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu. U Palestinců tento krok nevyvolal zpočátku tak negativní reakci, protože se domnívali, že linie vytvoří fakticky i hranice budoucího Palestinského státu. Když se ale ukázalo, že bariéra kopíruje tuto hranici jen zčásti, mnohde se zakusuje hluboko do palestinského území a připojuje k izraelskému území řadu židovských osad, odsoudili ji jako „apartheidovou zeď“.
Šaron ale více překvapil svým plánem evakuovat židovské osady z pásma Gazy. Tedy právě z těch míst, kde byl izraelský nepřítel číslo jedna, Hamás, nejsilnější. Šaron byl celoživotním patronem osadnického hnutí a tímto rozhodnutím vyrazil mnohým Izraelcům, a mezi nimi hlavně samotným osadníkům, dech. Premiér ale dobře věděl, že osady v Gaze silně zatěžovaly izraelskou ekonomiku, nebyly mezi většinou Izraelců příliš populární a ve srovnání se Západním břehem v nich žilo jen relativně málo osadníků (přibližně osm tisíc oproti více než dvěma stům tisícům na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které chtěly ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou.
Vážnost svého počínání podtrhl Šaron tím, že po třiceti letech opustil řady Likudu a založil stranu Kadima, aby mohl lépe prosazovat svoji politiku. Evakuace osad byla v roce 2005 uskutečněna a Ariel Šaron ve svých projevech stále jasněji mluvil o neblahých důsledcích izraelské okupace. Je tak možné, že by byl v evakuaci osad a v omezování izraelské správy nadále pokračoval i na Západním břehu. Na počátku roku 2006 ho však paralyzovaly vážné srdeční problémy a upadl do kómatu, z něhož se již nikdy neprobral.
Nástup jestřábů bez vize
Někteří religiózní Židé věří, že úmrtí Ariela Šarona a zavraždění Jicchaka Rabina mají mystické souvislosti. Nad oběma politiky byla totiž krátce před jejich smrtí – ať už klinickou či skutečnou – vynesena kabalistická kletba. Bez ohledu na tuto interpretaci je zjevné, že ačkoli si Rabin zcela jistě nálepku mírotvůrce zasloužil mnohem více než Šaron, náhlý odchod obou politiků velmi negativně ovlivnil vývoj izraelskopalestinského usmíření a usnadnil nástup k moci jestřábům bez vize. Jejich postoj možná nechtěně, ale jistě zcela přesvědčivě vystihl současný ministr obrany Moše Jaalon, když nedávno obvinil šéfa americké diplomacie Johna Kerryho kvůli jeho mírovým snahám z mesiášského komplexu: nejlepší by podle něho bylo, kdyby Kerry získal Nobelovu cenu míru a do izraelskopalestinského konfliktu se nevměšoval.
Autor je politolog a právník, působí na Ústavu mezinárodních vztahů.