Vítězství nacionalistické strany Likud v izraelských volbách zvěstuje, že v tomto malém státě nadchází doba izolacionismu a oddaluje se možnost mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Izraelské volby letos v březnu ukázaly, že volební prognostika v této zemi je velmi ošemetná záležitost – už potřetí v řadě a počtvrté celkově totiž zvítězil Benjamin Netanjahu a jím vedený pravicověnacionalistický Likud. Volební prognózy přitom mírně favorizovaly „liberály a levici“, tedy slepenec Strany práce, vedené nepříliš charismatickým Izákem Herzogem, a strany haTnu’a bývalé členky Netanjahuovy strany Cipi Livniové. Změna kursu izraelské politiky se tedy nekoná. Nutno dodat, že ani případný volební triumf zmíněného tandemu, zvaného Sionistická jednota, by ve světle vývoje izraelské levice nemusel znamenat záruku výraznějších politických změn. Těžko se však dohadovat.
Naopak Netanjahuovy postoje jsou dlouhodobě dobře známé: nikdy se netajil svým skeptickým postojem k mírovému procesu, přičemž nešlo jen o bezpečnostní nedůvěru ke všemu arabskomuslimskému, což bylo izraelskou pravicí vždy artikulováno zcela otevřeně. Netanjahu nikdy neskrýval ani své sympatie k výstavbě židovských osad. To je přitom hrubě nekompatibilní se stále oficiálním – byť de facto mrtvým – plánem na dvoustátní řešení izraelskopalestinského konfliktu i s mezinárodním právem.
Začalo to intifádou
Řada Izraelců cítí po posledních volbách velké zklamání. Výsledek je však potvrzením dlouhodobé tendence, která spočívá ve výrazném a dlouhodobém posunu politických preferencí směrem k nacionalistické pravici. Tato tendence se datuje do dob kolem druhé intifády, tedy povstání Palestinců proti Izraeli, které vypuklo v roce 2000. Další Netanjahuovo vítězství – navíc za situace, kdy je zjevné, že jeho předvolební aktivity poškodily tradiční spojenectví s Amerikou – tak může svědčit o tom, že izraelská společnost se stále hlouběji uzavírá do sebe a postupně se odřezává od tradičních spojenců, kterými jsou právě USA a Evropa.
Zdá se, že Amerika už není pro Izrael zcela nepostradatelná, a tam, kde byla včera ona, může být zítra třeba Rusko nebo Čína. Navíc i kdyby se tato tendence potvrdila, Amerika by bez ohledu na svou rétoriku ještě nějakou dobu Izrael podporovala – a to hlavně pod tlakem výrazně prolikudnických republikánů, kteří si takto mohou vyřídit účty s Obamou, respektive s demokraty obecně. S novými zahraničními spojenci by si izraelské pravicověnacionalistické vedení mohlo být jisté, že ti již nebudou mít tak „přehnané“ požadavky na mír jako Amerika či dokonce Evropa. Izraelský status quo a s ním i židovské osady by mohly být za této situace nejen symbolicky, ale vlastně i doslova zabetonovány. Také by vzrostly možnosti izraelské exekutivy pacifikovat Palestince, kdykoliv uzná za vhodné.
Život za zdí
Izrael tak skončí definitivně za bezpečnou „železnou zdí“, jak navrhoval doyen izraelského pravicového nacionalismu Vladimír Žabotinský. Konflikty ale za ní budou nadále přežívat. A stejně tak i mentalita izraelské „společnosti v obležení“ (ať už Araby, Palestinci, Íránem, světovými antisemity či dalšími), se kterou umí Netanjahu tak dobře politicky pracovat, se může ještě více prohloubit. Pak by se mohlo stát, že si někteří liberálnější Izraelci začnou hledat místo k životu těch v částech světa, kde se nebudou cítit jako v oblasti permanentního konfliktu a kde je demokracie preferována před etnicitou. Vývoj v Izraeli může naopak imponovat nacionalisticky naladěné části společnosti. Do té náleží mnoho židovských přistěhovalců původem z bývalého Sovětského svazu, tedy z regionu bez demokratické tradice, avšak s výrazným vztahem k silnému politickému vůdcovství a k půdě.
Na rozdíl od Žabotinského jiný významný sionista Ašer Ginsberg, známý spíše jako Achad Ha’Am (všímavější návštěvník Izraele ho zná minimálně z názvů tamních ulic), svého času upozorňoval, že opravdový Židovský stát nemůže být založen jen na úzkoprsém politickém nacionalismu, ale i na duchovním rozměru. Za jednu z hlavních chyb, která bude rozrušovat myšlenky sionismu, pak označil přezíravost vůči Arabům a přetrhávání tradičních pout sionistických Židů s diasporou. A právě to se v éře Benjamina Netanjahua děje více než kdy jindy. Možná si to při příštích volbách uvědomí více Izraelců než tentokrát. Stejně tak ale není vyloučeno, že Netanjahuova impozantní politická dráha už vytvořila základ novému modelu Izraele jakožto stále uzavřenější země se silným politickým lídrem, jakožto státu, jehož ekonomika a politika budou pevněji napojeny na nekončící vojenské konflikty a na výstavbu osad na okupovaných územích.
Autor je právník a politolog.