Krizí k povstání

Ve filmu Roye Anderssona Písně z druhého patra (Sånger från andra våningen, 2000) se odehrává scéna se skupinou ekonomů, kteří sedí kolem dlouhého stolu v honosné zasedací síni. Schůzují, aby probrali ekonomickou strategii a předložili vládě řešení hospodářské krize. Země má problémy s konkurenceschopností, mzdy jsou příliš vysoké. Předseda odborné rady ekonomické fakulty ovšem nemůže ve své aktovce najít strategické podklady. Na dotaz odpovídá, že si není jistý, zda existují nějaké dlouhodobé plány, ale že ty krátkodobé by měl mít s sebou, nemůže je ovšem najít. „Vím určitě, že jsem je ještě dnes ráno měl,“ říká. Předsedající schůze není úplně spokojený: „Tak to samozřejmě není v pořádku. Budeme muset přeskočit strategii a soustředit se místo ní na taktiku. Vím, že je to těžké. Máme za sebou víc než osm hodin jednání.“ Najednou se jeden z účastníků zvedne, ukazuje ven z okna a říká: „Budova naproti se hýbe.“ V okamžiku jsou všichni ekonomové u okna, nastává rozruch. Všichni, kteří seděli u stolu – kromě věštkyně –, v panice běží ke dveřím, ty však nejdou otevřít. Předsedající se snaží uklidnit situaci a říká: „Je velmi důležité, abychom zachovali rozvahu, velmi důležité.“ Tak scéna končí. Během celé schůze si ekonomové podávají křišťálovou kouli a hloubavě do ní hledí. Nejsou v ní však žádné stíny, je úplně čistá, a ekonomičtí mudrcové tedy nedokážou předpovědět vůbec nic.

Krize v množném čísle

Kapitalistické hospodářství je v krizi. Mluvit o krizi v jednotném čísle se však zdá být nepřesné – vytváří to obraz krize jako dočasné výjimky, jež se liší od běžného stavu a slibuje, že „v roce 2014 bude zcela určitě lépe“. Ze všech stran slyšíme krizový žargon, který hrozí katastrofickými scénáři a současně slibuje návrat „domů“: Rozpoutalo se peklo, ale když budeme jednat ekonomicky zodpovědně, vyjdeme z krize nezraněni. Proto je v jistém smyslu lepší mluvit o krizích v množném čísle. Mezi jinými čelíme finanční krizi, ekonomické krizi, energetické krizi a klimatické krizi. Tyto krize se nejenom vzájemně překrývají a jsou bytostně provázány, ale všechny souvisí se základními rozpory kapitalistické ekonomiky.

Nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli krizi za sebou. Krize není jen otázkou zpomalení růstu ekonomiky a poklesu obratu, ovlivnění klimatu nebo dočasné ztráty zájmu o politiku, krize je výrazem základních rozporů kapitalismu, jež se stávají stále neodbytnějšími. Proto nemá smysl představovat si krizi jako něco přechodného nebo si myslet, že je možné vrátit se zpět do stavu „před krizí“. Ať se soustředíme na kteroukoli z podob krize, ukáže se vždy, že máme co do činění s daleko radikálnějšími poměry, než jak jsou běžně chápány. To platí zejména o takzvané ekonomické krizi. V protikladu k různým reprezentacím krize kolujícím v médiích – takzvané chyby finančního trhu nebo chyby, které udělali Řekové – není ekonomická krize jen krátkým intermezzem, po němž můžeme opět stisknout tlačítko růstu.

Současná krize má své kořeny v sedmdesátých letech, kdy kapitalismus nahradil poválečnou keynesiánskou dohodu o mzdě a produktivitě – tedy fordistický kompromis, v němž dělníci dostali vyšší platy za vyšší produktivitu, a drželi tak kolečka spotřeby na vysokých otáčkách – novým modelem, prostřednictvím něhož se kapitál systematicky vydal po co nejnižších nákladech. V druhé polovině šedesátých let a začátkem let sedmdesátých dosáhla akumulace kapitálu ve „vyspělých“ kapitalistických zemích právě hranice, jejíž překročení bylo symbolicky poznamenáno ropnou krizí v roce 1973, kdy se ukázala být změna výrobních podmínek nutnou. Součástí restrukturalizace se stalo rušení hlavních průmyslových odvětví v západních zemích, čímž byli vzpurní dělníci rozprášeni a výroba přesunuta do Asie nebo na jiná místa, kde byly mzdy mnohem nižší. Tímto způsobem šla deindustrializace Západu a industrializace zemí jihovýchodní Asie či jiných oblastí ruku v ruce. Outsourcing a nové technologie současně otevřely možnosti značného rozšíření mezinárodního obchodu, v němž se lokálně vyráběné zboží distribuuje globálně. Američtí a evropští spotřebitelé začali nakupovat levně vyrobené čínské zboží, které si sice nemohli dovolit, ale mohli si na ně půjčit od Číny, jež na využívání svých mzdových otroků vydělala obrovské sumy. Významnou složkou v novém akumulačním režimu se tak stal úvěr, protože restrukturalizace nevytvořila trh, jenž by odpovídal množství vyrobené hodnoty. V případě mnoha společností investiční náklady jednoduše převýšily zisky. Tento vývoj nicméně řadu let maskovala neskutečná výše úvěru.

Nové možnosti

Světová ekonomika už od začátku sedmdesátých let strašlivě skřípe. Pracující na Západě zažili obrovský propad reálné mzdy a od osmdesátých let se v USA a Evropě začalo šetřit na sociálních opatřeních. Analýza období od sedmdesátých let do současnosti ukazuje, že je řeč o protahujícím se otřesu, kdy na sebe znehodnocování prostředků, tj. strojů, budov a pracujících, které je nezbytné pro další kapitalistickou expanzi, bere podobu spotřebovávání společenských a přírodních zdrojů. V tomto světle se neoliberalismus ukazuje jako dlouhodobý krizový režim, ve kterém se šetří na zachování výrobních prostředků včetně každodenní rekreace pracovní síly, a ze společnosti se těží, aniž by se „za to zaplatilo“. V tomto smyslu krize není nic nového. I neoliberální léčba šokem, kterou momentálně zažívají jihoevropské země, byla již průběžně mimo centrum akumulace kapitálu testována. V průběhu osmdesátých a devadesátých let byla obdobným šokovým terapiím vystavována jedna jihoamerická či africká země za druhou. Novinkou je, že masivním škrtům, jež zásadním způsobem opotřebovávají společnost, nyní čelí obyvatelstvo zemí EU. Ale samotná politika úspor byla součástí neoliberálního arzenálu již dlouho a pokaždé jsou to pracující, kdo na ni doplatí nejvíc.

Avšak kapitalismus toho ještě nezničil dost. Tři desetiletí trvající spotřebovávání patrně nestačí k zahájení nové kapitalistické expanze. Ačkoli jsme svědky neustálé likvidace, konkursních řízení a zavírané továrny a masové propouštění již od sedmdesátých let spoluutvářejí obraz USA a Evropy, samo o sobě to nestačí, jelikož kapitál našel útočiš­tě ve finančním oběhu. Vzhledem k tomu, že výrobní kapitál se zdvojnásobil o finanční kapitál, zůstala neoliberální restrukturalizace neúplná a bylo nutné neustále snižovat hodnotu pracovní síly. Tato strategie se v budoucnu jen prohloubí, což bude znamenat další fragmentarizaci a vyloučení. Proces ničení nabere na obrátkách. Výrobní možnosti kapitálu jsou stále dost velké, ještě se musí mnoho osekat, než se opět dosáhne úrovně, která by umožnila novou expanzi. Musí se šetřit, ale také ničit. To proto, že krize je momentem, kdy kapitalismus likviduje kapitál, aby byl schopen ho obnovit.

Krize otevřela cestu rozsáhlé vlně protestů, jež se rozšířily ze severní Afriky do jižní Evropy a USA a zase zpátky. Trvalo několik let, než se protesty daly do pohybu, ale v roce 2011 šlo už všechno rychle: v Tunisku a Egyptě byli svrženi místní, Západem podporovaní diktátoři a prakticky na celém Středním východě demonstranti protestovali proti místním zkorumpovaným režimům, které se obohacovaly na úkor svých lidí. Protesty se rychle přesunuly do Evropy a zakrátko i do USA. Všude lidé odmítali platit za finanční krizi.

Protesty ukazují, že krize je vždy také „subjektivním“ historickým procesem, ve kterém se „normální“ ekonomický a politický úzus rozpadá a otevírá prostor pro alternativní úhly pohledu a subjektivní činitele. Jinými slovy je krize také možností, a to v tom smyslu, že dochází ke zlomu – předchozí stabilní formy a instituce se stávají porézními a je možné je měnit nebo zcela odmítnout. Stejná situace nastala v letech 1848, 1917 a v roce 1968, kdy se ulice najednou staly laboratořemi nových radikálních myšlenek. V protikladu například k roku 1917 dnes ale nemáme žádný program, východisko pro utvoření nového světa je dnes nejen nejisté, ale i zoufalé. Avšak to, že politické formy západního dělnictva leží v troskách, není nezbytně ke škodě věci.

Vývoj v severní Africe a na Středním východě byl výbušný. Po několika týdnech protestů donutili demonstranti v Tunisku a Egyptě tuniského prezidenta Ben Alího a egyptského prezidenta Mubáraka odstoupit z úřadů. Protestů se zúčastnily statisíce lidí. V Káhiře demonstranti obsadili Tahrirské náměstí po dobu téměř tří týdnů. Zatímco Ben Alí a Mubárak padli poměrně rychle, v Libyi, kde byl u moci Kaddáfí, bylo zapotřebí více. Avšak po občanské válce a západní intervenci se další změna režimu stala realitou. V Jemenu se po bouřlivých protestech a pokusu o atentát stáhl Alí Abdalláh Sálih. Nepokoje v Sýrii se vyhrotily a zemí již třetí rok zmítá občanská válka mezi příznivci vlády Bašára al­Asada a různými povstaleckými skupinami, které jsou financovány arabským kapitálem ze Saúdské Arábie a států Perského zálivu. V řadě dalších zemí regionu protesty sice nedosáhly obdobného rozsahu nebo se střetly s masivními represemi, jako například v Saúdské Arábii, ale takzvané Arabské jaro dalo do pohybu revoluční proces, který útočí na poválečný postkoloniální světový řád s chudými „barevnými“ despociemi a bohatými „bílými“ národními demokraciemi Západu.

Staré struktury stále v provozu

Ačkoliv již v Evropě, obzvláště jižní, probíhala řada protestů proti politice škrtů, v roce 2011 se situace ještě vyostřila, když se ve Španělsku a Řecku objevila skutečná protestní hnutí, která nejen odmítla politiku úspor, ale kriticky se postavila i k parlamentní demokracii v její současné podobě. Rozhořčení Španělé a Řekové převzali káhirský nápad obsazení náměstí a proměnili ho v sociální a politický experiment, v rámci něhož tato hnutí vyzkoušela alternativní způsoby organizace a procesy rozhodování.

V návaznosti na hnutí odporu v severní Africe a protesty v Evropě zasáhl USA výbuch jménem Occupy. Zmobilizoval statisíce lidí z celých Států, kteří obsadili náměstí a protestovali proti státní záchraně bank. V USA se od sedmdesátých let neudály žádné větší sociální protesty, a proto bylo hnutí Occupy obzvláště pozoruhodným jevem. Demonstrace zasáhly více než stovku amerických měst.

Ať už se v budoucnu stane cokoli, kapitalistická třída nebude moct věci nadále libovolně reorganizovat a likvidovat. Ne že by se rozhodující zlom již udál. I v Tunisku a Egyptě zůstaly instituce zajišťující reprodukci systému dosud poměrně nedotčeny, ačkoli i ony jsou vystaveny zkoušce a jejich modus operandi bude nutné průběžně upravovat. Podařilo se zbavit místního otce Ubu, ale staré mocenské struktury jsou stále v provozu. V Egyptě uzavřely po Mubárakově smrti armáda a Muslimské bratrstvo spojenectví, jež mělo za úkol pokračovat v neoliberální politice a zamezit rostoucí nespokojenosti. To se nicméně nepodařilo a sotva po roce byla egyptská armáda nucena spolupráci s Muslimským bratrstvem ukončit. Armáda a církev nyní bojují o malou nadhodnotu, již země produkuje. Obě chtějí zabránit pokračování revoluce a obě se snaží využít obrovskou bojovnou energii, jež vznikla v ulicích Káhiry, Mahaly a jiných egyptských měst po 25. lednu 2011. Otázka je, jestli tuto energii dokážou získat pro věc náboženství, nacionalismu nebo něčeho třetího, anebo jestli se podaří otevřít cestu k opravdovému postkoloniálnímu řešení; jestli se revoluční hnutí udrží při životě a dokáže dát společenskému rozkladu jiné směrování. Pokud se nevyřeší základní příčiny nespokojenosti, pokud bude kapitalismus uvrhovat stále více lidí do nezaměstnanosti a chudoby, neudrží se vládnoucí vrstvy u moci dlouho.

Zatímco protesty v Evropě a USA jsou v první řadě defenzivní – jedná se o snahu zabránit rozpočtovým škrtům či ztrátě vlastního zaměstnání, bez ohledu na to, jak mizerné může být –, v jiných částech světa jsou protesty ofenzivní. V jihovýchodní Asii a Číně tak v posledních letech došlo k obrovskému nárůstu stávek a protestů. Nespočetná armáda dělníků, která vyrábí většinu globálně cirkulujícího zboží, začíná požadovat vyšší plat a lepší pracovní podmínky.

I bouřící se masy v severní Africe a na Středním východě požadují něco jiného než jenom pokračování současné mizérie a odmítají desetiletí trvající despotismus a nepotismus, zavrhují ale taktéž – a to je důležité – postkoloniální řád, z něhož Západ dosud žije a jejž používá k udržování mýtu o neschopnosti postkoloniálních zemí rozejít se s autoritarismem. Proto mají arabské protesty revoluční perspektivu, která je víc než jen pouhým svržením místních despotů. A to je také důvod, proč mají západní mocnosti plné ruce práce s podvázáním protestů, jejich vykolejením a odkloněním do občanských válek a sektářského násilí. Jejich alfou a omegou je zabránit tomu, aby se v postkoloniální konstrukci objevily trhliny a aby arabské masy navázaly spojení s masami odjinud. Proto má vládnoucí třída na Západě tak napilno, aby protesty v severní Africe, na Středním východě a v Číně prezentovala jako místní protesty proti zkorumpovaným tyranům. Jakákoli hlubší studie by ukázala, že o to se v žádném případě nejedná. Střety jsou vykládány většinou tak, že demonstranti by jenom rádi měli stejný politický systém, jaký máme na Západě. I když egyptské davy vypálily stovky policejních stanic, jsme informováni o tom, že se jedná o pokojné protesty za „naši demokracii“. Chudáčci, mají konečně dost místních diktátorů a chtěli by rozhodovat sami. Další otazník se vznáší nad tím, zda jsou na to přece jenom připraveni, tedy jestli dokážou zvolit neislámské politiky. Orientalismus nebere konce.

Trhlina v obrazu světa

Jedním z nejpalčivějších problémů je otázka, jak roztříštěná protestní hnutí propojit. Vzpoury v severní Africe a na Blízkém východě, krize v Evropě a stávky v Číně jsou navzájem provázány. Nejedná se o místní krize, křehké národní ekonomiky, špatné hospodaření či korupci, stojíme před globální krizí, jež je výrazem základních proti­kladů kapitalistických procesů výroby. Současný rozpad statu quo je důsledkem špatného načasování. Vývoj v severní Africe je příkladem toho, jak absence mezinárodní solidarity nutí arabské masy, aby vyhledávaly pomoc lokálních institucí, jako jsou mešity. Ne proto, že by více inklinovaly k náboženství, ale protože doposud byly ponechány na holičkách. Jako v dřívějších historických situacích užívá kontrarevoluce techniky podvázání a postupného vyčerpání. Důležité je zamezit rozšíření revoluce. Mladí Evropané musí zůstat pasivní. Zrovna tak jako zůstala pasivní dělnická hnutí ve Velké Británii, USA, Francii a v severských zemích na konci první světové války, když povstali dělníci v Německu a Rusku. Tak jako když Západ zasahoval v případě Ruska, Polska a Kavkazu, i dnes vidíme zásahy, které mají za úkol zabránit revoluci. Západní mocnosti koneckonců již dlouho působí na Středním východě, v pásmu Gazy, Libanonu, Iráku a Libyi právě proto, aby zamezily vzpurnému obyvatelstvu ve vzájemné komunikaci. Je důležité přijít s takovým řešením, které zabrání povstání nebo jeho šíření.

Krize sahá hluboko. Bez ohledu na to, co se stane, bude blízká doba těžká. Hospodářství v USA i Evropě je v krizi a exportní ekonomiky jihovýchodní Asie začaly rovněž pociťovat závažnost situace. Všude jsou to dělníci, kdo platí cenu za krizi, která je vykupována státem a škrtá se na sociálních výdajích. Zároveň se krize užívá jako nástroj pro odstranění těžce vybojovaných práv. Kapitál přiložil polínko do ohně třídního boje, jenž nyní běží na plné obrátky. Ale ozývat se začíná i proletariát. Vzpoury na Středním východě a v severní Africe zpochybňují současný světový řád a rozhořčení lidé v jižní Evropě a hnutí Occupy v USA se pokoušejí v tomto smyslu pokračovat. Ačkoli byli diktátoři v Tunisku, Egyptě a Libyi svrženi, protesty pokračují. V Řecku, Španělsku a Portugalsku obyvatelstvo, stejně jako studenti v Chile a Kanadě, rozhodně odmítá úsporné plány. V Brazílii zapříčinila stoupající cena veřejné dopravy v ulicích velkých měst kolaps. V Sýrii řádí občanská válka. A v Číně roste počet stávek. V Turecku mladá generace odmítá Erdoganův neoliberální „úspěch“ a v Brazílii vyšly do ulic „nebezpečné třídy“. V neoliberálním obrazu světa se objevila trhlina. Třídní boj již není jednostrannou záležitostí.

Autor je docent kulturní historie na Kodaňské univerzitě.

Z dánského originálu Klassekampen er ikke længere en ensidig affære přeložil Rado Ištok. Text je úryvkem z knihy Krizí k povstání. Poznámky k pokračujícímu rozvratu (Krise til opstand. Noter om det igangværende sammenbrud, 2013), který byl zveřejněn 11. 10. 2013 na webové stránce modkraft.dk.