Zpráva z popelnice dějin

Historie se zdá těm, kteří v ní musí žít, neuspořádaná.

Michel-­Rolph Trouillot

V létě 2010 norská média vyhlásila, že se queer teorie stala historií: „S hegemonií queer teorie je konec.“ Lena Lindgren, kulturní redaktorka týdeníku Morgenbladet, v editorialu uvedla: „Střídání paradigmatu zastaralo. Zkuste vyslovit větu: Válka v Afghánistánu neprobíhá. Nebo: Všechno je text. Nebo: Biologické pohlaví neexistuje. Zaručuji, že tím nic nezískáte. Truismy postmodernismu už nejsou mocné, jen lehce otravné.“

Historický rozsudek Leny Lindgren přišel v návaznosti na téměř rok trvající veřejnou debatu, kterou vyvolala populárně vědecká show Hjernevask (Vymývání mozku), produkovaná norskou státní televizí NRK a vysílaná na jaře roku 2010. Program uváděný významným komikem Haraldem Eiou, který vystupoval v roli investigativního novináře, měl otestovat kvality norské vědecké obce spuštěním „vědecké války“ založené na kontroverzní debatě ve stylu „příroda versus kultura“ o pravém významu kategorií, jako jsou gender, pohlaví, třída a rasa. Pořad se točil kolem rozhovorů se skupinou norských humanistických badatelů, jejichž „radikální sociální konstruktivismus“ byl pokoušen skupinou amerických a britských evolučních psychologů a biologů. Jejich „tvrdá data“ sugerovala, že hovor o „kulturní konstrukci“ genderu, pohlaví a rasy nebyl ničím jiným než produktem rovnostářské sociálně­demokratické propagandy. Zbývá dodat, že evoluční psychologové a biologové ze šarvátky vycházeli jako nepochybní vítězové. Jejich triumf podnítil vzrušenou mediální debatu, v níž byli televizní show a její hostitel Eia oceňováni za to, že odhalili, jak byly norským akademikům „vymyty mozky“ poststrukturalistickými demagogy s queer teoretiky v první řadě.

Osvobození z queer tyranie

Leny Lindgren nebyla jediná, kdo v norských novinách po skončení pořadu Hjernevask publikoval dramatické pohřební proslovy o queer teorii. Bjørgulv Braanen, šéfredaktor levicových novin Klassekampen, to v několika úvodnících vyjádřil podobně, když ujistil, že „neprolil slzy“ za smrt „postmodernistické hegemonie“ v Norsku, „s jejími teoretickými odnožemi, jako je queer teorie, jejíž někteří teoretici arogantně trvali na tom, že biologické pohlaví neexistuje“. „Nyní,“ pokračoval, „je cílem navrátit se ke zdravé a pravdu hledající kultuře akademického prostředí a veřejné sféry obecně.“ Knut Olav Åmås, kulturní editor novin Aftenposten, pak uvedl, že queer teorie není ničím jiným než „zbožným přáním“, a poznamenal, že ho nenapadají „žádní queer teoretici v Norsku, kteří by psali angažované a srozumitelné texty. Všichni používají příšerný a obskurní kmenový jazyk.“

Krátce řečeno, pohřbívaný nebožtík neměl mnoho sympatií. V odpovědi queer teoretičce Agnes Bolsø, jež se ohrazovala, že byla pořadem Hjernevask zneužita, Eia do novin zavtipkoval: „Pokud jste diktátor, který byl po léta na koni, nebudete ke kritice příliš vnímavý.“ Jak se zdálo, Norsko se tedy nakonec osvobodilo z okovů queer diktátorů s jejich kmenovým jazykem, jemuž nikdo nerozuměl, a výstředními nápady, které nebyly ničím jiným než „zbožným přáním“. Pravda zvítězila. Queer teorie se v Norsku stala historií – konečně mrtvou a pohřbenou. Poté, co byl obskurní „kmen“ televizí vydán napospas davu, zpátečnictví jeho myšlení a jazyka se stalo všem zřejmé a anachronismus byl odvanut vichry pokroku.

Tato doba se zdála být velmi nepříhodná pro ty z nás, kteří se v norském kontextu snažili pracovat s queer teoretickými a politickými perspektivami. Nejenže se nám tvrdilo, že jsme po desetiletí vládli zemi a akademickému prostředí (proč nám to jen neřekli dřív?), ale byli jsme též označeni za zaostalý druh hovořící směšným, nesrozumitelným „kmenovým“ jazykem. Pokud tedy vstupuji na akademické pole jako výzkumník zasvěcený do queer teorie, je všem zřejmé, že přicházím pozdě, že můj odborný rámec i výzkumný materiál je už staršího data, ne­li přímo staromódní. Je příliš pozdě na to být součástí „queer hegemonie“ a je příliš brzy na to s queer teorií vyniknout. Zastaral jsem dřív, než jsem s něčím začal.

Skutečně jsem si myslel, že queer teorie a politika stále ještě nebyla ve veřejné debatě v Norsku správně představena nebo alespoň nějak provozována. Přestože některé queer teoretické perspektivy byly v určitých akademických a aktivistických skupinách v Norsku posledních pár desetiletí užívány, queer politika byla často činnost dosti samotářská. Norské mainstreamové gay a lesbické organizace se většinou vystříhaly jakékoli formy queer kritiky – namísto toho si zvolily asimilační homonormativní politiku registrovaného partnerství a růžových dolarů. A „státní feministický diskurs“, který ovládá nikoli pouze katedry ženských a genderových studií v akademickém prostředí, ale také ministerstva zodpovědná za oblast rovnosti a imigrace, se nikdy nechtěl dotknout forem queer myšlení, které kladou jiné otázky než ty zaměřené na rovnováhu a kvóty pro ženy. Když se pak sousloví – když už ne obsah – „queer teorie“ dostalo poprvé do širšího povědomí prostřednictvím série úmrtních oznámení, na chvíli mne to zaskočilo. Jak se teoreticky a politicky definovat, když je věc, již vnímáte jako přítomnou či budoucí možnost, jako něco, o co se snažíte a usilujete, znovu a znovu prohlašována za „mrtvou a pohřbenou“?

Nesprávná mrtvola?

Když byla mediální diskuse o pořadu Hjernevask a queer teorii nejintenzivnější, nebyl jsem téměř schopen pracovat. Ačkoli jsem se jí přímo neúčastnil, protože žádný z mých dopisů editorům nebyl přijat a zveřejněn, prudké útoky na kolegy pracující s feministickými a queer perspektivami jsem nedokázal snášet. Přestože jsem pokládal za snadné rozcupovat nadsazená vyprávění o tom, jak „teoretická hegemonie queer“ ovládla zemi, považoval jsem za nemožné dostat přes lavinu předpojatých dezinterpretací jakýkoli alternativní výklad. To, co bylo v médiích podstrkováno pod názvem „queer teorie“, mělo jen málo nebo vůbec nic společného s mým chápáním tohoto pojmu – tedy s praxí pozorného čtení, která narušuje bezpečnou neproblematičnost našeho porozumění konceptům, jako jsou pohlaví, gender, rasa nebo čas. Ale nový konsenzus pomýlených představ o tom, že se „queer teoretici“ prostě bavili, znemožnil každou skutečnou debatu. Ať se člověk pokoušel o jakýkoli tah, vše vyznívalo pouze jako potvrzení sdíleného názoru, že „queer teoretici“ nejsou ničím jiným než „ideologickými“ propagandisty, kteří pouze chtěli získat zpět svou moc.

Frustrovaný a vyčerpaný jsem zjišťoval, že se stávám čím dál „politicky deprimovanějším“, jak by to nazvali aktivisté ze skupiny Feel Tank Chicago. Dlouhé měsíce tato politická deprese omezovala mé schopnosti pokračovat v doktorském projektu o současných umělcích a performerech, kteří se zabývali dějinami, aby aplikovali „queer“ na časovost politiky a politiku časovosti. Zatímco jsem čubičkoval v tomto vypuštěném rybníce, uvědomil jsem si, že příčina mého zablokování v mnohém rezonuje se zaměřením mého projektu na politickou povahu historizujících gest – tedy s tématem násilných aktů metaforického, praktického, systematického odříznutí od současnosti. V pozici živoucího anachronismu jsem si silně připomněl, že se vždycky nemůžete postavit dějinám – občas se člověk přistihne, že se proměnil v pozůstatky dějin, připravené před popelnicí historie. Jaké jsou dopady toho, když prohlásíme aktuální, rozvíjející se nebo potenciální budoucí politiku za historii, za něco, za čím se můžeme už leda ohlédnout?

Politika disartikulace

Pokus norských médií uložit „queer teorii“ k věčnému spánku není vůbec výjimečný. Teorie a politika jsou „zabíjeny“ v rámci akademické obce i mimo ni neustále. Jde koneckonců o klíčový rituál při chápání vědeckého a historického pokroku. Můžeme proto být v pokušení zeptat se: byla moje reakce na ohlašovanou smrt queer teorie v Norsku pouhým symptomem úzkosti z politické izolace – „osudným strachem ze zjištění, že jsem sám a opuštěný“, jak říkají učebnice psychologie? Nebo byla má neochota nechat mrtvé za sebou znakem toho, co Walter Benjamin kdysi označil za „levicovou melancholii“, když popisoval osoby, které „na cestě po stopách duchovních statků minulosti získávají takovou pýchu jako buržoazie ze svých materiálních statků“?

Jestli příčina mé lehké paniky, když jsem se setkal s potížemi queer teorie v tisku, spočívala v levicové melancholii nebo ne, v zásadě záleží na tom, jestli souhlasíme s médii, že mrtvola queer teorie je skutečně mrtvolou a že mrtvá minulost je skutečně mrtvou minulostí. Otázka proto zní: Jak můžeme najisto vědět, že je s něčím konec? Kdo o tom rozhoduje? Potíž s hodnocením stavu mrtvoly při takových politizovaných dějinných pohřbech tkví přímo v jádru mého dlouhodobého queer úsilí být citlivý vůči neukončeným příběhům nespravedlnosti. Nesnažím se zakrýt, že má kritická pozice je prosycena jistou úzkostí z chronopolitické izolace – sveřepým odmítáním automaticky přijmout mechanismy, které historickému a politickému myšlení přidělují status a relevanci, včetně kategorií minulosti a přítomnosti.

Je to právě všeobecnost, a nikoli výjimečnost norské debaty o queer teorii, co z ní činí zajímavý podnět k úvahám. Coby násilně historizující gesto tato debata přitahuje pozornost k politické povaze určování času, který je „nyní“, a poukazuje na důležitost snahy zaobírat se otázkou političnosti historie, vlivu narativů a role času v „politické gramatice“ vyprávění. Mediální debata v Norsku nejenže upozornila na moc zjednodušujícího narativu o pokroku, který tvrdí, že je tu místo jen pro jeden způsob uvažování o čase. Ukázala také účinnost do budoucnosti zahleděné kritiky, která pohřbívá politicko­teoretické hnutí ještě předtím, než se skutečně projevilo.

Pohřeb queer teorie přitom zcela nezapadá do modelu konzervativního „odporu“, protože to by naznačovalo, že queer myšlení ve skutečnosti mělo dominantní pozici, z níž mohlo být svrženo. Toto historizující gesto je mnohem komplexnější – je příbuzné dvojitému pohybu, o němž Angela McRobbie v knize The Aftermath of Feminism (Následky feminismu, 2009) říká, že byl charakteristický pro útoky na kritický feminismus ve Spojeném království, kde se neoliberální a konzervativní kritici odvolávali na jazyk feminismu, jen aby prohlásili, že jeho cílů už bylo dosaženo a že ta „zbytečná námaha“ není nadále potřeba. McRobbie pojmenovává tuto překotnou historizaci slovem „disartikulace“: je to strategie, která má za cíl „vyloučit možnost nebo pravděpodobnost různých rozbíhavých průsečíků a mezigeneračních feministických přenosů. Artikulace jsou proto převráceny, zrušeny, a představa nové feministické politické imaginace je čím dál nemožnější.“ Show Vymývání mozku a mediální debata usilovaly o disartikulaci queer politiky podobným způsobem. Příběh o tom, že queer teorie a její poststrukturalističtí sourozenci už zde byli dlouho a vymytím mozků celé země odvedli svou práci, vydláždil cestu hrobníkům, kteří uložili kritické myšlení o genderu, pohlaví a rase k ledu. McRobbie tvrdí, že disartikulování a zesměšňování politických praktik a narativů tím, že jsou vykreslovány jako obludné a hysterické, má závažné dopady: „Když přestanou být důležité historické momenty osvobození nadále přenositelné, nebo když jsou takové chvíle karikovány a trivializovány, pokud ne rovnou zapomenuty, jsme patrně svědky krize možností radikální demokratické politiky.“

Svoboda na smetišti

Zdá se, že Norové ilustrují sílu toho, co Sarah Schulman ve svých textech o krizové situaci vyvolané nemocí AIDS označila za „gentrifikaci mysli“. Jedná se o nahrazení procesu, při němž byla touha a přání myslet a pociťovat odlišně převálcována pragmatickou a na konsenzus zaměřenou debatou, která slouží statu quo. Není nijak těžké porozumět tomu, proč mnoho lidí z pozice většiny preferuje gentrifikované varianty přítomnosti, které nabízejí to, co je známé, jelikož jim to poskytuje určitý pocit bezpečí – jakkoli chatrný, bezohledný a nerovnoměrně rozdělený. Nevyžaduje moc úsilí pochopit, proč tato státem placená televizní show o současném vědeckém výzkumu zahřála u srdce tolik bílých heterosexuálních Norů: jednoduše proto, že se pokoušela oslovit imaginární „všeobecné publikum“ tvrzením, že je v pořádku rozbít jakoukoli formu „politické korektnosti“ a že je legitimní a dokonce vědecky správné trvat na „zcela evidentním“ faktu, že muži jsou muži, ženy ženami, že gender a pohlaví jsou stálé a vrozené jevy, že bílí lidé jsou chytřejší než černí, že sociálno neovlivňuje životy jednotlivců a že všechno to feministické a protirasistické řečnění o systémové marginalizaci a vyloučení není ničím jiným než ohlupující ideologií, které už jsme se naposlouchali dost.

Když jsme konfrontováni s politickými gesty disartikulace, jsme v pokušení zkusit uvést vše na pravou míru, vyprávět, jaké věci skutečně jsou nebo jak je vnímáme, například že queer, feministická a protirasistická činnost je aktuální, relevantní a potřebná jako protiváha vzrůstající homogenizace politických alternativ k současnému stavu věcí. Ačkoli je prakticky nemožné nechtít vystoupit proti moci a odmítnout pozici živoucích anachronismů, abychom se znovu propojili s přítomností, zajímalo mě zkoumání odlišných trajektorií, působících při umělecké tvorbě, které nás vedou k tomu zvážit potenciál koketování s představou, že je naše role už mrtvá. Přistoupit na strašidelnou a anachronickou pozici „už mrtvého“ se může zdát jako překvapivý, ne­li přímo nesmyslný krok. Přesto jsem přesvědčen, že máme co získat, pokud se nesnažíme přizpůsobit řádu přítomného, který prostě nepostačuje.

Podle pojetí José Estebana Muñoze v Cruising Utopia (Cestování utopií, 2009), kde chápe queer jako „strukturující a výchovný mód žádostivosti, který nám umožňuje vidět za bažinu přítomnosti“, by nemuselo být úplně špatné skončit v popelnici dějin. Člověk osvobozený od nároku udržet krok s přítomností by měl víc času k seznámení se všemi těmi dalšími způsoby myšlení a žití, které byly podobně jako queer odhozeny logikou lineár­ní progrese na smetiště. Ačkoli být zapsán jako už mrtvý může být nepohodlné a dusivé, dočasná destabilizace, kterou by přijetí tohoto strašidelného modelu vyvolalo, by nám mohla ve skutečnosti pomoci „oponovat selskému rozumu přítomného času“.

Kdy nastává historie? Tato otázka má politickou naléhavost: jaké jsou dopady toho, když prohlásíme aktuální, rozvíjející se nebo potenciální budoucí politické kultury za historii, za něco, za čím se můžeme zpátky ohlédnout z perspektivy přítomnosti? Uplynulá léta jsem uvažoval společně s umělci a aktivisty, kteří se zaměřují na politické důsledky disartikulace takzvané minulosti. V estetických projevech umělců a umělkyň, jako jsou Pauline Boudry / Renate Lorenz, Sharon Hayes, Mary Coble, MEN a další, jsem objevil pokusy promýšlet ideologii pokroku, která formuje převládající politické představy Západu. Tyto estetické projevy tematizují cesty, jak narušit nebo prolomit rámce lineárního času tím, že vstupují do anachronických, melancholických či nostalgických vztahů s minulostí, která není překonaná. Postulováním, že historické a archivační postupy jsou arénami politické diskuse, taková díla upozorňují, nakolik je důležité mít na zřeteli chrononormativitu statu quo.

Queer proti ideologii pokroku

Předběžně jsem tyto umělecké vstupy, které se znovu vracejí k nedokončeným politickým dějinám, pojmenoval formy archivního aktivismu. Jde o pokus poukázat na způsoby, jimiž estetické praktiky mohou převzít a opět otevřít politické události a příběhy, které byly založeny do složek nevyřešených nebo zapomenutých případů ve společenské a politické imaginaci. Hlavním rysem těchto estetických postupů je to, že pomocí afektivních a performativních historiografických metod při zapojování minulého, ale „stále žijícího“ do současnosti zpochybňují archivní logiku panujícího chápání dějin.

Zabývají se tak důležitostí (a zároveň ji potvrzují) dlouho promlčených otázek bezpráví, u nichž hrozí, že budou zanedbány nebo označeny za anachronické z perspektivy historické logiky opírající se o chronologii a ideo­logii progrese. Umělecké postupy narušující princip izolace, který bezpečně odlišuje „tehdy“ od „nyní“, nás přivádějí k obtížnému vyjednávání mezi pociťováním historického a historizací sebe samých – mezi touhou, potěšením (a frustrací) z dotýkání se trvající historie a také ze snahy vyhnout se násilné historizaci stále probíhajících zápasů. Tím, že umožníme, aby byla zvážena trvalost těchto zápasů, konzistence dějin a křehkost pokroku, můžeme zkomplikovat politické letopisy a chronologické narativy, které se pohybují vpřed tím, že vyhošťují stále probíhající boje do archivů zastaralé minulosti.

Pokud plyne z mediálního pohřbu queer teorie v Norsku nějaké ponaučení, pak to, že queer tvorba by se skutečně měla zabývat „zbožnými přáními“, přičemž toto sousloví vůbec nechápu hanlivě. Queer dílo by mělo poskytovat útočiště odlišnému myšlení a pociťování. V dobách, kdy touha po jiném politickém uspořádání může být odvržena s takovou horlivostí jako v případě norských médií, by stálo za to zeptat se stejně jako Lauren Berlant v ’68 or Something (1968 nebo tak něco, 1994), „jaké nukleární tlačítko zapíná slovo utopický“. Při ztvárňování utopického a queer zbožného přání se dost možná společně ocitneme ve chvílích časové dezorientace – chvílích, které naznačují, že nikdy dopředu nevíme, kam nás pocit odlišnosti zavede.

Autor je teoretik a historik umění.

Text je nepublikovanou verzí přednášky, kterou autor proslovil u příležitosti prezentace FRANK roku 2014 v Los Angeles. Z anglického originálu přeložila Marta Svobodová.