O loudavém lidožroutovi

Byl jednou jeden obr žrout, který rád baštil… ZELÍ! A ještě rád baštil… KLOBÁSY! A taky nadšeně baštil… ŘEDKVIČKY! Avšak ze všeho nejradši, ale úplně ze všeho nejradši baštil… LIDI!

Na tom by koneckonců nebylo nic tak světoborného, poněvadž to obři lidožrouti dělávají. Jenže tohle byl doopravdy mimořádný obr – a hned se dozvíte proč. Byl velice, převelice, ba neskutečně, nebývale a neuvěřitelně… LOUDAVÝ!

Když se ráno probudil, trvalo mu osm hodin, než se zvedl z postele. Devět hodin mu zabrala cesta po schodech do přízemí a potom strávil deset hodin kuchtěním snídaně – většinou si dával lidský ovar podlévaný vývarem z pánských ponožek. Dalších patnáct hodin ji pojídal. Dvacet hodin mu trvalo, než vstal od stolu, říhl si – uf – a narval se do lidojedských bot (mimochodem, ty škorně ho přišly na pěkné jmění). A příštích třiadvacet hodin se přemisťoval do chodby.

Dozajista jste se už doslechli o tom, že den má jenom čtyřiadvacet hodin, a tak už jste si nejspíš spočítali, že mu zabralo skoro tři dny, než vstal z pelechu a nasnídal se.

Jak vidno, byl to převelice loudavý lidožrout.

Ta loudavost ho poněkud omezovala, když si chtěl čmajznout… ZELÍ z lidských zahrádek. Byla mu poněkud na škodu i ve chvíli, kdy si usmyslel štípnout… KLOBÁSY v řeznictví. A způsobovala mu taky potíže v okamžicích, kdy se rozhodl přikrást ke stolu a vylovit jedlíkům… ŘEDKVIČKY ze salátové mísy. Přesto byste se nejspíš divili, jak si pro všechno na světě… božínku, to je tedy vážně k neuvěření… tak loudavý lidožrout dokázal pochytat lidi, aby si měl co podusit k snídani.

A co dělal po jídle? Po šesti dnech si náš lidožrout konečně dopnul obří kazajku a vypravil se z brlohu. Tři týdny se šinul po silnici, než se konečně došinul k paláci jistého zámožného šlechtice.

Půl dne zvedal pazouru, aby… zaklepal na palácovou bránu, přičemž vchod dokonale zahradil a nikdo nemohl dovnitř ani ven, protože… inu, chtěl bych vidět, co byste dělali, kdybyste měli před barákem krvelačného obra velikého jako tři urostlí chlapi.

Teprve pak hlídač zaječel skrz škvíru v poštovní schránce: „Dej si odchod! Nechceme tady žádné lidožrouty, děkujeme pěkně.“

„Ohó! Jenže já nejsem lidožrout,“ bránil se lidožrout. „Jsem jenom chudáček nuzáček pocestný, krapet přerostlý z toho, jak ustavičně baštím jen… ZELÍ a taky… KLOBÁSY… a taky ŘEDKVIČKY…“

„A?“ nedal se strážný.

„… a to je všechno,“ zamumlal obr.

„Lež jako věž!“ vykřikl strážný.

„Jen se na mě podívej,“ vybídl ho lidožrout. „Jsem takový louda, tak jakpak bych si ulovil lidské maso?“

Hlídač vykoukl škvírou a spatřil, že obr se vážně sotva pohybuje… nebývale pomalu, až se zdálo, že to snad ani nesvede.

„Všichni by mi přece utekli, než bych vůbec stačil někoho chytit, utrhnout mu hlavu a podusit si ji pěkně na ovárek k chutné snídani,“ lísal se obr. „Ech, chtěl jsem říct… k nechutné snídani.“

 „Pravda,“ připustil hlídač. „Tak to tě možná pustím dál.“

Vtom jeho dcerka zaječela: „Tatííí! Neotvírej mu!“

A tak strážný křikl na obra: „Ale než ti otevřu, pověz mi, co přesně bys rád.“

„Ohó! Služebníček!“ uculoval se lidožrout. „Chci u vás přiložit ruku k dílu, abych na oplátku dostal něco k večeři, třeba… ZELÍ a taky… KLOBÁSY a taky… ŘEDKVIČKY a…“

„A?“ nedal se strážný.

„… a víc už ani drobeček,“ zapřísahal se obr.

„Čestné slovo?“ ujišťoval se hlídač.

 „Namouduši,“ přikývl lidožrout.

„V tom případě pojď dál,“ uvolil se strážný. „Užijeme tu pořízka, jako jsi ty, protože bude zapotřebí postavit a nastrojit vánoční stromek.“

Vtom jeho dcerka vyjekla: „Tatííí! Neotvírej mu!“

„Tak abyste věděli,“ vemlouval se lidožrout, „nejenže vám postavím a nastrojím vánoční stromek, ale navíc uspořádám besídku pro všechny zdejší dětičky.“

„To budeš moc hodný,“ usmál se hlídač, „i když pro jistotu se ještě pozeptám u milostpána.“

A tak se odebral ke svému chlebodárci a ten pravil: „Mně připadá, že je to lidožrout.“

„Nabídl se, že nám postaví a nastrojí vánoční stromek, a k tomu všemu uspořádá besídku pro děti,“ namítl strážný.

„Vida! Je vážně moc hodný,“ zaradoval se milostpán. „Snad bychom ho tedy měli pozvat dál.“

Vtom hlídačova dcerka vyjekla: „Vypadá jako lidožrout – a taky je to lidožrout! Tatííí! Ať ho nepouští dovnitř!“

„Co si to škvrně dovoluje?“ rozzlobil se šlechtic. „Nehodlám poslouchat poučování, co smím a nesmím ve vlastním domě!“ A v té zlosti holčičku drapl, dal ji svázat jako bažanta a uvrhnout do nejvyšší věže paláce.

Pak se vydal se strážným k bráně a vykoukl škvírou v poštovní schránce.

„Hmm,“ zamyslel se. „Tahle hora sádla by chtěla uspořádat besídku pro naše děti, a přitom vydá za tři chlapiska a zuby má jak pila břichatka. Přesně jako lidožrouti. Snad bychom ho radši přece jen neměli pouštět dovnitř.“

„Ohó!“ ozval se obr. „Prostě jsem kapánek narostl, jak pořád baštím… ZELÍ a taky… KLOBÁSY a taky… ŘEDKVIČKY a…“

„A?“ vyhrkl milostpán.

„… a víc už ani drobeček,“ hlásil strážný.

„Přesně tak,“ přikyvoval horlivě obr. „Jestli se děsíte mých zubů ostrých jako pila, tak ty mám od hvízdání.“ A začal si bezstarostně pohvizdovat.

„V tom případě pojď dál,“ rozhodl šlechtic.

A hlídačova dcerka vyjekla z okna nejvyšší věže: „Tatííí! Neotvírej mu!“

To už vyšla z paláce i milostpaní, aby se podívala, kvůli čemu je na dvoře takový rozruch. Vykoukla skrz škvíru v poštovní schránce a prohlásila: „Řekla bych, že ten chasník jistě zvládne uspořádat besídku pro naši drobotinu. I stromek nám postaví a nastrojí jaksepatří vkusně. A stejně mi přijde, že něčím připomíná lidožrouta.“

„Jenže je ukrutně loudavý,“ upozornil ji choť.

„Ba. Ten by nás nikdy nechytil,“ mávla nad tím rukou šlechtična.

„To se ví,“ přisvědčil obr.

„V tom případě,“ rozhodla milostpaní, „ho pusťte dovnitř.“

V tu chvíli se z nejvyšší věže ozval zoufalý jekot hlídačovy dcerky: „TATÍÍÍ! NEOTVÍREJ MU!“

Jenže to už její otec uvolnil první západku. A protože holčička měla z nejvyšší věže celý palác jako na dlani, spatřila, jak se obr na opačné straně brány mlsně olizuje. Zmohla se jen na výkřik: „Pěkně si ty vaše hlavy podusí na ovar!“

 „Třesky plesky!“ houkl lidožrout.

„Láry fáry!“ usoudil milostpán.

„Povídali, že mu hráli!“ opáčila milostpaní.

A strážný uvolnil druhou západku.

„Pochytá vás všechny do jednoho a odtáhne vás do svého doupěte!“ varovala je holčička.

„Ale ale. Někdo by jí měl zatnout tipec,“ rozhodla šlechtična. „I kdyby to byl lidožrout, takový louda přece jakživ nikoho z nás nechytí.“

„To dá rozum,“ přikývl lidožrout a olízl se.

„To dá rozum,“ papouškoval hlídač. „Už se těším na vánoční besídku.“ A s těmi slovy povolil třetí západku.

Najednou je od lidožrouta dělila pouze chabá petlice. A hlídačova dcerka už nedokázala vykřiknout ani slůvko, protože jí kdosi zacpal pusu šátkem. Mohla jen úpěnlivě myslet na jedno: Ať mu tatínek neotvírá!

Obr slintal blahem jako batole a olizoval se ostošest. Hlídač se užuž chystal vytáhnout i petlici, když vtom ho napadlo: „Počkat! Moje dceruška má přece za ušima. A jen málokdy se plete.“

„Jenže je to jen děcko,“ prohodil uštěpačně milostpán.

„Vždyť jí teče mléko po bradě,“ potvrdila jeho choť.

„Pravda,“ připustil strážný a uvolnil petlici.

Lidožrout vtrhl dovnitř a polapil všechny v domě – až na holčičku, která byla zamčená ve věži. Narval si kořist do obří černé brašny, kterou nosíval na lov, a hnal se zpátky do brlohu. Měli byste zřejmě vědět, že tenhle louda dokázal vyvinout až překvapivou rychlost, pokud měl před sebou vyhlídku na dušené masíčko k snídani.

Dívenka svázaná jako bažant tak v nejvyšší palácové věži osaměla a zkoušela se usilovně z provazu vykroutit, až se jí to povedlo. Strhla si z úst šátek, uvázala provaz kolem mříže a sjela po něm na dvůr.

Hned pádila do otcovy ložnice, napěchovala jeho nejsmradlavější ponožky do povlaku od polštáře, navázala k němu provaz a rozběhla se k obrovu doupěti.

Lidožroutovi se zrovna na plotně vařila voda v kotli a jeho parádní úlovek se krčil pod zámkem v ocelové spíži. Lidičky z paláce do jednoho sténali, lomili rukama a navzájem si vyčítali, proč proboha nedbali varování hlídačovy dcerky.

Ta mezitím nakráčela přímo k obrovým dveřím a zaklepala. (To od ní bylo velice statečné, i když podle mého to zkoušet neměla, ledaže by si všechno důkladně promyslela.)

„Hmm,“ uvažoval lidožrout. „Voda se mi vaří, tak abych zašel pro pár hlavinek…, ale ze všeho nejdřív by to chtělo špetku koření.“ (Snad si ještě vybavíte, že si ovar nejraději dochucoval pánskými ponožkami – jejich puch dával pokrmu požadovaný šmak.)

A tak hrábl do ocelové spíže a zkoumal, komu z přítomných nejvíc zapáchají nohy, když vtom zaslechl zaklepání na dveře.

„To bude určitě nějaká nekalota!“ zabručel. „Nikdo mě přece nemá v lásce. V životě se sem neobtěžovali hosti. Nikdo by se na mě neodvážil zaklepat.“

Přesto se vydal ke dveřím – zabralo mu to… celou hodinu, jelikož… opět přešel na loudavější chůzi – a otevřel.

Na prahu stála hlídačova dcerka s polštářem naditým nejsmradlavějšími ponožkami chudáka tatínka.

„Co to tu tak voní?“ rozplýval se obr. A užuž se chystal hrábnout po dívence, aby si před jídlem dopřál jednohubku, když vtom návštěva rozevřela povlak. Lidožrout zůstal stát jako tumpachový. Tolik ho to omámilo.

Dívenka mu bleskurychle přehodila povlak s ponožkami přes hlavu jako laso. Obr kolem sebe začal mlátit a řičel: „Ohó! Nic nevidím! Je tu tma…! Ohó! Ale voní to vážně znamenitě. To jsou snad…, nebo že by… propáníčka! To si dám líbit! Ňam ňam ňam…“

A zatímco se potácel chodbou stále pomaleji a pomaleji, celý zmatený, jestli si má ten povlak sundat, anebo ho nechat na hlavě a užít si odér ponožek, co hrdlo ráčí, přiskočila hlídačova dcerka bleskurychle ke spíži a vysvobodila vězně. Lidé z paláce se vyhrnuli ven a metelili si to z obrova brlohu, co jim nohy stačily.

Pán domu se mezitím rozhodl, že… se uvelebí ve své nejmilejší sesli, ale jak byl oslepený, sedal si… ještě mnohem zpomaleněji než obvykle. Z neuvěřitelně loudavého pohybu dívenka snadno vyrozuměla, k čemu se obr chystá, a zaměnila pohodlnou sesli za kotel, takže si lidožrout nakonec dřepl přímo do vařicí vody.

Než mu vůbec došlo, co se… přihodilo, a než si stačil… sundat povlak z hlavy a zvednout se, byl uvařený skrznaskrz. A to byl teprve puch!

Když i hlídačova dcerka doběhla domů, tatínek ji celý rozradostněný obletoval a dušoval se: „Příště tě určitě poslechneme, Chloe.“ A milostpán s milostpaní snaživě přikyvovali. Holčička pozorovala, jak se na ni všichni usmívají, a pro sebe si zamumlala: „Hm. To vám tak věřím.“

Ze souboru Fantastic Stories (Pavilion Children’s Books, Londýn 2011), který v květnu 2014 pod titulem Pohádky k neuvěření vydá nakladatelství Knižní klub, přeložil Petr Matoušek.